Kapitola 8. - Vyprávění příběhů

Nalomení ledů; menší rozhovor Bilba a Thorina v hlavním sále :-).

Bilbovi se zdál sen.

A byl to jeden z těch horších; Thorin ho chtěl spoutat a Bilbovy pokusy o únik byly naprosto marné, jelikož mu zlaté mince neustále proklouzávaly pod nohama a on padal přímo do Thorinových napřažených paží.

„Půlčíku,“ zazněl Thorinův hluboký hlas Bilbovi v hlavě. Bilbo tiše zasténal. „Půlčíku,“ zaslechl znovu ten hlas, tentokrát ale zněl naléhavěji.

Bilbo odkopl přikrývky. Jak se snažil uniknout z dosahu onoho hlasu, náhle se probudil. Jak ale Bilbo zjistil, hlas nevycházel z jeho snu. Thorin seděl přikrčeně vedle Bilba. Ten nedokázal odhadnout, co se trpaslíkovi honí hlavou, protože přes ospalost sotva viděl. Hobita náhlé zjevení krále trochu vylekalo, ale hlavně byl zmatený. Rozhodl se však nedat najevo svůj strach, dokud mu Thorin neobjasní důvod své návštěvy.

„Co tady děláte?“ zeptal se hobit ochraptěle.

V sále nikdo kromě nich dvou nebyl, což znamenalo, že je ještě stále noc. I přesto, že na sobě měl Bilbo kalhoty a košili, zatřásl se zimou, a tak přes sebe přehodil přikrývku, ze které mu pak vykukovala jen hlava.

„Musím se zeptat,“ oznámil nakonec Thorin. Posadil se na zem pokrytou zlatými mincemi.

Král byl oblečen do toho samého šatstva, jakého si na něm Bilbo všimnul už v pohřební místnosti, ale vypadal o poznání klidněji a váhavěji. Bilbo ale zůstal na pozoru.

„Zeptat se na co?“ zeptal se Bilbo úsečně. Zamyslel se, jestli u dveří ještě stojí stráže. A přišli by ho vůbec zachránit, kdyby mu Thorin chtěl rozdrtit kosti napadrť?

„Jak to děláš?“ zeptal se Thorin a naklonil při tom hlavu. „Viděl jsem tě v pohřební místnosti, slyšel jsem tvá slova - to, jak jsi s nimi mluvil, jako bys je miloval.“ Thorin se na okamžik odmlčel, jakoby pro něj bylo až příliš těžké dál mluvit. Ale hned zase pokračoval: „Já je miloval a nejsem schopný o nich promluvit nebo uronit jedinou slzu.“

Teď už byl Bilbo úplně vzhůru. Prohlížel si Thorina v šeru panujícím v místnosti. Tu a tam temnotou problýskly zlaté nebo stříbrné odlesky.

„Myslím, že každý vyjadřujeme city jiným způsobem,“ nadhodil Bilbo obezřetně.

„Jenže já jsem jejich strýc. Byly potomci mé krve, dědici mého trůnu a potěcha pro mé srdce,“ šeptal Thorin rozrušeně.

„Zdá se, že o nich jste taky schopný mluvit,“ podotknul Bilbo a na tváři mu při tom pohrával lehký úsměv.

„S tebou? Ty se ale nepočítáš,“ odpověděl mu Thorin. Mrazivý tón, kterým to pronesl, zmrazil i úsměv na Bilbových rtech. „Oni ale nechtějí vidět můj žal. Žádají ode mě, abych se choval jako jejich král a zároveň jako jejich strýc.“

Oni. Thorin mluvil o ostatních trpaslících, o dvoru a o Dainově družině.

„Tak o tohle tu jde?“ štěkl Bilbo. Zasáhlo ho, že jeho názor je pro Thorina lhostejný.

