Kapitola 6. - Pohřební komnata

Bilbo se loučí s Filim a Kilim.

Za vítězství zaplatili vysokou daň.

Mohla ovšem být daleko vyšší. Zdálo se, že Bifurův stav se v péči ošetřovatelů pomalu lepší. Dwalin, který ze všech bojoval nejudatněji, ztratil v marné snaze dostat se za svým králem jen tři prsty na pravé ruce. Dori a Nori po konci bitvy stále někde naháněli zbývající skřety, zatímco Orimu jeden vrrk ukousl ucho. Ori se zdál být smrtí Filiho a Kiliho nejvíce zdrcený. Balin byl kromě pár škrábanců nezraněný, oproti tomu Bombur utrpěl pár zlomených žeber. Oin a Gloin na tom byli o něco hůře, ale bylo pravděpodobné, že se oba uzdraví a znovu nabudou síly ještě před vánočními svátky. Temnohvozdští léčitelé odváděli se zraněnými úžasnou práci a spoustu trpaslíku začínalo přehodnocovat svůj postoj k elfům. Ještě bylo příliš brzy na to, aby se začaly vytvářet plány na obnovení Ereboru a Dolu, nicméně už se začala vést jednání mezi elfy, lidmi a trpaslíky.

Bofur byl ten, kdo Bilbovi vždy přinášel nové informace, ale i Balin už ho jednou navštívil. Protože Thorin byl připoután na lůžko, než se uzdraví, měli Balin i Dwalin plné ruce práce s tím, aby pomohli Dainovi řídit dění v Ereboru, než toho bude schopen jeho právoplatný vládce. Bilbo měl pocit, že Dain je dobrý trpaslík; byl sice stejně paličatý jako všichni ostatní trpaslíci, ale zdálo se u něj jednodušší rozpoznat laskavého ducha pod tím vším trpasličím chováním. Kromě toho se nezdálo, že by Daina trápila minulost tolik jako Thorina a asi i proto byl méně podezíravý a náladový. A navíc se Dainovi nedala odepřít jeho nezpochybnitelná věrnost vůči svému bratranci.

A tohle byl důvod, proč Bilbo stále vězel v pokladnici. Gandalf sice na Daina naléhal, aby si rozmyslel, jestli bude Thorina v jeho šílenství podporovat, ale trpaslík nechtěl zradit bratrancovu důvěru. Dain si byl docela jistý, že by Thorin běsnil, kdyby hobita propustil bez proběhnutí řádného soudu a žádný z Gandalfových argumentů ho nepřesvědčil o opaku.

Bilbo nebyl ze špatných zpráv ohledně Dainova rozhodnutí moc zklamaný. Bilbovo chování, jak se zdálo, Gandalfa popudilo, ale hobit byl až příliš ponořený do smutku z Kiliho a Filiho osudu, že nebyl schopen přemýšlet, natož uronit slzu pro Thorinovu neoblomnou nenávist vůči němu.

Po bitvě, když Bofur odešel za Bifurem a dalšími zraněnými, čekal Bilbo na Thorina. Jako hlupák čekal na to, až za ním přijde král pod Horou a požádá o odpuštění. Když Thorin nepřišel, bál se Bilbo, že je v bezvědomí z té bolesti od zranění, ale Bofur mu pak pověděl, že Thorin, i když velmi slabý, byl schopný promlouvat k Dainovi, Balinovi a Dwalinovi.

To Bilbovu naději, že Thorin přijde, ještě posílilo.

Prosím. Přijď a řekni, že jsem měl celou tu dobu pravdu. Pověz mi, že jsou důležitější věci než zlato a pýcha. Řekni mi, že Arcikam je nic ve srovnání se ztrátou tvých synovců. Řekni, že Kili a Fili zachránili tvé tělo i tvou duši; řekni mi, že jejich oběť nebyla jen plýtváním na hlupáka se srdcem z kamene.

Bilbo čekal na Thorina dvě noci. Snědl jídlo, které mu poslali a umyl se do čista čerstvou vodou a mýdlem, které pro něj Kili ukradl od Oriho. Modlil se za zraněné trpaslíky a za Kiliho a Filiho; Thorin ale nepřišel.

Třetího rána od bitvy Bilbovi došlo, že Thorin nepřijde. Gandalfova slova jen potvrdila to, co už teď sám pochopil; totiž že Thorin svůj názor nezměnil. Jestliže ztráta Kiliho a Filiho nebo jeho vlastní zranění nevnesly do Thorinovy mysli žádný náznak laskavosti, pak už není nic, co by to zvládlo.

On, Bilbo Pytlík, už s Thorinem Pavézou nadobro skončil.

„Chtěl bych se s Kilim a Filim rozloučit,“ sdělil hobit Gandalfovi, ještě než čaroděj mohl znovu spustit řeč na téma Bilbova útěku.

Už se mu nechtělo znovu vysvětlovat, proč musí odmítnout; jeho důvody působily trochu zmateně.

