Kapitola 34. - Hobití odvaha

Thorin má plán, ale... To by nebyl náš odvážný půlčík, aby mu do něj nezasáhl. Enjoy :-).

„Bratranče Thorine!“ vykřikl Dain, kterého náhlé přerušení velmi potěšilo.

„Gandalfe, Dwaline,“ dodal s lehkou poklonou k čaroději a neformálním pokývnutím směrem k trpaslíkovi.

Bilbo se nejdříve podíval na Thorina, poté na Gandalfa a na Dwalina a všimnul si, že poslednímu jmenovanému se cosi mihlo v očích, když se jejich pohledy střetly: hobita zajímalo, co mohlo takovou reakci způsobit. On a Dwalin si nikdy nebyli moc blízcí a Bilbo moc dobře věděl, že trpaslík podporoval Thorinovo rozhodnutí ho uvěznit; ale tohle bylo jiné – vypadalo to, že je na něj Dwalin naštvaný právě teď.

Bilbo neměl čas nad tím uvažovat, jelikož Gandalf proklouznul až k němu a poplácal ho po rameni.

„Myslel jsem, že už jste si šel lehnout, můj příteli,“ řekl čaroděj. Jeho slova sice byla prostá, ale tón, kterým byla pronesena, nebyl – záleží mi na něm a budu ho chránit bylo poselstvím jeho slov.

„Potřeboval jsem čerstvý vzduch,“ odpověděl Bilbo s nejistým úsměvem.

Stále cítil, že ho provrtává Dwalinův pohled, jako by se mu trpaslík snažil dostat až do lebky a spatřit, co se v ní skrývá: Bilbo znovu zatoužil po svých pokojích, své posteli a Thorinově společnosti. Ale král na něj ani nepohlédl a dokonce vypadal z celého setkání zneklidněně.

„O čem jste se bavili?“ zeptal se Thorin.

Jeho otázka byla přímočará, Thorinův hlas byl ostrý jako noční vzduch; a i přesto to nevypadalo, že by byl Dain vyvedený z míry.

„Říkal jsem hobitovi, že právě teď potřebuji dvě věci,“ odpověděl Dain srdečným tónem.

„Jaké věci?“ zeptal se Dwalin a tón jeho hlasu nebyl o nic lepší než Thorinův.

Co se to děje? ptal se sám sebe roztřeseně Bilbo. Vzhlédl ke Gandalfovi a doufal v nějakou známku vysvětlení; výraz v čarodějově tváři byl však nečitelný.

„Inu, než se vrátím do Železných hor, rád bych se pořádně opil na tvé svatbě s nějakou trpasličí dámou,“ objasnil jim Dain s úsměvem.

Dwalin se při Dainových slovech ušklíbnul a když na něj Bilbo znovu pohlédnul, zasáhla ho najednou myšlenka, že Dwalin možná věděl – a Gandalf zcela jistě také. Bilbo by možná propadl panice nad nesmírností onoho zjištění, které se mu právě rozlévalo v mysli, ale čaroděj jemně stisknul jeho rameno. Uklidněte se, jako by se mu snažil Gandalf sdělit.

„A zadruhé,“ pokračoval Dain, „rád bych se dozvěděl datum soudu.“

Dainův tón se trochu změnil. Byl stále tichý a zdvořilý ve srovnání s Thorinem a Dwalinem, ale v jeho hlase zazněl náznak tvrdosti – takový náznak, kterého by si všimnul i trpaslík. Bilbo přemýšlel, jestli mezi dvěma bratranci propukne opravdový souboj: všechny Bilbovy obavy, které vyjádřil o stabilitě Thorinova trůnu, se k němu vrátily a zanechaly ho třesoucího se pod jeho těžkým oblečením.

„Měl by snad král o něčem takovém mluvit před vězněm?“ zamumlal Dwalin.

