Kapitola 38. - Naposledy

17.07.2016 18:25

Dvě kapitoly do konce. Jsme zpět v sálu s pokladem. A prosím, prosím, nezabíjejte mě. Musím se zde přidat k autorce a podotknout, že zde zbývají ještě dvě části, respektive dvě části velmi dlouhého epilogu, tak na to pamatujte. A nezabíjete mě.

 

Zlato se mu posunulo pod nohama, chladné a zářivé. Skoro už zapomněl, jak byl vzduch v sálu s pokladem neustále prozářený světlem odrážejícím se od drahokamů a kovů: záře z pochodní přeskakovala ze vzácných stříbrných šperků k hordám rubínů a smaragdů. Bilbo se díval na velkolepost ereborského pokladu a srdce se mu přitom svíralo hnusem – jeho odpor byl tak hluboký, tak prudký, že se mu zvedl žaludek a na zátylku se mu začaly hromadit kapičky studeného potu. Strčil ruku do kapsy a sevřel prsty kolem prstenu; bylo by jednodušší si ho nandat a odejít neviděn a neslyšen z Ereboru. Ne však nezraněn.

Bilbo věděl, s kým se setká. Věděl to od té doby, co obdržel rozkaz nechat se odvést do sálu s pokladem – znovu, jako ten den před bitvou; točili se v kruzích.

 

Dostal čas na to, aby si zabalil věci. Bilbo to udělal v rychlosti a skoro poslepu: vzal si těch svých pár věcí, zatímco se mu jeho přátelé sešli v pokoji. Také mu vrátili Žihadlo a dokonce i mithrilovou kazajku. Samozřejmě že odmítl, že si ji s sebou vezme; na druhou stranu byl rád, že mu Žihadlo vrátili, jelikož mu více než jedenkrát zachránilo život.

Trpaslíci byli jeho chováním ohromení. Bilbo se na ně usmíval, potřásl jim rukama a objal je,  zatímco si balil věci. Tomu, jakým způsobem naházel věci do tašky, věnoval popravdě jen malou pozornost, jelikož většinu času strávil tím, že trpaslíkům vyprávěl o kráse, kterou Kraj oplýval na jaře – och, ty měkké koberce květin pod nohama! Ty zářivě zelené žabky ukryté mezi trávou na březích jezírek! Ten měkký bílý chléb s makovými semínky, ještě teplý z pece, snědený po cestě na trh! To vše na něj čekalo na konci jeho cesty. Hobit dokonce přiznal, že doufal, že bude moci chvíli pobýt v Roklince na své zpáteční cestě, jestli pana Elronda jeho společnost potěší.

„Chlapče, nebudeme vám mít za zlé, když…“ pokusil se říct Balin.

Och, děkuji vám. Děkuji vám, že mi nebudete mít za zlé, když budu špatně mluvit o vašem králi pod Horou. Když budu křičet a prát se. Když budu proklínat Erebor a jeho trůn; trůn a krále, který na něm sedí; krále a jeho kruté srdce z kamene. Když vám všem povím – a mnoho dalším – že mě král pod Horou šukal tolikrát, že jsem ztratil přehled nad tím, kolikrát to vlastně bylo, a k tomu i zdravý rozum.

Bilbo se Balinovým slovům jen usmál a zakroutil hlavou. Věnoval však speciální péči Bofurově hračce připomínající maličký Kraj. Zabalil ji do šály, kterou mu dal Balin k Vánocům.

„Co?“ zeptal se Bilbo, jelikož cítil, že trpaslíci sledují každý jeho pohyb, jako by čekali, že tu ztropí nějaký hrozivý povyk.

„Vypadáte…docela spokojeně,“ odpověděl Gloin a prohlédl si ho od hlavy po paty.

„A neměl bych?“ zeptal se Bilbo. Možná že byl jeho hlas až moc hlasitý. „Už nejsem vězněm; půjdu domů; stále mám obě ruce. Proč bych měl litovat rozsudku?“

„Inu,“ začal Bombur, „nebudete mít povoleno vrátit se zpět do Ereboru.“

„Proč bych se měl chtít vracet?“ odsekl Bilbo s chladnou zuřivostí. Bylo mu lhostejné, kolik trpaslíku tušilo, co mu Thorin udělal; ale na společnost padlo tak napjaté ticho, že Bilbo cítil povinnost ho prolomit. „Dveře ve Dnu pytle pro vás všechny budou vždy otevřené,“ dodal o něco vlídnějším tónem.