„Uvědomujete si, že na pohřební obřad je vstup povolen pouze trpaslíkům?“

„Uvědomuji. Ale doufám v to, že bych mohl navštívit pohřební komnatu trochu soukroměji,“ vysvětloval Bilbo a snažil se přitom uhýbat Gandalfovu všetečnému pohledu. Předpokládal, že mu Gandalf nabídne možnost, že by si o tom mohl promluvit s Dainem, jenže čaroděj se znenadání zdál ztracený ve vlastních myšlenkách.

„Dnes odejdu z Ereboru,“ oznámil náhle. „Musím vyřídit naléhavé záležitosti. Avšak kdybyste mě zde potřeboval, Bofur ví, jak se se mnou spojit. Brzy se vrátím, abych vám pomohl, Bilbo Pytlíku.“

Gandalf se naklonil přes svoji berlu a pozoroval Bilba. Hobit si nervózně odkašlal a poděkoval mu, ale nedíval se přitom čarodějovi do očí. Ale když už čaroděj stál u dveří, doběhl k němu a zatahal ho za šedivý hábit a Gandalf se otočil, aby stanul hobitovi tváří v tvář.

„Omlouvám se, že jsem se choval tak chladně,“ zamumlal Bilbo. „Vím, že by to nebyla vaše chyba, kdyby...“

„A nebyla by to ani vaše chyba,“ odpověděl Gandalf laskavě. Bilbo pokrčil rameny.

„I tak jsem vám vděčný. Asi ze mě mluví Bral a nemůžu zaručit, že si to samé budu myslet i zítra,“ přiznal a na rtech mu při tom hrál trpký úsměv, „ale jsem rád, že jste mě na cestu vzal s vámi.“

„Promyslel jste si to dobře, Bilbo Pytlíku?“ zeptal se Gandalf, a když mu hobit na souhlas přikývl, pokračoval: „Proč?“

„Tedy, myslím, že ne všechno, čím jsem se během cesty stal, se mi zamlouvá,“ přemítal Bilbo, „ale když nic jiného, alespoň jsem do něčeho vyrostl. Kdybych neodešel z Kraje, prostě bych jen byl. Dává vám to smysl, Gandalfe?“

Na to se čaroděj usmál.

„Dává, můj příteli,“ řekl.

„Aspoň jednomu z nás,“ povzdechl si Bilbo a pak se zlehka dotkl Gandalfovi ruky, kterou měl položenou na berle. „Nashledanou, Gandalfe!“

„Nashledanou, Bilbo Pytlíku!“

                                                                                              *

Po Gandalfově odchodu si Bilbo ještě probíral pár detailů svého plánu.

Od Bofura věděl, kde se pohřební komnata nachází. I když ho trpaslík možná z něčeho začal podezřívat, když Bilbo projevil náhlý zájem o místnosti a chodby v Ereboru, na nic se neptal.  Bofur si asi myslel, že zlodějova tajemství by měla zůstat jen zlodějova.

Průchod, který Bofur udělal po bitvě, ještě nebyl úplně zacelený. Říkalo se, že král chce prozkoumat poklad kousek po kousku, protože elfům a lidem nechtěl dát ani o minci více nebo méně, než bylo ujednáno.

Když nic jiného, pomyslel si Bilbo, aspoň respektuje spojenectví, které vytvořil s Thranduilem a Bardem.

Protože byl také částí ujednání, Bilba velice zajímaly jeho výsledky. Balin a Ori budou pravděpodobně vybráni k tomu, aby prohlédli poklad a pak teprve nastane čas na to, aby ho mohli rozdělit mezi lidi a elfy a členy společenstva. Kvůli tomu nebyla hlavní síň znovu zapečetěna.

Brzy tu začnou proudit davy trpaslíků a Bilba možná odvedou do jiného pokoje. Vchod ještě stále hlídalo pár strážných, ale hobit je byl snadno schopen přelstít. Odejde nanejvýš na hodinu a oni se o tom nikdy nedozvědí. Trpaslíci byli hluší k jeho tichým krokům a prsten ho snadno skryje před jejich zraky. Jediné, z čeho měl Bilbo trochu obavy, bylo světlo z pochodní.  Stačí ovšem být jen opatrný a brzy bude v pohřební komnatě.

Bilbo si nasadil prsten na prostředníček. Ještě si nezvykl na ten podivně příjemný pocit, který se mu rozlil po celém těle, když prsten nosil. Zostřily se mu smysly a zároveň se všechno zdálo rozmazané, jako dávná vzpomínka.

Zakroutil hlavou a přešel ke dveřím a dával si při tom pozor, kam dopadá jeho stín. Trpaslíci stojící u dveří se v tichosti bavili v Západštině o jejich domově, Železných horách, a o výhodách sňatku v pokročilejším věku. Byli dost zabraní do hovoru, a tak Bilbo zkusil své štěstí; přikrčeně a po špičkách kolem nich prošel. Jeden z trpaslíků na chvíli přerušil mluvení a zaraženě se rozhlížel kolem. Jeho společník se ho zeptal, jestli se něco stalo, ale druhý odpověděl, že asi k obědu snědl moc kořeněného masa. V tu dobu už Bilbo kolem nich proklouznul až na konec chodby.