Bilbo se chtěl zeptat, pročpak se tedy Thorin vůbec obtěžoval vytrhnout svého vězně ze spánku, když se s vězni stejně nepočítá. Nakonec se ale rozhodl, že bude radši držet jazyk za zuby.

„Ne,“ odpověděl Thorin k Bilbovu velkému překvapení. „Jde mi o to, že nejsem schopen opravdu truchlit,“ přiznal. Bilbovi připadalo, že v králi ještě nikdy nespatřil tolik zranitelnosti. „Je se mnou něco špatně?“ zeptal se Thorin zamračeně.

To byla nesnadná otázka; Bilbo odpověď sice znal, ale vyslovit ji, to bylo něco úplně jiného. Bilbo si odkašlal a změřil si Thorina rychlým pohledem – zdálo se, že trpaslík opravdu toužil, aby mu někdo dal nějaké vysvětlení. A Bilba najednou při pohledu na Thorina udeřila myšlenka, že tu je ještě jiná odpověď.

„Ty přeci truchlíš, Thorine,“ řekl hobit. „Hluboko v srdci ti dlí zármutek. Kdybys netruchlil, netrápil by ses pláčem a mluvením nebo vyjadřováním tvých pocitů. Bolest tam někde určitě je, kousek pod povrchem; možná jsi odměřený a hrdý, ale ne bezcitný, to ne. Tím si jsem jistý.“

Vypadlo to, že Thorin zvažuje Bilbova slova. Hobit se cítil zklamaně. Koneckonců, i přes to, co se stalo, Bilbovi připadalo, že si Thorin zaslouží pravdu. Hobit slovy vyjádřil to, co cítil hluboko ve svém srdci a i tak byl Thorin nedůvěřivý (i když ten, kdo by měl být na pochybách ohledně jejich půlnočního dýchánku, byl spíš Bilbo). Jenže Thorin byl Thorin a neschopnost přijmout cokoliv, za co nemusel dát nic na oplátku, byla prostě součást jeho osobnosti. A jako spousta jeho vlastností, i tahle mohla být jak velmi dobrá, tak i velmi špatná.

Bilbo si povzdychnul a Thorin se zamračil, když byl vyrušen ze svého hloubání.

„Mluv ke mně, půlčíku,“ přikázal mu trpaslík úsečně.

„A o čempak bych měl mluvit, můj pane?“ zeptal se Bilbo.

Král pod Horou se rozhodl, že bude ignorovat, jakým sarkastickým tónem na něj hobit promluvil.

„Nemůžu spát. A ty to umíš se slovy,“ nadhodil Thorin tak kouzelně výmluvně, jak to uměl jen on. Bilbo pak měl vždycky obrovskou chuť ho praštit.

„Umím se slovy, můj pane?“ zopakoval hobit. „Nevím, co tím myslíte.“

„Nemám rád, když se mi někdo vysmívá, zloději,“ zasyčel Thorin, „a ty jsi si moc dobře vědomý, že jsi velmi znalý umění vybírání slov a jejich skládání tak, aby dokázaly potěšit ucho posluchače. Přesně jako...ve vyprávění příběhů,“ vysvětlil král.

Tedy, to byla téměř lichotka – až na to, že Thorinův pohled nebyl ani trochu lichotící. Hobit měl podezření, že se Thorin jen snažil naznačit, že on, Bilbo Pytlík, není nic jiného než lhář od konečků prstů až po špičku nosu. Bilbo zrudl rozhořčením.

„Není zvykem, aby se po mně vyžadovalo vyprávět příběhy, můj pane,“ pravil Bilbo. „Ba naopak; povšiml jsem si častého zvyku, že ve společnosti trpaslíků jsem vyzýván k tomu, abych mlčel.“

„Pak bys měl v mém případě udělat výjimku, půlčíku,“ odpověděl mu Thorin chladně.

