Kapitola 5. - Aravir a Gildor

Bitva pěti armád se neobejde bez následků.

Osamělá Hora se otřásala hlukem doléhajícím od bitvy.

Bilbo se krčil na přikrývkách s hlavou schovanou v dlaních.

Myslel si, že nic neuslyší, když Velká síň ležela tak hluboko v hoře. Ale s narůstajícím časem se ryk bitvy stával hlasitějším a stále se přibližoval. Ten lomoz různých nárazů a výkřiků! Troubení z rohů se odráželo od stěn až do samotného dna hory. Pravděpodobně už bojovali na stráních. Burácení ze střetu pěti armád byl ten nejotřesnější zážitek, který se Bilbovi kdy přihodil. Bylo to dokonce horší než tenkrát, kdy přecházeli přes Mlžné hory a hromoví obři si házeli s obrovskými kameny, které se rozbíjely o skálu nad jejich hlavami.

Prosím, prosím, nechte toho, modlil se Bilbo. Klidně by se vzdal Šmakova pokladu až do posledního ze třpytivých drahokamů, jen aby skončila válka. Ale nemohl ani odejít z hlavního sálu, protože dnešního rána přišli trpasličí tesaři, aby zapečetili i poslední dveře do místnosti. K čemu mu byl jeho kouzelný prsten, když nemohl projít skrz kamenné zdi nebo dřevěné trámy? Byl tu v pasti.

V záchvatu zuřivosti odhodil Bilbo prsten. Ale ten malý zlatý šperk se jen odrazil od haldy safírů a Bilbo už pro něj běžel. Lehce by ho mohl mezi tím vším zlatem ztratit a už jen ta samotná myšlenka ho podivným způsobem znervózňovala. Bilbo se celý vyvedený z míry zadíval na prsten. Když si ho tenkrát odnášel z jeskyně ani si nevšiml, jaký krásný kus šperku to vlastně byl. Teď mu připadalo, že tenhle prsten je tou nejnáležitější cenou pro statečného hobita. Pousmál se a vložil si prsten zpátky do kapsy.

Nakonec, prsten byl pro něj posledním východiskem. Kdyby Erebor padnul, byla by to pro něj jediná záchrana před skřety. Byla to ta nejcennější věc, kterou Bilbo měl.

Zamyšleně poplácal kapsu, ve které měl prsten. Erebor nebyl nic jiného než jeskyně, jeskyně ve tvaru paláce. Bylo to mrazivé a temné místo, kde bude hobit možná nucen strávit spoustu času jen ve vlastní společnosti. Nejspíš ho tu stejně zapomenou, nechají ho tu shnít v temnotě. Najednou v Bilbových vzpomínkách ostře zazářily Glumovy obrovské bledé oči a Bilbo rychle stáhl ruku z kapsy. Na čele mu vyrazil studený pot, který setřel rohem deky.

Ozvalo se hluboké zatroubení na roh a Bilbo přemýšlel, jestli to bylo na znamení výhry nebo ústupu a pro čí stranu se troubilo. Netušil, kolik je hodin, ale byl přesvědčený, že uplynul téměř den a že pomalu nastane noc. To bude ten nejhorší čas na bitvu, jelikož ta odporná stvoření nejraději bojovala pod rouškou tmy.

Hobit nemohl spát a i jídlo už mu připadalo bez chuti a zůstávalo mu viset v krku. Pak zazněl strašlivý hlomoz, který mu vnuknul myšlenku, že si skřeti probili cestu do Ereboru, jenže pak se událo ještě něco; hluk byl stále tlumenější a tlumenější, jakoby se bitva přesouvala zase někam jinam. I tak se ale neobjevilo nic, co by naznačovalo vítězství, nikdo za ním do síně nepřišel, aby mu oznámil, že nepřítel ustupuje. Bilbo bušil do dveří oběma rukama, ale nikdo mu na jeho zoufalou snahu neodpověděl. Prosím. A znenadání někdo stál za dveřmi, hobit uslyšel zvuk nehtů přejíždějících po dřevě. Odstoupil a začal šátrat po prstenu. Pak někdo odlomil jednu dřevěnou desku ze zapečetěného průchodu a skrz nově vzniklý průzor vykoukla tvář potřísněná krví.