Když nic jiného, alespoň ho potom už neotravovali. Začali odcházet z jeho pokojů, jeden po druhém, každý mu dal nějakou radu a slíbil mu, že se s ním znovu uvidí v Kraji. Bombur pochválil hobitovy sladkosti; Oin zamumlal něco o jistých léčivých rostlinách rostoucích jen v Kraji; Bifur zamumlal pár slov v Khuzdul a pak Bilba sevřel v kosti lámajícím objetí. Gloin trval na tom, že hobitovi ukáže portrét svého syna – opět – a postěžoval si, že Bilbo odejde z hory dřív, než do ní dorazí jeho žena a mladý Gimli. Dori Bilbovi připomněl nebezpečí, která na něj čekala při cestování v zimě a Ori byl až příliš nešťastný z představy, že Bilbo odejde, aby byl schopen mluvit; Nori se s ním jen rozloučil jedním ze svých nejlepších úšklebků. Balin zase držel Bilbovu ruku mezi svými po dlouhou dobu a neřekl vůbec nic.

„Doprovodím vás přes Dol,“ řekl Dwalin věcným tónem a v očích se mu zalesklo tak vražedně, že Bilbo začal rozvažovat, jestli bude moudré takový doprovod přijmout.

Ne tedy že by mu Dwalin dal šanci odmítnout. Hobit si nebyl jistý, jestli to byl opravdu Dwalinův nápad nebo jestli to byla jen poslední laskavost od krále. A upřímně mu na tom nezáleželo, dokud bude moci opustit Osamělou horu tak rychle, jak jen to bude možné.

Pravdou bylo, že Bilbo od Barda dostal pozvání k tomu, aby zůstal na nějaký čas v Dolu, a dokonce i elfí král naznačil, že by hobit mohl mít chuť navštívit Temný hvozd – tentokrát už řádně. Bilbo měl tušení, že zatímco bylo pozvání od Barda šlechetné, od Thranduila se jednalo jen o malé provokování mířené na krále pod Horou.

Bilbo odmítl obojí. Vypadalo to, že bude mírná zima; Gandalf ho ujistil, že k Meddědovu domu dorazí v co nejbližší době, jelikož jim elfí král poskytl doprovod, který je bude chránit před všemi nebezpečími, která by jim v lese mohla překřížit cestu. Meddědův dům už byl od Ereboru docela daleko, a tak se dokázal Bilbo smířit s tím, že by zde strávili nějaký čas; a pak přijde na řadu Roklinka, kde se Bilbo hodlal ponořit do prohlubování svých znalostí o elfech.

Bofur zůstal jako poslední a z Bilbových hostí byl také ten nejneodbytnější.

„Nech mě jít s tebou,“ řekl znenadání Bofur.

„Tohle je tvůj domov,“ odpověděl mu Bilbo nesmlouvavě. „Nikdy bych tě nemohl žádat, abys z něj odešel. Ale ty určitě přijdeš na návštěvu ke mně domů, ne? Tentokrát budeme s Gandalfem putovat rychleji, když budeme jen dva. A já budu úplně v pořádku. Vracím se domů, Bofure. Po všem, čím jsme prošli, jsem ani nemohl doufat ve víc.“

„Takže jsi spokojený,“ zamumlal Bofur.

„Buď za mě šťastný,“ řekl Bilbo. Bofura sice nepřesvědčil, ale i on odešel jako ostatní trpaslíci.

Teprve tehdy se Bilbo posadil na postel a zhluboka se nadechl, aby mu srdce nevyskočilo z hrudi. Snaha, kterou vynaložil na to, aby ovládl své pocity a aby zadržel slzy, ho téměř fyzicky bolela. Slíbil sám sobě, že už nevystaví svou hrdost ani své srdce žádnému dalšímu ponížení.

 

Jenže v sálu s pokladem začala Bilbova kontrola polevovat; nutkání nandat si prsten a odejít od své nadcházející schůzky bylo silnější než jindy.