„A neměl by snad být vězeň ten první, kdo se to dozví?“ opáčil Dain a pokrčil rameny. „Z mého úhlu pohledu – tedy, z mého úhlu pohledu jakožto soudce v procesu – pan Pytlík má plné právo vědět, kdy se proces odehraje. Byl v Ereboru vězněn celé týdny, a dokonce ani naše zákony nepodporují tak dlouhé uvěznění bez běžného soudu, s výjimkou válečného stavu…“

„My známe naše zákony,“ přerušil ho Thorin a v ramenou byl lehce ztuhlý.

„Pak také musíte vědět, že pan Pytlík měl být souzen už před týdny,“ naléhal Dain.

„Byli tu mrtví, pro které jsme museli truchlit,“ zavrčel Dain. „A vaše družina, kterou jsme museli nakrmit,“ dodal.

„Velice rád bych si svou družinu odvedl zpět do Železných hor, kdyby Thorin…“ začal Dain, ale byl okamžitě přerušen Thorinem, který svému bratranci připomněl, že souhlasil s tím, že zůstane přes zimu v Ereboru.

Jako by však temný pohled v Thorinově tváři nestačil, jako by nelibost nad nalezením Bilba v Dainově společnosti nebyla už tak hobitovi dost zřejmá, Thorin byl každým momentem čím dál tím více podrážděný. Trpaslíci si mezi sebou začali vyměňovat trpká slova v Khuzdul a Bilbo znovu vzhlédl ke Gandalfovi v žádosti o pomoc.

„Gandalfe, přísahám vám: o soudu mezi námi nepadlo skoro ani jedno slovo, než jste přišli,“ zašeptal Bilbo a nevěděl, jestli o tom chce přesvědčit Gandalfa nebo spíše Thorina.

Čaroděj neřekl nic; místo toho se na Bilba zadíval takovým pohledem, že Bilbovo podezření bylo najednou ještě více skutečné. Dwalin i Gandalf – oni to věděli. A teď oba dva soudili jeho i Thorina. Ta myšlenka způsobila, že Bilbo pocítil ochranitelské pudy vůči tomu, co on a král měli; byla to tak křehká, právě zrozená věc a zdálo se, že by ji mohl poranit i pouhý pohled. A k tomu ta hádka o soudu, ta hádka, které se Gandalf odmítl účastnit nebo ji zastavit, ta Bilba děsila.

Před měsíci čelil Bilbo Pytlík bledému skřetovi, aby ochránil Thorina. Později čelil drakovi, aby Thorinovi a jeho Společenství napomohl vrátit se do jejich domova. A pak čelil Thorinovi samotnému, aby trpaslíka zachránil od jeho vlastní nemoci. To, co Bilbo udělal tohoto večera na terasách, nevyžadovalo tolik odvahy jako jiné věci, které pro Thorina udělal. Na těch samých terasách byl Bilbo téměř zlomený Thorinovou touhou po Arcikamu; byl čas napravit minulost a uznat všechny jejich chyby.

„Den soudu je stanoven,“ řekl Bilbo hlasitě.

Trpaslíci utichli. Jen Gandalf nevypadal překvapeně – vypadal však zarmouceně.

„Jistě?“ zeptal se Dain a zúžil na hobita oči.

Bilbo polknul a zariskoval pohled Thorinovým směrem.

Dohodli se na tom, že? Thorin přijal jeho důvody a oba teď byli na stejné straně. Dainovo naléhání a Gandalfův příjezd jen uspíšily to, co by se beztak stalo. A i přesto byl Thorinův výraz tvrdý jako kámen a stejně tak chladný.

„Ano,“ pokračoval Bilbo, který se odvrátil od Thorina. „Myslel jsem, že Jeho Veličenstvo mělo v plánu vše formálně oznámit, takže byste byli všichni brzy informováni. Mně to sdělilo už s předstihem, když jsme byli v Dolu,“ vysvětloval hobit a snažil se udržet svůj hlas tak jistý, jak jen bylo možné.

