Kapitola 19. - Obyčejná rozmluva

Přeji hezké nedělní dopoledne. Nakonec jsem tedy překlad zvládla :-). Ale co je důležitější; dnešní kapitolou jsme překročili hranici sté stránky ve Wordu! *bouchá šampáňo* Takže oslavujte, protože se pomalu, ale jistě blížíme k polovině příběhu.

A k dnešní kapitole: Milovat Thorina není snadné.

Bolest byla součástí té hry. Nazývat to hrou bylo součástí bolesti.

Zahrnovalo to i spoustu potěšení, a to takového, o kterém Bilbo Pytlík nikdy předtím ani neuvažoval. Nešlo jen o to, kolikrát ho dovedly k vyvrcholení Thorinovy ruce, ústa nebo penis – zajisté to byl, mírně řečeno, ohromně příjemný zážitek; jenže na králových návštěvách bylo ještě něco víc. Thorin vždy přišel uprostřed noci bez oznámení. Někdy vešel do místnosti a našel klimbajícího Bilba u krbu nebo s knihou v ruce. Pak se král tvářil, že si ho nevšímá a nechal ho pokračovat ve čtení a byl spokojený jen s tím, že může hobita pozorovat. Nakonec Bilbo stejně zneklidněl anebo Thorin odvedl jeho pozornost polibky; ale – aspoň po ten jeden krátký moment – si oba užívali to, že spolu byli v jedné místnosti a nic víc.

Jindy zase, po vyloženě hrubém milování, Thorin odnesl Bilba do koupelny a pomalu omyl celé jeho tělo s tak úzkostlivou péčí, že Bilbo poté, co jej král zase jednou nechal samotného, skončil v slzách. Teď když jeho tělo vznítilo Thorinovu touhu tak, jak se nikdy ani neodvažoval doufat, toužil Bilbo po něčem víc. Chtěl jíst u Thorinova stolu; chtěl usínat se zvukem trpaslíkova hlubokého, chraplavého hlasu; chtěl s ním být každým možným způsobem.

Bilbo prahnul po Thorinově duši tak, jak prahnul i po jeho těle, nesměl o tom ale mluvit.

Thorin s ním nikdy nestrávil celou noc. Trávil sice dlouhou dobu tím, že s láskou pečoval o hobitovo tělo a dokonce se, svým trpasličím způsobem, choval i jako něžný milenec, ale vždy odešel, jakmile jejich touha byla ukojena. Slova si mezi sebou nevyměňovali – tedy kromě těch dráždivých, která Thorin šeptal nad Bilbovou nahou pokožkou anebo kromě pár věcných návrhů, které čas od času vyslovil. Král ho ale nikdy skutečně neobjal a ani se nijak zvlášť nezajímal o to, jak Bilbo trávil zbytek dne.

Na druhou stranu musel Bilbo přiznat, že se mezi nimi něco změnilo. Thorin byl stále pyšný a neústupný a stále měl sklony k rozmrzelosti, ale také se víc kontroloval a už se znovu nestalo, že by ztratil trpělivost. Jejich hádky jako by nabraly jiný směr – jejich dohadování bylo najednou rozpačité a jistým způsobem i cituplnější a často končívalo horečnatými polibky.

A byly tu také chvíle, kdy Bilbovi připadalo, že si v Thorinově chování povšimnul ještě něčeho jiného; znaků narůstající náklonnosti. Tehdy Bilbo hrál hry: když se na mě bude dívat, než napočítám do pěti, když mě políbí, než odejde, když mi ještě jednou řekne králíčku­… někdy Bilbo vyhrál, někdy prohrál; Thorin ale nakonec vždy odešel.

Bilbo ale Thorina nikdy nepožádal, aby zůstal. Už tak bylo dost ponižující sledovat, jak král ze země sbírá své oblečení bez toho, aby se jedinkrát podíval jeho směrem. Bilbo se bál, jak by Thorin zareagoval, a ještě víc se bál své vlastní reakci na tu Thorinovu. Dramatických situací si užil ažaž; někdy malý hobit prostě jen přijal ten falešný pocit míru těchto nocí a snažil se užít si jejich tepla bez hlubšího přemýšlení.

Jenže Bilbovy myšlenky vždy zabloudily zpět k Thorinovým nočním odchodům a najednou se cítil nespokojený. Stále se o tom s Thorinem ale nesnažil ani promluvit. Zdálo se mu naprosto zřejmé, že si přeje, aby Thorin zůstal a že slov nebylo třeba. V srdci Bilbo věděl, že král dokáže být velmi nevšímavý nebo se tak alespoň chovat, ale nedokázal sám sebe donutit k tomu, aby se Thorinovi vyznal ze svých citů: snad proto, že se z nich nevyznal ani sám sobě.

A v jednom takovém rozpoložení mysli si Bilbo promluvil s Orim.

„Co děláváte, když chcete svým bratrům něco říct a víte, že to vaši bratři nechtějí poslouchat?“ zeptal se zničehonic, když Ori pročítal jednu tlustou knihu o trpasličích mýtech. Vypadalo to, že Oriho ta otázka poněkud překvapila, ale i tak odpověděl.

