Kapitola 4. - Dračí nemoc

Kapitola, ve které se dočkáme menšího rozhovoru mezi Bilbem a Thorinem.

To, na co Thorin hleděl, pro něj nebylo nikterak překvapující. Uvědomoval si, že jeho synovci mají jisté výhrady proti tomu, jak se rozhodl naložit s půlčíkem. Dokonce si byl skoro jistý, že si Fili s Kilim před bitvou najdou způsob, jak by se s půlčíkem mohli setkat. Přesto pro něj byl pohled na to, jak se jeho synovci smějí něčemu, co jim zloděj právě vykládal, naprosto zdrcující. Asi neexistoval způsob, jak by Thorin mohl zabránit tomu, aby se znovu necítil zrazený. Proč má být připraven i o lásku jeho vlastních příbuzných?

Smích ustal hned, jak si uvědomili jeho přítomnost. Thorin pevně sevřel kožešinové lemování svého kabátce. Nakonec se mu podařilo získat zpátky svou vyrovnanost díky matnému nazlátlému lesku, který vycházel z pokladu.

„Vaše přítomnost je třeba na jiných místech,“ promluvil tiše ke svým synovcům. „Běžte prohlédnout západní svahy. Ještě by tam mohly být nějaké staré funkční pasti.“

Kili vypadal, že nemá daleko k tomu, aby vyslovil to, co mu leželo na srdci, ale Fili ho chytil za rameno a potřásl hlavou. Na to se Kili zatvářil naštvaně, nakonec se ale oba – přestože poněkud ztuhle – na znamení odchodu uklonili.

„Nashledanou, můj příteli,“ rozloučil se Fili s Bilbem.

A těchto pár prostých slov zasáhlo Thorina více, než Kiliho popuzené chování. Věděl, že Kili bývá čas od času náladový. Fili oproti tomu byl ve volbě slov velmi pečlivý a nikdy by zloděje nenazýval přítelem, kdyby v půlčíka opravdu nevěřil.

A pak Fili s Kilim odešli a nechali Thorina o samotě se zlodějem.

Thorina pohled na půlčíkovo nepohodlí, způsobené jeho přítomností, potěšil. Jen ať se bojí, pomyslel si zlostně. Přistoupil k němu o krok blíž a zloděj o krok couvl. Thorin se nad zlodějovým počínáním zamračil. Uvažoval nad tím, jestli si půlčík myslí, že ho chce zavraždit. Kdyby měl Thorin říct pravdu, musel by přiznat, že byl tenkrát v pokušení shodit půlčíka z ereborských bran, když přišel na jeho zradu. Přesto ho nebyl schopen jen tak chladnokrevně zabít. Nebo bych toho schopen byl? Thorinův zrak se stočil na hromádky poházené na jeho zlatě.

„Vidím, že jsi dobře zásobován jídlem i přikrývkami, zloději,“ poznamenal suše.

„Ano,“ odpověděl hobit chvatně. A pak, daleko váhavěji, dodal: „Můj pane.“

„Už mi nebudeš říkat Thorine?“ zeptal se trpaslík, slova mu samovolně splynula ze rtů dřív, než se stihl zastavit. Taková pošetilost! Snad za to mohla zoufalost, která se půlčíkovi odrážela v očích a nějakým způsobem zvládla Thorina obměkčit.

„Už mi nebudete říkat Bilbo?“ zeptal se půlčík v odpověď na Thorinovu otázku.

 Na Thorina náhle udeřila zapomenutá zuřivost; mezi oběma byla nekonečná vzdálenost, jež je dělila; byli rozděleni narozením, třídou i osudem; jejich bývalé přátelství nebylo nic než klam. Hobit nikdy nestál za to, aby do něj Thorin vložil svou důvěru. Samozřejmě, že by Thorin mohl půlčíka obdarovat tím, že by ho znovu oslovoval jménem, jenže by stejně klamal sám sebe se jménem zrádce na rtech.

Zloděj sklopil zrak, jakoby snad dokázal vyčíst Thorinovy hořké myšlenky z pevné linie jeho rtů. To bylo pro Thorina příležitost, aby si půlčíka prohlédl. Měl neučesané vlasy a pomuchlané oblečení, ale nebyl v o nic horším stavu než tehdy, kdy ukradl Arcikam. Elfové ho zřejmě hýčkali a Bard z Dolu ho musel oslavovat jako hrdinu.

A přece se ho tak snadno vzdali; jedinou výjimkou byl čaroděj. Pan Pytlík bude brzy potrestán za svůj zločin.