Král pod Horou vybral prostředí pro jejich loučení velice dobře. V sálu s pokladem všechno začalo: tady Šmak nahromadil ten proslavený poklad Durinova rodu a o tomto zlatu se také trpaslíkům během jejich cesty zdálo. Tady po desetiletí čekal Arcikam, poklad nad poklady; a jeho krása pobláznila krále i zloděje.

Bilbo se však jako blázen choval jen na kratičký moment – ten první okamžik, kdy jeho oči spatřily Arcikam; ale pak se ho vzdal, ne snad? A také přijal soud za krádež, neutekl, a to dokonce ani tehdy, kdy mu sám král nabídl možnost úniku. Jenže Bilbo se jen snažil chránit Thorina a jeho trůn: nakonec si vybral Thorina, a upřednostňoval ho i dál nade vším ostatním, znovu a znovu. A co dobrého to Bilbovi přineslo? Thorin si jeho nevybral.

A tak stál hobit v sále, srdce ho bolelo a v hrdle ho ostře pálila zatím nevyřčená slova. Nepohnul se, když se objevil král: Bilbo cítil povinnost kontrolovat se, ale nespouštěl z trpaslíka oči. Král byl oblečen v černé a stříbrné barvě a vlasy mu tížily drahocenné korálky. Bilbo si dokázal téměř naprosto přesně vybavit, jaký to byl pocit mít na prstech ony vlasy, tíhu každého z korálků, který měl Thorin na sobě.

„Bilbo,“ řekl král, oči měl v pableskujícím světle pochodní skoro nečitelné.

Použil tvé přiznání, aby tě odsoudili, připomněl si Bilbo. Musel být slepý, když si myslel, že Thorin nepoužije jeho slova proti němu. A tak před Thorinem obnažil svou duši a král použil to, co se dozvěděl, ve svém obvinění.

Nežádal snad krále, aby ho nechal v Ereboru, po jeho boku? Thorin se rozhodl, že bude jeho přání ignorovat.

„Řekli mi, že si s sebou odmítáš vzít mithrilovou kazajku,“ pokračoval Thorin. Bilbo si všimnul, že ji trpaslík drží v rukách. Jestli zrovna tohle byla záminka k tomu, aby si ho nechal povolat do sálu s pokladem, pak byla hodně ubohá. „Víš, že je tvá,“ řekl Thorin chraplavým hlasem a natáhl k Bilbovi ruku s mithrilovou kazajkou, která se blyštila jako voda ve slunečním světle. „Nemám v úmyslu si ji brát zpět.“

Bilbo si vzal mithrilovou kazajku, kterou mu Thorin nabízel, a neunikla mu přitom úleva, která zjemnila Thorinův výraz. Před dlouhou dobou stáli na tom samém místě, když Thorin Bilbovi předal svůj dar – tenkrát byli tak naivní! Ale to všechno už dávno skončilo.

Zloděj. V Bilbově rozsudku se psalo slovo zloděj. Bude vypovězen z Ereboru, nikdy už mu nebude povoleno vrátit se do Osamělé hory. Ušetřili jeho ruce kvůli službám, které pro krále vykonal, kvůli jeho roli ve Společenství, kvůli tomu, kolikrát za ně neváhal nasadit život. Pravda byla taková, že Thorin neopomenul ani jeden z hobitových nejodvážnějších činů a ani nepopřel, že by mu Bilbo Pytlík zachránil život.

A přesto se porota rozhodla, že by bylo nevhodné, aby řečený zloděj zůstával nadále v Ereboru. Bilbo Pytlík nebyl v jejich očích nepřítel, přítel však také nebyl. Vyhnanství. Trest oznámil Dain; Dain, který byl tak přátelský, že se ho dokonce ptal i na Kraj.

Bilbo nepochyboval o tom, že za rozsudkem stojí Thorin. Neřekl to snad sám, jen týden nazpátek? Jsem král, a klidně tě vykážu, když to bude nutné. Thorin možná neměl dostatek síly k tomu, aby řídil rozhodnutí poroty, ale jistě ovlivnil svého bratrance Daina; a co víc, jeho řeč byla zásadním zvratem v celém procesu.  To si vážně myslíš, že Thorin nebude mít na rozsudek žádný vliv? zeptal se Bofur hobita v počátcích jeho uvěznění.