„A o čem by tak mé vyprávění mělo být, můj pane?“ zeptal se Bilbo. Bylo mu jasné, že nemá šanci donutit Thorina, aby odešel ze svého vlastního sálu a také, že se zřejmě nevyspí, dokud bude Král pod Horou trvat na splnění svého přání.

„Mí synovci,“ odpověděl mu po chvíli Thorin. „Povídej mi o nich.“

Thorinova odpověď Bilba překvapila a obměkčila.

„Chvíli bude trvat, než se k tomu dostaneme, ale buďte trpělivý,“ začal a přikývnul. „ Všechno začalo v jedné hobití noře u jednoho docela zámožného hobita...“

                                                                                              *

Neměl ani tušení, jak k tomu mohlo dojít, ale Thorinova hlava teď spočívala na přikrývkách.

Král byl znavený a pod modrýma očima mu vystupovaly černé kruhy, i tak ale oči nezavřel. Místo toho si prohlížel třpytící se poklad v hlavním sále. Bilbo přemítal, jestli Thorin vůbec poslouchá jeho příběh, ale nakonec jeho samého vypravování tolik pohltilo, že nebyl schopen přestat, dokud by ho k tomu něco nepřinutilo. Ale nikdo je nevyrušil a Thorin byl podivně tichý.

Bilbo byl trochu ztuhlý. Rád by si lehl, jenže jeho místo už obsadil král. Neodvažoval se moc hýbat, protože byl vylekaný z představy, že by mohl omylem zavadit o Thorinovo tělo. A tak hobit seděl napjatě s přikrývkou přehozenou přes ramena, kolena přitisknutá k hrudi, a opatrně se pohupoval ze strany na stranu do rytmu svého vlastního hlasu.

Už se dostal k části příběhu, kdy se za nimi přes kopce hnali skřeti, když zahlédl, jak se Thorinova ramena zachvěla. Bilbo mu skoro nabídl přikrývku, aby mu nebyla zima, jenže si všiml ještě něčeho jiného, než stihl učinit svoji nabídku.

Thorinovi po tvářích kanuly slzy.

Thorin ležel obličejem natočený k Bilbovi, ale pravděpodobně si neuvědomoval, že by ho mohl hobit vidět při pláči. Možná si ani neuvědomoval, že brečí.

Thorinova tvář byla skoro jako kamenná socha až na ty slzy a rty, které pevně svíral. Neví o tom, proletělo Bilbovi hlavou. Hobit se pak musel usilovně soustředit na svůj příběh, aby byl vůbec schopný pokračovat. Nebyl si jistý, jestli si Thorinových slz měl vůbec všímat; připadal si, jako by nakukoval do pokoje, který nebyl jeho. Rozechvívalo ho to, ale zároveň ho to uvádělo do rozpaků. A navíc nechtěl rozrušovat Thorina.

Během své cesty k Ereboru se Bilbo naučil pár věcí o trpasličích srdcích. Byli to v mnohých věcech pěkní tajnůstkáři a povídání nebyla jejich nejlepší dovednost, ale bylo pár okamžiků, kdy jejich srdce byla stejně průzračná jako křišťál. To Thorinovo bylo uzavřeno do nejpevnějšího brnění, ale Bilbo přes něj dokázal prohlédnout už několikrát. Hobit si pamatoval na Skalbal, kde je zanechali orli po boji s Azogem. A pamatoval si i na to, jak ho Thorin nečekaně objal před celou společností, aby mu poděkoval za záchranu života. Jenže vzpomínka na Thorinův hněv po krádeži Arcikamu byla pro Bilba stále příliš čerstvá a bolestivá a byla to jen další prasklinka v Thorinově příčetnosti.

Každopádně to, co leží Thorinovi hluboko v srdci, je temná a spletitá záležitost. Vstoupit do hory byla tvrdá zkouška, avšak postavit se drakovi čekajícímu na konci chodby ještě těžší: Bilbo už spatřil vstup do Thorinova srdce, malou trhlinku v jeho chladném chování, bál se ale, co by našel, kdyby se odvážil jít dál.