„Zůstaneš tu do té doby, než budeme mít čas na uskutečnění tvého soudu. Protože jsem to byl já, koho jsi okradl, nebudu tím, kdo tě bude soudit. Můj bratranec Dain se ujme mého místa soudce,“ vysvětloval Thorin, „ a tvým novým přátelům bude umožněno promluvit na tvou obhajobu. Rozumíš tomu, zloději?“ zasyčel, když si všimnul, že půlčík má pohled stále sklopený ke svým nohám.

Bilbo pomalu zvedl hlavu. Jeho šedomodré oči chvíli pošilhávaly kolem, než se mu zrak ustálil na Thorinovi. Thorin si všiml, že z hobita vyzařovala vlídnost a důstojnost, něco, co Thorin viděl v půlčíkovi růst s postupem jejich cesty k Osamělé Hoře.

„Noví přátelé promlouvající na mou obranu?“ zeptal se půlčík. „Raději bych viděl své staré přátele, kteří by to pro mě udělali,“ dokončil.

Na to, aby ji přešel, byla tahle narážka až moc očividná. Thorin si odfrkl.

„Tak o tohle ti jde, půlčíku,“ řekl hlasem plným opovržení. „Snažíš se otrávit mysl mých synovců, zkazit krev mé krve,“ obvinil ho Thorin.

„Opravdu?“ vykřikl Bilbo a z jeho jemné tváře se vytrácela barva. Rozhlédl se kolem a rozmáchl rukama, jakoby se do nich pokusil obsáhnout všechny ty vzácnosti, které kolem nich ležely. „Tohle tráví tvoji mysl, Thorine,“ prohlásil.

„Už nejsem tvůj pán?“ osopil se trpaslík. „Šíříš tu slova, falešná slova o mně a mém úsudku. Chceš, aby si mysleli, že jsem blázen, abys nemusel pykat za své zločiny!“

„Mé zločiny? Mé zločiny!“ vykřikl Bilbo rozčileně. „Můj zločin byl to, že jsem se tě snažil zachránit před tvojí vlastní pošetilostí, ty zpropadeně paličatý trpaslíku!“

„Nestojím o to, aby mě někdo zachraňoval, a obzvlášť ne půlčík a zloděj,“ zasyčel Thorin. „Zradil jsi mě, zneužil jsi mé slabosti a plival na pocty, kterými jsem tě obdařil. Proklínám den, kdy jsem tě potkal,“ obořil se Thorin.

Pak utichl. Těžko se mu dýchalo, vzadu v hlavě slyšel dutou ozvěnu vlastního tepu.

Půlčík byl rozčílený stejně jako Thorin. Začal přecházet dokola, tahal se za kšandy a potřásal hlavou.

„Takhle to nepůjde, vážně ne,“ zamumlal zloděj. „Copak z tohohle zmatku neexistuje žádné východisko?“ zeptal se, ale nevypadalo to, že by od Thorina očekával nějakou odpověď, jelikož se brzy vrátil k mluvení. „Zradil jsem tvoji důvěru, ale to jenom proto, že jsem k tobě byl loajální, Thorine. Někde hluboko v sobě tohle určitě víš.“

Tentokrát už zloděj očekával odpověď nebo alespoň nějaké znamení, že mu Thorin rozumí. Thorina překvapilo, jak nevinně v tu chvíli půlčík vypadal. Je s podivem, nakolik může být nevinnost předstíraná, pomyslel si trpce.

„Zaplatíš za to, co jsi mi provedl,“ zamumlal Thorin. Pohledem zabloudil ke svému drahocennému pokladu – pokladu jeho otce a otce jeho otce, pýše Durinovy rodové linie.

Jenže Arcikam... Arcikam byl něco, čeho si cenil nad veškeré poklady. Jeho sny byly plné jeho nadpozemské dokonalosti. Nakonec se k němu drahokam vrátil, čekal na něj v jeho komnatách; pečlivě ukrytý v tajném šuplíku. Thorin pocítil náhlou potřebu vrátit se k Arcikamu, držet ho ve svých rukách a utopit své myšlenky v jeho zářivých hlubinách.

A pak mu něco zaklepalo na hruď – to zlodějův ukazováček, který svým koncem mířil Thorinovi přímo na srdce.  Natolik se Thorin zasnil, natolik propadl svým představám o svém milovaném drahokamu, že ani nezpozoroval, kdy se k němu půlčík stihl přiblížit.