Dainovo ohromení bylo patrné; Dwalinovo stejně tak. Gandalf se zvládl kontrolovat, ale Bilbo si dokázal domyslet, že je překvapil všechny – včetně Thorina. Král vypadal, jako by právě dostal políček: jeho výraz byl bouřlivější než kdy dříve, celé tělo měl napjaté, jako by neměl daleko k udeření někoho nebo něčeho.

„Jakápak to náhoda,“ utrousil Dain. „A když už jsme u toho, mohl bych vědět, jaký den jsi vybral, bratranče?“

Thorin se k Dainovi otočil s divokým pohledem ve tváři a Bilbo cítil povinnost znovu promluvit, aby zabránil dalším škodám.

„Ode dneška za týden,“ rozhodl Bilbo. Cítil na sobě Thorinovy oči, jejich modrou záři potemnělou zlobou.

„Je to tak, bratranče?“ zeptal se Dain, který vývojem událostí stále nebyl tak docela přesvědčen.

Prosím, pomyslel si Bilbo a sevřel ruce v pěst, věř mi. Neodvážil se na krále pohlédnout; hlavu měl sklopenou a čekal na Thorinův hlas.

„Ano,“ odpověděl nakonec Thorin. Tón hlasu měl napjatý jak tětivu, ale Dainovi to stačilo.

„Dobře tedy. Budu ti k službám, Thorine,“ prohlásil Dain s úsměvem. „Pane Pytlíku,“ řekl, a donutil tak Bilba na něj pohlédnout. Dain položil svou velkou, těžkou dlaň Bilbovi na rameno. „Už se pravděpodobně před soudem nesetkáme, ale jsem rád, že jsme se potkali,“ řekl a vypadal při tom tak upřímně, že se Bilbo cítil na rozpacích z toho, jak lhal o soudu. „Všem vám přeji dobrou noc,“ dokončil Dain, zvedl ruku z Bilbova ramene, otočil se a odešel od Thorina, Gandalfa a Dwalina.

Když trpaslík zmizel v hoře, Bilbo vydechl. Ale úleva, která ho zalila, když Dain odešel, se opět rozplynula, když hobit pohlédl na Thorina.

„Do tvých pokojů, hned,“ procedil Thorin mezi zuby, v očích mu plápolaly plamínky vzteku.

Bilbo se z Thorinova tónu začal třást, ale překřížil ruce na hrudi a naklonil hlavu.

„Gandalfe…“ začal, jelikož si byl jistý, že mu čaroděj proti Thorinovi pomůže.

„Běžte, Bilbo,“ řekl však Gandalf. Hobit se na něj překvapeně zadíval a pak se zamračil.

Bilbo zvažoval, že by je oba ignoroval, ale znenadání pocítil slabost z konfrontace s Dainem, z Thorinova vzteku, z Dwalinova pohledu…

„Dobře,“ zamumlal.

Zachumlal se do svého teplého kabátu a odešel. Cítil, že se mu v očích hromadí slzy z pocitu marnosti.

*

Bilbo si omyl tvář vodou, kterou předtím ohřál nad ohněm. Tváře kvůli nočnímu chladu téměř necítil a kůže ho zaštípala, když si do tváří omýváním vehnal trochu tepla. Bilbo si utřel ruce i tvář do ručníku a zklamaně se zamračil: měl by být na terasách a měl by být součástí jakékoliv diskuze, která právě probíhala mezi Thorinem a Gandalfem. Všechny hezké vzpomínky na večeři se už vytrácely a odpolední milování bylo znenadání také příliš vzdálené. Bilbo si nebyl jistý, čeho přesně se bojí – nakonec, Thorin se ke Gandalfovi choval vcelku zdvořile a ani jeden z nich mu nepřál nic špatného. Gandalfův návrat byla dobrá zpráva, že?