„Bilbo?“

Hobit neodpověděl. Díval se, jak další dřevěné desky mizí z průchodu a končí na zemi. Na cizincově čele byl hluboký šrám, ze kterého stále vytékala krev a odkapávala mu do očí. Části tváře, které nebyly zbarvené do ruda od krve, byly černé od sazí a bláta. Obrovský knír se zachvěl při pohledu na hobita.

„Bilbo, to jsem já, Bofur!“

Teprve pak ho Bilbo poznal. Zapomněl na prsten a běžel pomoct Bofurovi s deskami.

„Co se stalo s tvojí čepicí?“ zeptal se hobit celý ohromený. Pitomý, pitomý hobite, pomyslel si vzápětí.

Ale Bofur jeho otázce stejně nevěnoval pozornost, už totiž dávno něco žvatlal:

„Omlouvám se. Měl jsem přijít dřív. Měl jsem to zastavit. Hrozně moc se omlouvám,“ a další a další věci, podbarvené lítostí a zmatením.

Bofur se protáhl mezi kývajícími se kusy dřeva a natáhl se po Bilbovi a stiskl mu rameno. Ruce se mu třásly a měl je celé špinavé.

„Všechno je v pořádku,“ zalhal Bilbo, než si uvědomil, že to asi nebyla úplně vhodná lež a že je jen rád, že Bofura vidí živého, i když ne v tom nejlepším stavu. „Prohráli jsme bitvu?“ zeptal se hobit, jelikož doufal ve výhru, ale nebyl schopen to slovo propustit přes ústa.

„Vítězství je naše,“ odpověděl mu Bofur, ale vůbec to neznělo šťastně.

„Erebor je tedy v bezpečí?“ vyptával se Bilbo dál.

„Ano. Ne. Myslím, že je,“ Bofur se podíval za záda. „Skřeti se pokusili probojovat skrz hlavní bránu, ale vytlačili jsme je zpátky. Bifur... ach, ať nám Mahal všem promine!“ vykřikl a pak se zřítil do moře zlatých mincí.

Bilbo okamžitě poklekl vedle Bofura. Byl k smrti vyděšený trpaslíkovým chováním. Bofur byl z celé jejich společnosti vždy nejvíc optimistický. Jestliže tedy vyhráli bitvu, jaké bolestné zprávy ho ještě čekají? Trpaslík se třásl. Bilbo mu přes ramena přehodil přikrývku a přinutil ho napít se studeného mléka.

„Co se stalo s Bifurem?“ optal se opatrně hobit.

„Celou dobu mě chránil, odháněl vrrky svým kopím a bodal a řezal tolikrát a do tolika těl, že jsem ztratil pojem o tom, kolik jich bylo. A pak přišel ten zpropadený skřet a pokusil se ho stáhnout dolů. Byl jsem hrozně vyděšený, než abych něco udělal a ten skřet se natáhnul za jeho hrdlem. Uviděl jsem krev, tolik krve; někdo jiný toho skřeta zabil, ale Bifur ležel na zemi a snažil se mi něco říct a já... já jsem mu nerozuměl! Teď je u ošetřovatelů, neodešel bych, kdyby nebyl v dobrých rukou, ale pak na mě gestikuloval a já...“

„Takže žije!“ vypískl Bilbo.

„A poslal mě za tebou,“ zamumlal Bofur.

To Bilba překvapilo; Bifur se zdál být asi tím posledním trpaslíkem, který by si na něj vzpomněl. Byl statečný a milý, ale nikdy se spolu pořádně nebavili. Bilbo by si nikdy nepomyslel, že by o něm mohl Bifur smýšlet tak laskavě. Všimnul si, jak Bofur brečí a teprve pak si uvědomil, že i jemu po tvářích stékají slzy.