Bilbo byl hlupák. Nepřišel sice o své ruce, ale přijde o své srdce.

Bilbo mrštil mithrilovou kazajkou o zlato, co nejdále od sebe; chlad mithrilu pod prsty se mu hnusil – ještě více mu to připomnělo vzpomínku na předání daru. Ten náhlý prudký pohyb Thorina překvapil: pravděpodobně nečekal, že Bilbo jeho dar od sebe odhodí s takovým zhnusením. Ale zdálo se, že potlačil svůj vyčítavý tón; když promluvil, byl tón jeho hlasu nuceně klidný.

„Chápu. Ale ty si to musíš vzít,“ naléhal Thorin. „Kvůli tvému bezpečí na cestě: rád bych věděl, že na sobě budeš mít alespoň nějaké brnění.“

„Ne,“ odpověděl Bilbo.

Ani přesně nevěděl, čemu své ne směřoval – jestli mithrilové kazajce, Thorinovi, nebo bolesti.

„Bilbo,“ zopakoval Thorin a nejednou byl mnohem blíže než dřív. Bilbo zalapal po dechu, když si uvědomil, že se nad ním Thorin tyčí; cítil se ale příliš ochromeně, aby se pohnul. Bylo to tak neskutečné – měl by mi říkat půlčíku, pomyslel si Bilbo. „Vyspi se se mnou,“ zamumlal Thorin a jeho hlas byl jemný a prosebný.

I tak ale Thorinova slova Bilba zasáhla jako políček. Hobitovi zčervenaly tváře a pak Bilbo zavřel oči. Cítil, jak mu královy prsty zkusmo přejely po ramenou; pak sklouzly po jeho rukách dolů a snažily se utišit třas, který zmítal Bilbovým tělem od hlavy až po paty. Když hobit otevřel oči, spatřil, že ho Thorin pozoruje a že má trpaslík oči potemnělé spíše starostí než touhou. Thorin něžně sevřel ruce kolem Bilbových boků.

„Můj,“ řekl Thorin hrdelním hlasem. „Buď naposledy můj, tady na pokladu.“

Královy palce přes Bilbovo oblečení vykreslovaly kolečka.

Hobit cítil, že mu vyschlo v puse a ustoupil dozadu v jednom rychlém a nervózním pohybu – jak by to udělal, kdyby se snažil osvobodit ze skřetího sevření. Thorin se ho nesnažil zastavit; místo toho narovnal záda a sklonil hlavu.

„Stálo to za pokus,“ poznamenal suše, aniž by se na hobita podíval.

„Jsi šílený,“ odpověděl Bilbo. Hlas mu sklouzl až k patetickému zakňučení.

„To jsem byl okolo tebe vždy,“ zamumlal Thorin, znovu zvedl hlavu a obezřetně na Bilba pohlédl. Olízl si rty a na tváři se mu objevil náznak úsměvu. „Měl jsem vyrobit zlatá pouta, abych se tě k sobě přivázal. Z hlavy bych nám vyhnal jakékoliv jiné myšlenky; uctíval bych tě víc než tohle zlato, Bilbo; bral bych si tě celé dny a nenechal bych ani jedinou část tvého tělo nepolíbenou. A pak bych si tuhle vzpomínku opatroval až do konce mých dní.“

„Přestaň!“ vykřikl Bilbo až ze dna svých plic. „Nemáš žádné právo se mnou takhle mluvit,“ prohlásil a chvěl se při tom. „Toho práva ses zřekl.“

„To ano,“ přiznal Thorin a tváře mu zbělaly. „Ale je pro mě velmi těžké o tom přemýšlet.“

Poprvé od začátku jejich bolestivé výměny si Bilbo uvědomil, že král pod Horou vypadá neuvěřitelně uštvaně, a to i přes eleganci jeho ošacení. Ne, bylo to ještě horší, Thorin vypadal zlomeně, jako by veškerá jeho vůle vyprchala při pouhém pohledu na hobita před ním.

„Naučíš se to,“ vyštěkl Bilbo, který se ještě více rozzuřil při pohledu na Thorinův smutek.