A i přesto z toho měl Bilbo špatný pocit a najednou si přál, aby mohl být ve Dně Pytle mezi svými knihami a mapami; stále nic netušící o světě a jeho nebezpečích; nic netušící o tom sladce prudkém pocitu, který mu pletl myšlenky i chování a svazoval ho s Thorinovým osudem. Bilbo se ho ale už nemohl zříci, jelikož byl vyrytý do jeho mysli i srdce a jeho srdce si tyto city hromadilo, stejně jako si drak hromadí svůj poklad.

Bilbo se zatřásl a, jak se často stávalo, kdy se cítil v ohrožení, byl v pokušení použít svůj prsten. Byla to pošetilá myšlenka – zmizení by nic nevyřešilo: prsten ho dokázal skrýt cizím očím, ale nedělal ho nezranitelným.

A tak hobit tuto myšlenku odsunul a místo toho si svlékl oblečení. Převléknul se do svého županu, vylezl na postel a přikryl se. Byl unavený, ale neměl v úmyslu usnout – počká na Thorina.

A král ho naštěstí nenechal čekat dlouho.

Thorin tiše vklouznul do pokoje a zamknul za sebou dveře. Na tom nebylo nic neobvyklého – vždy když Thorin přišel do Bilbových pokojů, dělal to samé, přesto se však hobit zachvěl. Když na něj dopadl králův pohled, všimnul si Bilbo, že Thorin je vzteky bez sebe – trpaslík sebou trhnul, když se jejich pohledy střetly a Bilbo si přál přejet prsty Thorinovi po ramenou, aby v nich uvolnil napětí.

„Thorine,“ řekl Bilbo. Jeho hlas nebyl nic víc než uklidňující šeptání.

„Jak se opovažuješ?“ zavrčel Thorin. „Jak se opovažuješ se mnou manipulovat?“

Trpaslíkův hlas byl hluboký a hrozivý, ale Bilbo nesklopil oči a ani se nestáhnul. Místo toho se napjal a sevřel ruce v pěst.

„Udělal jsem, co bylo třeba,“ odpověděl Bilbo, udržoval s Thorinem oční kontakt a snažil se udržet jistý hlas. „Dohodli jsme se na tom, pamatuješ? Mluvili jsme o tom a rozhodli jsme se, že budeme chránit tvou autoritu a mé bezpečí. Ty jsi uznal, že odmítnout účastnit se soudu by zničilo tvé právo na vládu v Ereboru a dohodli jsme se. My jsme se dohodli.“

Na to Thorin nic neřekl. Rychlým krokem přešel místnost – nervózní zvíře lapené v kleci: Bilbovi se ta představa nelíbila a naznačil Thorinovi, aby přišel blíž.

„Prosím, sedni si ke mně,“ požádal Bilbo trpaslíka. „Neměl jsem v úmyslu s tebou manipulovat, ale bál jsem se Dainova naléhání.“

„Myslíš si, že bych si nedokázal s Dainem poradit?“ zeptal se Thorin a ignoroval pozvání k připojení se k Bilbovi na lůžku.

„Ne, ale byl jsem…“ Bilbo se kousnul do spodního rtu, „…unavený. Jsem opravdu unavený. Chci, aby tohle skončilo co nejdříve,“ přiznal skoro bez dechu. Bilbo zcela zjevně mluvil o svém uvěznění, ale pohled, který mu Thorin věnoval, byl tak trpký a zraněný, že se hobit začal zčistajasna cítit nervózně. Sklonil hlavu a nehty zaryl do pokrývky. „Prosím, Thorine, můžeš sem přijít?“ zeptal se Bilbo a snažil se nevnímat, jak prosebný jeho hlas byl. „Nechci se s tebou bavit, když to vypadá, že stejně každou chvílí odejdeš.“

„Zítra musíš odejít z Ereboru.“

34. kapitola nám zase končí trochu otevřeně, tak snad vydržíte do příští neděle ;-).

Vaše Fosa