„Tobě?“ zeptal se zloděj. Jeho hlas byl tichý a klidný, na čele se mu ale vytvořila hluboká vráska od zamračení. „Tobě?“ zopakoval, než Thorin vůbec stihl zareagovat. „Co jsem provedl tobě? O tomhle to celé je! Ty, ty a zase ty. Ne zákony tvého lidu, dokonce ani tvůj lid,“ řekl s hořkým úsměvem na rtech. „Nezáleží ti na tom, co si myslí a oni se tě bojí až moc na to, aby ti do očí řekli, co se jim honí hlavou a zranili tím tvou pýchu. Nestaráš se o to, že za dveřmi je válka, dokonce ani o to, že bys klidně mohl zemřít v bitvě, než přijde zítřejší večer! Už jsem tu jenom já, komu na tom všem záleží, protože ty jsi zešílel ze svého zlata a toho pitomého drahokamu!“

Bilbovy tváře nabraly červený odstín a rty se mu ještě třásly ze síly, kterou musel vložit do své řeči plné výčitek. Bylo to vůbec poprvé od toho okamžiku u bran, kdy si byli tak fyzicky blízko; Thorin téměř cítil teplo stoupající z malého těla třesoucího se zlostí. Popadl půlčíka za ruce, přesně jako to udělal minule. Zvedl ho ze země, dokud sebou nezačal házet. Thorin s ním zatřásl a pozoroval, jak se jeho rysy stáhly strachy.

„Ano, mně,“ zavrčel Thorin, „mně, králi pod Horou, Thorinu Pavézovi, potomku Durina, synu Thraina syna Throrova. Mně, vypovězenému princi, který se vrátil zpět, aby získal, co mu po právu patří. Roky a roky jsem snášel věci, které si ani neumíš představit a teď se nenechám urážet ve vlastním domě, ne, když jsem ho právě získal zpět. Já jsem král! Já jsem pánem tohoto domu a všeho, co k němu náleží. Včetně tebe, půlčíku.“

A pak Thorin půlčíka od sebe odstrčil. Bilbo se svalil na záda, ale netvářil se, jako by mu to vadilo. Vypadal spíš, že si oddechl, když ho Thorin uvolnil ze svého sevření. Ani se nesnažil postavit znovu na nohy a mluvil na Thorina z místa, kam upadl.

„Thorine, prosím,“ řekl, až se trpaslík divil, jak starostlivě zlodějův hlas zněl. „Přemýšlej o tom. Nechceš přece prožít život v osamění a hořkosti, že ne? Tímhle způsobem odeženeš všechny, kterým na tobě záleží. Tvůj poklad zmizí v běhu času,“ připomněl mu zloděj.

To Thorina rozpálilo do běla.

„A ty zmizíš s ním!“ štěkl na Bilba Thorin.

„Nemáš v úmyslu mě postavit před soud, že?“ promluvil hobit vysokým hlasem. V hlavě se mu totiž zrodila nová myšlenka. „Nemáš v úmyslu mě postavit před soud, protože už ses stejně rozhodl, že musím zaplatit mým životem.“

„Arcikam je daleko cennější než tvůj život,“ prohlásil Thorin. V očích měl přitom divoký lesk.

Ohromený půlčíkův pohled byl Thorinovi nepříjemný, ale přinutil se neuhnout očima ze zlodějovy tváře. Byl připravený na půlčíkovy lži a úskoky, co už ale neočekával, byl pohled plný zranění, který na něj od Bilba mířil.

„Takže mě hodláš dál trápit,“ zašeptal Bilbo a Thorin už to dál nevydržel; musel otočit hlavu stranou.

                                                                                              *

Tu samou noc zamotaný v přikrývkách ležel Bilbo na pokladu. Byla mu trochu zima, ale když zavřel oči, dokázal si představit, že je ve své posteli v Kraji. Všechny pochodně až na jednu byly na noc zhasnuté, a tak v místnosti panoval jen matný třpyt od slabého světla, které se odráželo od zlata, stříbra drahokamů.

Trpaslíci dočasně zapečetili všechny dveře v hlavní síni kromě jedněch malých, které byly neustále stráženy. A Bilbo se stejně rozhodl, že prsten ponechá v klidu ležet ve své kapse.

Setkání s Thorinem ho vyděsilo. Hobit viděl v budoucnosti temné časy, ale odmítal byť i jen myšlenku na to, že by opustil své přátele v předvečer bitvy. Bilbo ještě stále doufal v to, že bude možné zbavit Thorinovo srdce dračí nemoci a také chtěl být očištěn od všech obvinění. Toužíš po jeho omluvě, našeptával mu hlas v jeho hlavě, Bilbo ho ale nechtěl slyšet. Toužil po něčem, v co by neměl ani doufat.