Tohle Bilbo nepotřeboval; nepotřeboval královu lítost ani jeho žal.

„Bilbo,“ řekl znovu Thorin, jako by hobitovo jméno stačilo k tomu, aby zlomilo nějaké strašlivé kouzlo mezi nimi. „Nemáš tušení, jaké to je dívat se, jak ode mě odejdeš, a vědět přitom, že znovu zešílím.“

„Měl bych tě litovat?“ zeptal se Bilbo skrz zuby. „Myslíš, že v sobě mám ještě nějaké city, které bych věnoval tobě?“

„Nemám žádné právo od tebe něco očekávat,“ odpověděl mu trpaslík.

„Alespoň na tomhle se shodneme,“ přikývnul Bilbo prudce hlavou.

Thorinovy oči se třepotavě zavřely; když promluvil, jeho hlas by hluboký a tichý – propast, do které by bylo snadné spadnout.

„Věci, které bych mohl provést tvému tělu,“ zamumlal trpaslík. „Věci, které bys mohl provést mé duši.“

„Ne,“ přerušil ho Bilbo, kterého vyděsilo, jak vášnivým hlasem Thorin promlouval. „Tohle mi nedělej. Proč mě mučíš? Nestačí ti snad, že jsi mě vyhnal? Proč si myslíš, že je nutné mě takhle týrat?“

„Pořád tě to dokáže zasáhnout?“ zeptal se Thorin a znovu otevřel oči. „Po tom všem, co bylo řečeno a provedeno, pořád si přeješ mě zachránit přede mnou samým, můj zloději? Pořád po mě toužíš? Já toužím po tobě.“

Bilbo se nehty zaryl do svých dlaní, potřeboval fyzickou bolest jako rozptýlení od něžností, které Thorinovi splývaly ze rtů.

„Co tím chceš dokázat?“ zeptal se hobit. „Ano, chci tě. Nemyslím, že kdy přestanu; a přesto tě nemůžu mít.“

„Nabízím ti…“ začal Thorin, ale Bilbo zakroutil hlavou a zvedl ruku.

„Přestaň,“ zasyčel. „Vím, co mi nabízíš: příležitost, jak znovu umrtvit mé city. Nepatřím sem a nepatřím ani k tobě: myslím, že k tomu už jste se vyjádřil dost jasně, králi pod Horou.“

A pak se Bilbo rozhodl, že už má po krk Thorina i jeho her; chtěl odejít ze sálu dřív, než se jeho kontrola úplně rozpadne. Ale když hobit vykročil, Thorin se pohnul a zablokoval mu cestu.

„Víš stejně dobře jako já, že tohle je nutné,“ řekl Thorin. „Musíš to chápat. Prosím.“

„Tak mě nech jít,“ odsekl Bilbo a nervózně se zadíval na trpaslíkovu velkou postavu.

„Nechám,“ ujistil ho hořce Thorin. „O to se nestrachuj. Ale právě teď to jediné, o čem jsem schopen přemýšlet, je, jak tě budu držet ve svém náručí a tvá holá kůže bude klouzat pod mými dlaněmi.“

„O tohle ti jde,“ vykoktal Bilbo a zděšeně na Thorina pohlédl. „Snažíš se mi připomenout, o čem to bylo: ty, jak mě šukáš.“

Thorin se ošil. Na chvíli si Bilbo myslel, že ho trpaslík popadne za ruku, ale Thorin jen ve vzduchu udělal nějaké neurčité gesto.

„Jestli se o tom chceš bavit takovými výrazy, pak ano: šukal jsem tě,“ přiznal. V Thorinových modrých očích se nebezpečně zalesklo. „Ale líbilo se mi to i naopak.“

„A co. Bylo to jen šukání,“ zopakoval Bilbo a sám sebe znovu zranil svým opovržením.