„Neumím si představit, co by se se mnou stalo, nebýt jeho,“ zanaříkal Bofur. „Chránil mé tělo a pak i mou duši, když mě poslal sem požádat tě o odpuštění. Ach, myslel jsem si, že jsme dobří přátelé a nikdy jsem neměl v úmyslu Thorina jen slepě následovat, ale když tě chtěl shodit z propasti, neudělal jsem vůbec nic. Jsem takový zbabělec! Zbabělec! Nejsem ani bojovník, ani hrdina, měl bych strávit zbytek života vyráběním hraček a spokojit se s tím.“

Bilbo nevěděl, co říct. Bylo mu Bofura líto a bylo těžké být na něj v tuhle chvíli naštvaný.

„Zachvátila mě nemoc ze zlata. Myslel jsem si, že mě se to týkat nemůže, protože jsem jenom prostý výrobce hraček, ale pak jsem uviděl tohle...“ pokračoval Bofur a rozhlížel se kolem,“...a zahanbil jsem sám sebe. Teď už vím, že si nemůžu koupit zpátky Bifurův život, kdyby...“ zatřásl se a na chvíli přerušil svoji řeč. „A nemůžu si koupit ani tvoje odpuštění.“

„Ale to už máš, to už přeci máš!“ přerušil ho Bilbo a popadl ho za ruce. Bofur pozoroval, jak se Bilbovy ruce zamazávají od krve a špíny.

„Takový laskavý hobit,“ zašeptal Bofur. „Ale je tu ještě něco, co bys měl o bitvě vědět.“

„Radši mi to řekni všechno najednou, to čekání mě zabíjí,“ vyrazil ze sebe Bilbo.

„Thorin,“ řekl Bofur.

„Ne, ne, ne, to ne,“ zanaříkal Bilbo. Vyskočil při tom na nohy a strašlivě se třásl.

„Žije,“ vyhrkl Bofur, „ještě žije. Ale když zaútočil přímo do středu nepřátelské armády, odstřihli ho od zbytku Dainových mužů. Nic jsme o něm nevěděli tak dlouho, že jsme si mysleli, že padnul. Smutek nám zamlžil smysly a nebýt orlů, zřejmě bychom už byli mrtví.“

„Přilétli orli?“ vykřikl Bilbo.

„Přilétli. Zachránili mnoho životů a pobili mnoho nepřátel...a pak jsme spatřili Thorina. Šípy a meče ho tolikrát zasáhli a stejně se držel na nohou. Nerozumím tomu, jak dokázal vydržet tu strašnou bolest, ale stál tam. A byl to mrazivý pohled, jak byl celý bledý a zkrvavený, jako duch,“ mumlal Bofur. Bilbo ale nějakým způsobem vycítil, že je ještě něco, co mu trpaslík zatím neřekl. Pak Bofur zamrkal a zadíval se do dálky. „Kili a Fili leželi mrtví u jeho nohou.“

Bilbo nevydal žádný zvuk. Měl pocit, že se dusí. Překryl si pusu rukou a z chuti krve se mu zvedl žaludek.

„Ne. Jsou mladí. Jsou silní. A jsou to dobří bojovnicí. Jsou to Thorinovi dědici.“

Jsou to mí přátelé. Mám je rád.

Ne. Přece nemůžou...

„Celou dobu byli s Thorinem a chránili ho až do posledního dechu. Někteří elfové to celé viděli a říkají, že se je Thorin snažil až do konce od sebe odehnat, ale oni ho nechtěli opustit. Kili vystřílel všechny své šípy a když už se i jejich meče rozlámaly a neměli už žádné zbraně, nastavili svá vlastní tělo jako Thorinův štít. Viděl je pro něj zemřít. Fili vydržel o něco déle a křičel jméno svého bratra, když se mu ostří zařezávala do kůže. Elfové pak vzdali jejich tělům čest a zpívali nad nimi písně velkých válečníků. Na jejich rány položili květiny. Říká se, že dokonce i Thranduil se jim šel poklonit.“

Pak Bofur přestal mluvit. Už toho na něj bylo příliš a uprchl z velké síně.