Odpoledne přišel Balin a přinesl s sebou zprávy o blížící se armádě. Příští ráno se lidé i elfové mají postavit nepříteli. Slunce zmizelo za černými mraky a v noci měl přijít déšť; boj se bude odehrávat v bahně a temnotě.

V hoře byl stále slyšet rachot příprav na bitvu. Bilbo přemýšlel nad tím, jestli vůbec někdy mohou být na boj připraveni – on sám by se na setkání s vrrky necítil připravený ani za sto let. I přesto by ale byl rád na bitevním poli. Ne pro to, aby se setkal s nepřítelem, nýbrž pro to, aby mohl být nablízku svým přátelům. To řekl Balinovi. Starý trpaslík se zdál, že ho jeho slova dojala, ale stejně potřásl zamítavě hlavou.

„On by to nedovolil,“ objasnil to Bilbovi, kterému se sevřelo hrdlo.

Thorin si o něm zřejmě myslel, že je bezcenný dokonce i na bitevním poli. Balin zamumlal něco, co znělo jako na tvou ochranu, ale Bilbo se nenechal tak snadno oklamat. Král pod Horou ho ustanovil vězněm a nechtěl s ním plýtvat na skřety, aby se připravil o možnost těšit se z toho, jak ho sám trápí.

Bilbo si povzdychnul, kroutil a přehazoval si přikrývky v ruce.

Žihadlo a mithrilovou kazajku mu zabavili a ponechali na čas u Balina. Když nic jiného, Thorin si alespoň nenárokoval svůj dar nazpět a Bilbo doufal, že žádný trpaslík by Žihadlo nepovažoval za vhodnou zbraň. I tak si ale připadal podivně bezbranný bez svého malého meče. Tohle by si v Kraji nikdy nedovedl představit.

Začal se cítit trochu ospale, a tak Bilbo stočil své myšlenky na šťastnější vzpomínky na Dno Pytle. Po chvíli mu přišlo, že vidí svoji tetu Kamélii, jak se přeměňuje do obrovského skřeta a snaží se mu useknout hlavu. Probudil se strachy do úplné tmy, jelikož i poslední pochodeň zhasla během toho, co spal. Když se mu zdála noční můra, odkopal přikrývky – teď je znovu přehodil přes svoje promrzlé tělo.

Znenadání se strachy celý otřásl; cítil, že ho někdo pozoruje skrytý ve stínech.

Glum, pomyslel si Bilbo a už jen čekal, jak se mu bledé vyhublé ruce sevřou kolem krku. Ale nic se nestalo a Bilbo za chvíli znovu bojoval s ospalostí. Nakonec prohrál a znovu se propadl do říše snů. V jednom z nich stál Thorin Pavéza ve Velkém sálu a jeho modré oči zářily do temnoty jako kouzelné ohníčky.

Když svítalo, zapomněl Bilbo už téměř na vše ze svých nepříjemných snů.

---

Další kapitola za námi (pokračování zase za týden). Ale to není to, o čem bych teď chtěla psát. 

V překladech z angličtiny se člověk vždy musí potýkat s jedním problémem, a to je vykání a tykání (ano, v angličtině se tyto dvě formy nerozlišují). Ve fanfiction obecně to obvykle (dle mého názoru) takový problém nebývá, protože tu je vždy ta možnost podívat se, jak to za nás vyřešil překladatel původního díla. Chtěla jsem se držet konceptu českého překladu, jenže... Jak v knize, tak ve filmu si mezi sebou všechny postavy vykají, a upřímně, to se mi tak úplně nehodilo do krámu. Jestliže se mezi Bilbem a Thorinem má vyvinout nějaký vztah, rozhodně si budou muset tykat (a přejít v jedné kapitole náhle na tykání mi přišlo dost násilné). Kromě toho, jejich vztah je už ze začátku dost dynamický, Thorin Bilbem téměř opovrhuje a Bilbo se jen tak nedá... Takže jsem už od začátku použila přechody mezi tykáním a vykáním jako "dokazování převahy", "výsměch" atd. Další speciální případ tu bude s Bofurem, ale to zjistíte až později.

Omlouvám se za vyčerpávající  vysvětlování, ale chtěla jsem tohle odklonění se od kánonu objasnit už předem.