„Bilbo, prosím; tohle neznamená­­…" řekl rychle Thorin a opět se od arogance posunul k něžnosti. „Nemůžu tě nechat odejít z Ereboru takovýmto způsobem. Nedokážu snést myšlenku na to, co se ti právě děje v mysli. I když se spolu rozloučíme, nesmíš pochybovat o mé touze po tobě a ani ji nesmíš podceňovat. Nejsem si ani jistý, jestli si vůbec uvědomuješ její hloubku nebo úpornost.“

„Já jsem vždycky ten, kdo musí rozumět!“ zakřičel Bilbo. „Musím být rozvážný a ohleduplný; musím tě omlouvat, protože ty ani nevíš, kde začít, když dojde na omlouvání. Podporoval jsem tě během celé cesty, Thorine Pavézo. Zabil jsem pro tebe; kradl jsem pro tebe; položil jsem svůj život i své srdce do tvých rukou,“ obvinil ho. „Myslel jsem, že spolu něco budujeme; myslel jsem, že mě chceš po svém boku a přijal jsem všechna rizika. Slíbil jsi to, Thorine. Copak zlomení tvé přísahy pro tebe vůbec nic neznamená?“

„Jen málo ve srovnání se zlomením tvého srdce,“ odpověděl Thorin. „Vím, na čem jsme se dohodli. A je mi opravdu líto, že jsem tě v tomto podvedl, Bilbo. Ale neexistoval žádný jiný způsob, jak tě ochránit.“ Thorin se rychle přesunul k hobitovi, vzal jeho ruce do svých a sklonil se, aby políbil Bilba do dlaní. „Kdybych nepromluvil o tvém přiznání, pak…“

„Ale to už se nikdy nedozvíme!“ odpověděl mu hobit a vymanil své ruce od Thorina. Najednou se mu zdálo, že dýchání je hrozně obtížné a musel se donutit naplnit své plíce, aniž by se na Thorina podíval. „Pravdou totiž je, Thorine, že ses mě právě vzdal. A tohle ti nikdy neprominu,“ dokončil Bilbo.

A také to tak myslel. I kdyby k němu Thorin opravdu někdy něco cítil, jenom by to všechno ještě zhoršilo. Ve skutečnosti Thorinův smutek málem oslabil Bilbův hněv; jenže Bilbo potřeboval být naštvaný. Potřeboval svou zlobu, aby zaplnil mezeru, kterou po sobě zanechal Thorinův podvod; jako sláma v panence.

 

„Nikdy jsem nechtěl být velkorysý,“ ujistil ho Thorin. Ruce měl sevřené v pěst a celé tělo se mu napjalo urputnou bolestí divokého zvířete. „Nechal bych si tě jen pro sebe, tady ve své Hoře. Dokonce i teď mám nutkání napadnout rozsudek a zakázat tvůj odchod.“ Thorin se zhluboka nadechl a hlas mu poté sklouzl až k tichému šepotu. „A přesto tentokrát nemohu nic udělat: dělám to, co musí být uděláno pro tvé bezpečí a štěstí, Bilbo. Dokud budeš zde, nenechám tě na pokoji: víš, že tohle by neskončilo dobře.“

„Ne, to nevím. A ty také ne,“ namítal Bilbo a snažil se zadržet slzy.

„Nemám ti co nabídnout,“ řekl Thorin hořce.

„Nežádal jsem tě o nic jiného než o tvou náklonnost,“ odpověděl Bilbo.

„A teď, když ji máš, musím tě poslat zpátky do tvého Kraje,“ dokončil trpaslík. „Jako král pod Horou si nepatřím a nemohu se nikomu dát. Vím, že chápeš mou odpovědnost vůči mému osudu a ty…“

„Já jsem jen obyčejný půlčík,“ dodal Bilbo.

„…ty si zasloužíš víc než někoho, kdo je vázán svými povinnostmi a kdo by každou chvílí mohl znovu propadnout dračí nemoci, jako já,“ opravil ho Thorin.

„A ty si zasloužíš trpasličí královnu, že?“ vyprskl hobit a chvěl se. Thorin se to pokusil popřít, jako to udělal už poprvé, kdy o tom spolu mluvili poté, co se Bilbo setkal s Dainem. Ale tentokrát už se Bilbo nenechá tak snadno ukolébat Thorinovými sladkými řečmi a promluvil dřív, než král stihl vyslovit své protesty. „Až budu zpět v Kraji, bude záležet na tom, jestli si najdeš královnu? Nebude.“

„Špatně si vykládáš mé činy i slova,“ namítl Thorin temně a zakroutil hlavou.