Bilbo se zaposlouchal do zvuku Bofurových kroků, když utíkal ze dveří. Udělal by to samé, ale přišlo mu, že mu v břiše zeje obrovská díra. Vzpomínky ze včerejšího dne mu zaplavily mysl a smutek mu zakalil myšlenky; už nikdy neuslyší Kiliho žertování ani nespatří Filiho krásný úsměv.

Úplně poprvé se Bilbo Pytlík vzdal veškeré naděje na to, že by se mohl kdy vrátit domů.

Není cesty zpět.

I kdyby se někdy vrátil do Dna Pytle a znovu si lehl do své postele, nebyl by tím hobitem, kterým kdysi býval. Teď už rozuměl těm podivným pohledům, kterými ho někdy častoval Gandalf. Díval se na něj, jako by byl Bilbo ztracený. Takový žal totiž nikdy úplně nezmizí. Může se trochu zmírnit, ale stále zůstane hluboko zakořeněný v srdci. Bitva byla vyhrána, ale cena, která za to musela být zaplacena, se nezapomíná.

A nakonec se Bilbo, který plakal pro Kiliho s Filim; pro jejich mládí a sílu; pro jejich životy, které nikdy neprožijí v Ereboru a pro promarněnou lásku, rozbrečel i pro sebe.

                                                                                              *

Gandalf sledoval Meddědův odchod z bitevního pole. Nabídli mu, aby zůstal déle, ale kožoměnec stejně neměl rád společnost a kromě toho se strachoval o své včely. Nabídli mu také odměnu za zabití Bolga, vůdce skřetí armády, ale odmítl. To mu Gandalf nevyčítal; zlato vykoupené krví je prokleté.

Čaroděj se také zamýšlel nad tím, že by Medděda požádal o pomoc při vysvobozování Bilba z jeho uvěznění. Mohli spolu hobita bezpečně odvést až do Kraje. Zřejmě by si toho nikdo ani nevšimnul, jelikož bylo až příliš mnoho zraněných, kteří vyžadovali pozornost daleko více. I Thorin byl zraněný a žal ze ztráty Kiliho a Filiho brzy ještě zhorší jeho stav.

Gandalf se přesto nedokázal odhodlat k tomu, aby to udělal. Bilbo byl ve svém rozhodnutí stanout před soudem neoblomný a s nedávnými událostmi se jeho názor ještě utvrdil. Gandalf se dokonce obával, že Bilbo hledá v soudu způsob, jak se mučit za to, co se stalo. Teď ale začínal mít pocit, že je za tím vším více, než by se na první pohled zdálo. O co tu ale šlo, bylo, jestli to “něco“ přinese naději anebo její pravý opak.

Gandalf uměl čekat. Bitva pomohla pár trpaslíkům, elfům a lidem prozřít. I Thranduil se teď k trpaslíkům, kteří utrpěli největší ztráty, zdál být milejší. Kilimu a Filimu vzdal poctu a nazýval je Aravir a Gildor, “vznešený šperk“ a  “ušlechtilá hvězda“. Jak se zdálo, Thorin by se ještě mohl stát dobrým králem a hobit by v tom mohl sehrát svou roli.

Jenomže slova, jež Thorin pod Bilbovou střechou vyřkl před dávnou dobou, stále zněla Gandalfovi v hlavě.

Neručím za jeho bezpečí. Docela výstižné, to musel čaroděj při zpětném pohledu přiznat.

Ani nezodpovídám za jeho osud. A tohle bylo přesně to, v čem se Thorin celou dobu mýlil.