Bilbo se štěstím už jednou utekl dračímu ohni a teď si nebyl jistý, jestli by zvládl uniknout dalšímu drakovi, i když tenhle už nebyl z masa a kostí, jako spíš z myšlenek a pocitů. Kůži ale měl stejně silnou jako Šmak a Bilbo neuměl mířit tak dobře jako Bard. Neměl dokonce ani Bardovu odvahu, když už jsme u toho.

Najednou Thorin vypadal, jako by si uvědomil svůj pláč. Něco v jeho pohledu se změnilo a tělo se mu napjalo. Bilbo nepřestal mluvit, ale dech měl nepravidelný a párkrát se zakoktal. Uteče Thorin nebo si najde čas na potrápení ubohého hobita? Bez přemýšlení udělal Bilbo to, o čem si myslel, že bude nejrozumnější, aby se Thorin uklidnil: naneštěstí, hned jak to Bilbo udělal, došlo mu, že to vlastně vůbec rozumné nebylo – spíš přesně naopak, bylo to lehkovážné a troufalé.

Lehce se dotknul Thorinova čela.

Kdyby byl Bilbo mohl mluvit, řekl by něco jako Už je to v pořádku. Jenže Bilbův jazyk byl ještě pořád zaměstnaný jeho příběhem a nebyl schopen se donutit přestat, skoro jakoby vzpomínky na jejich cestu byly to jediné, co zabraňovalo propuknout Thorinovu hněvu. Král s sebou neměl meč, ale určitě s sebou měl nějakou jinou zbraň a sál byl schopen poskytnout dostatečné množství nástrojů, kterými by mohl Thorin vyjádřit svoje zklamání v hobitovi.

Bilbo zavřel oči. Když se ale nic nedělo, opatrně je otevřel. Thorin byl ještě pořád napjatý, ale nevypadalo to, že se chytá provést něco nebezpečného. Bilbo se ještě trochu osmělil a pohnul prsty proti Thorinovým vlasům tam, kde měl šedé proužky. Král se pod jeho lehkým dotekem uvolnil a Bilbovi najednou připadalo, že může zase normálně dýchat. Srdce mu sice ještě stále divoce bilo, ale hlas už měl docela pevný.

Bilbo už si nepamatoval, jak dlouhou dobu takto zůstali – Thorin ležící na přikrývkách a jeho husté, hebké vlasy proklouzávající mezi Bilbovými prsty. Byl to jeden z nejzvláštnějších momentů v Bilbově dobrodružství a rozhodně i ten nejintimnější, který kdy s Thorinem sdílel. Král Bilba nezastavil ani ho nenabádal k pokračování a ani nedával najevo, co cítí.

Bilbo v té chvíli našel nebezpečné potěšení. Bylo to jako hladit divoké zvíře: Thorinovy vlasy voněly po cedru a po borovém jehličí a královy oči se leskly od slz; malý hobit doufal v něco, co nikdy nemůže být.

Bilbův hlas byl zastřený a trochu nesrozumitelný, jak se mu začalo chtít spát. I když ještě nedokončil svůj příběh, mohl by se Bilbo trochu vyspat, že? Thorin byl pořád vzhůru, hobit se ale odvážil lehnout si vedle trpaslíka bez toho, aby se ho dotknul, až na lehké hlazení ve vlasech.

Bilbo pokračoval ve vyprávění. Jenom na chviličku zavře oči.

Opravdu to nebylo to pravé, řekněme konečné, prolomení, přiznávám, ale pro mě je tato kapitola jako klenot. Zpočátku vše probíhá jako obvykle, vše opět směřuje k hádce a nakonec se to vyvine v něco zvláštně intimního a křehkého. Osmá kapitola se mi překládala opravdu moc hezky a lehce; doufám, že vám s ní udělám radost. A nezapomeňte se příští neděli zase zastavit ;-).