„Zradil jsi mě. Na tom si nemám co špatně vyložit,“ pokračoval Bilbo. Thorin k němu přistoupil a vypadalo to, že nemá daleko k tomu, aby mu řekl, co se mu honí v mysli – a také to, co má na srdci. Ale hobit pozvedl obě své ruce: byly trochu zhrublé z jejich cesty; ale stále to byly ruce hokynáře, jemné a bílé. „Ne, prosím,“ řekl Bilbo pevně. „Už mám dost vašich lstivých slov, králi pod Horou. Nechávám vás vašemu osudu, přesně jak si přejete.“

„Chápeš to špatně; tohle není to, co…“ zamumlal Thorin a pokusil se sevřít ruku kolem Bilbova ramene. „Nech mě to vysvětlit, nemohu tě nechat odejít s tak těžkým srdcem.“

„Už nemůžu,“ vyrazil ze sebe Bilbo a vyklouzl z Thorinova sevření. „Nemůžu, nemůžu,“ vykřikl zlomeným hlasem. „Vlastně jsi mi nikdy krádež Arcikamu neodpustil a teď mě trestáš vyhnanstvím.“

„Prominul jsem ti už stokrát,“ zavrčel Thorin a zdálo se, že jeho sebekontrola se pomalu rozplývá. „Proč odmítáš přijmout pravdu o mém rozhodnutí?“

„Jsi krutý,“ řekl Bilbo, hlas se mu zadrhával v hrdle. „Miloval ses se mnou, když jsi měl v plánu mě vykázat.“ Hobit odtrhl oči od Thorina, jako by se je snažil uchránit před oslepujícím světlem. „A já na to upadl.“

„Ty mě opravdu miluješ,“ zamumlal Thorin, jako by ta slova mohla být protilékem na Bilbův žal a obvinění.

Na to Bilbo tiše zasténal a skryl tvář do dlaní.

„Nenávidím tě,“ řekl.

Výraz v Thorinově tváři byl víc, než dokázal Bilbo vydržet: sáhnul si do kapsy pro prsten a navlékl si ho na prst. Bilbo slyšel Thorinovo šokované zalapání po dechu, když zmizel; ale rychle se otočil na patě a rozeběhl se ke dveřím. Cinkání mincí, které mu klouzaly pod nohama, stačilo k tomu, aby se Thorin vzpamatoval ze svého překvapení. Bilbo si domyslel, že se ho bude snažit trpaslík chytit – sklonil se a utíkal, unikl Thorinovu sevření jako ryba ze sítě. Za ním se ozývaly Thorinovy těžší kroky na silném koberci z drahokamů a zlata; královy boty šlapaly po mincích i pohárech, když se snažil vytušit Bilbovy pohyby po sálu s pokladem.

A přesto se hobit neotočil, dokud nebyl u dveří. Teprve tehdy pohlédl Bilbo zpět.

Věděl, že Thorin ztratil rovnováhu – slyšel hlasité žuchnutí trpaslíkova těla, když spadl na zlato, a také hrubé zvuky jeho nadávek. Teď Bilbo viděl krále na kolenou, jak se dívá na prázdný prostor pár stop od místa, kde hobit právě stál. Thorin volal jeho jméno, jako to dělal předtím. Bilbo neřekl nic a ani se nehýbal – stačil by mu jen jeden další krůček, aby vyklouzl ze sálu; právě teď ale nedokázal nic jiného, než se dívat na výraz Thorinovy tváře. Pomaličku se měnil: Thorin už nebyl rozzlobený; to, co zůstalo, byl zlomený, zničený pohled.

„Bilbo,“ řekl Thorin znovu.

Bilbo pochopil, že trpaslík netuší, že je stále zde: Thorin tentokrát promluvil měkce, jako by ani nečekal, že ho někdo uslyší – jako by hobitovo jméno bylo jen vyjádřením jeho smutku. Opakoval ho znovu a znovu, a slabiky Bilbova jména zněly jako slzy.

 

Ozvěna Thorinova hlasu v sálu s pokladem bude Bilba pronásledovat na zpáteční cestě do Kraje.

 

Dvě části epilogu před námi! Takže prosím, věřte mi, že se vše v dobré obrátí. 

Vaše Fosa :-)