Za prvním rohem se hobit zastavil a tiše oddechoval. Pak se donutil vzpomenout si na Bofurova slova. Doleva. Doprava. Pak znovu doleva a po prvním schodišti nahoru. Pohřební komnaty byly naštěstí umístěny v tom nejtišším křídle Ereboru a Bilbo na své cestě nepotkal kromě malé skupinky trpaslíků, kteří se ztratili směrem do vyšších pater, vůbec nikoho. Prošli kolem něj a Bilbo zaslechl, jak si pod vousy mumlají nějaké nadávky, ale za chvíli byl zase úplně sám. Pohřební komnata nebyla moc daleko, Bilbo ji rozpoznal podle vyřezávání na dveřích, které mu popisoval Bofur. Byla to dechberoucí místnost. Uvnitř byly v řadách rozestavěné sloupy. Strop byl vyzdoben zlatem a stříbrem, které se proplétali do záhadného vzoru, u kterého Bilbo nechápal, co má představovat, ale to ho neodradilo od toho, aby ho řádně obdivoval.

Z hořících pochodní dopadalo světlo na těla, která měla díky němu teplý, nazlátlý odstín. Byla to jen iluze života, jenom klam, který ale způsobil, že se Bilbovi roztřásly nohy; skoro věřil, že Fili a Kili jen spí. Ale jejich hrudníky se nezvedaly v nádeších a jen Bilbův dech stoupal v bílých obláčcích v chladu, který v komnatě panoval.

Fili a Kili leželi ve svých rakvích s rukama překříženýma na hrudích; vedle Kiliho ležel rozlomený luk a vedle Filiho meč; vlasy měly zapletené s korálky ze stříbra a kostí, tyrkysu a mědi. Opodál ležela masivní víka, která byla připravena na pohřební obřad, kdy se rakve uzavřou už navěky.

Bilbo se při pohledu na ně otřásl. Na Kiliho rtech ještě ulpěl náznak úsměvu, možná to ale byla jen Bilbova představivost. Oba vypadali mladší, než jak si je Bilbo pamatoval. A přesto v nich nebylo o nic víc života, než v kamenných deskách jejich rakví.

Později si nemohl vzpomenout, proč si sundal prsten. Vypadalo to v tu chvíli jako ta nejpřirozenější věc. Chtěl být se svými přáteli a nechtěl při tom být neviditelný. Chtěl tam být úplně celý, ne jen stín mezi stíny. Takže vložil prsten zpátky do kapsy a teprve pak začal brečet.

Jeho vzlyky byly moc hlasité, kousal se do rtů a do jazyka, jenže smutek se stále vracel a přinášel s sebou vzpomínky na jejich radost a vlídnost a Bilbovo srdce se lámalo stále znovu a znovu.  Když se trochu uklidnil, začal mluvit a řekl jim, že je na ně strašně moc pyšný a že si jejich hrdinské činy a jejich oběť budou ještě dlouho všichni pamatovat.

Poděkoval jim za jejich oddanost Thorinovi a také za to, že až do konce viděli Thorinovy špatné, ale i dobré stránky. Pověděl jim o Kraji, svém domově; o těch nejzelenějších loukách, kde na jaře rozkvétalo tolik pampelišek, až louka vypadala jako zlatá řeka.

Vzpomněl si na to, jak milovali vdolečky se šlehačkou a borůvkovou náplní. A tak se jim přiznal, jak by je býval měl teď rád zpátky u sebe doma. Tentokrát už by se s nimi veselil, klidně by je nechal si hrát se svými talíři a vidličkami až do půlnoci a pak by jim zpíval radostné hobití písničky.

Pokoušel se jim říct, jak moc mu budou chybět a jaké měl štěstí, že je oba poznal. Rukávem kabátku si otřel tvář a hluboce se nadechl.

„Sbohem, mí přátelé,“ řekl nakřápnutým hlasem.

Ještě chtěl dodat odpočívejte v pokoji a už už si nasazoval prsten, když ho zezadu někdo popadl. Bilbo cítil, jak mu prsten vyklouzl z ruky a pak uslyšel zvuk, jak o sebe naráží kov a kámen, když prsten dopadl na zem. A pak už s ním někdo hodil o nejbližší sloup, až tím Bilbovi vyrazil dech. Kašlal a lapal po dechu a oči se mu znovu zalily slzami, tentokrát ovšem bolestí.

Na to, o koho se jedná, přišel ještě dřív, než ho vůbec uviděl. Ten hlas by poznal mezi všemi.

„Co tu pohledáváš, zloději?“

Omlouvám se za týdenní zpoždění, ale od teď už by kapitoly měly příbývat každý týden jako doposud ;-).