„Řeknu jim to.“

„Dobře, ale co když si jste jistý, že se jim to nebude líbit?“ ptal se dál Bilbo.

„Omlouvám se, ale mluvíte o něčem konkrétním?“ odpověděl mu trpaslík otázkou.

„Ne, ne,“ zapíral Bilbo možná až příliš kvapně. „Jenom mě zajímá, jak se vy trpaslíci v takových věcech chováte.“

„Můžu mluvit jen za sebe,“ pokrčil Ori rameny, „a za své bratry. Myslím, že je spousta věcí, na kterých se neshodneme, ale pocit, že mě Dori a Nori nakonec pochopí a budou mě respektovat, je vždy silnější než strach z jejich odmítnutí. Nic takového bych ohledně žádného jiného trpaslíka necítil.“

„Protože to jsou vaši bratři,“ pochopil Bilbo.

„Protože to jsou mí bratři,“ zopakoval Ori s jemným úsměvem, „a poprosím vás, abyste si to, co jsem vám řekl, nechal pro sebe. Mahal ví, že nepotřebuji, aby kolem mě Dori poskakoval ještě víc než teď! Vy ale nemáte žádné bratry, Bilbo.“

„Ne,“ potvrdil hobit, „myslím ale, že vaše rada je tak jako tak užitečná.“

„Tím si nejsem tak jistý,“ zavrtěl Ori hlavou, „protože vztah s mými bratry se nikdy nemůže zpřetrhat... nezáleží na tom, jak moc se hádáme nebo do jakých problémů se Nori dostane, pořád budeme bratři. Přátelství a romantický vztah mohou mít začátky i konce, ale pokrevní pouta trvají navždy.“

„To bude asi důvod, proč je pro vás trpaslíky rodina tak důležitá.“

„To sice je, ale to, co cítím k mým bratrům, bych ke svým bratrancům necítil,“ pokračoval Ori a poškrábal se brkem na tváři, „a jistě víte, jak jsem se Thorina bál po tom zmatku s Arcikamem. Ale vy jste určitě neměl na mysli Thorina!“

Trpaslík se tiše zasmál, jako by jen myšlenka na to, že by si Bilbo chtěl promluvit s králem, byla směšná. Hobit sklonil pohled k nádhernému obrázku na koženém obalu knihy.

„Copak je tak těžké s ním mluvit?“ zeptal se tiše.

„U Mahala, jako byste to z nás všech nevěděl nejlépe!“ vypísknul Ori. „Náš král je samozřejmě statečný a silný; a dokonce mi dal za úkol obnovit a obohatit knihovnu, za což jsem mu velice, velice vděčný. Ale kdybych si měl vybrat, s kým si budu povídat, myslím, že bych si vybral spíš mistra Dwalina než krále.“

Tohle přiznání se na Oriho straně neobešlo bez červenání, ale Bilbo si toho ani nevšimnul, protože byl příliš pohlcený svým vlastním trápením. Jejich konverzace se brzy stočila jiným směrem: Ori se snažil Bilba přesvědčit, aby se naučil více o trpasličích zvycích, když v trpasličí společnosti trávil teď tolik času. Všechna ta jména králů a rodů byla poněkud nudná, ale to se vždy zlepšilo, když došlo na příběhy o princích a špercích, na bohy a písně; hobit doufal, že by se také mohl naučit základy Khuzdul, i když jeho hlas nikdy nebyl schopen dosáhnout té správné, hluboké polohy trpasličího jazyka.

Byly to téměř dva týdny od Bilbova přesunu do nových pokojů a už ho navštívila celá společnost trpaslíků: někdy se k jeho stolu usadili při snídani, jindy ho navštívili u oběda v malých skupinkách po dvou nebo třech. Jen Gloin ještě zůstal na ošetřovně; Oin ho ale navštívil a kvůli ošklivému poranění na pravé noze u toho trochu kulhal. Mezi jeho nejvytrvalejší návštěvníky ale patřili Bofur, Ori a Balin. A po Orim byl Bofur ten, koho se Bilbo zeptal o radu – jelikož se bál, že by Balin mohl na všechno přijít, takže se s ním neodvažoval o tom mluvit.

„Jak se má král?“ vyhrknul Bilbo zčistajasna.

Bude muset zapracovat na zahájení konverzace, jejíž hlavní téma je Thorin, jinak to trpaslíkům bude za chvíli připadat podezřelé. A opravdu, Bofur se zakuckal svým pivem.

„Na tohle se moc často neptá ten,“ odpověděl mu trpaslík poté, co si otřel bradu ubrouskem, „koho má soudit onen král.“

„Myslel jsem si, že mě bude soudit Dain,“ namítnul Bilbo.

„Och, to bude. Ale to si vážně myslíš, že Thorin nebude mít na rozsudek žádný vliv?“ zeptal se ho zamračeně Bofur. „Všichni přeci víme, že tvůj hlavní problém je král a jeho hněv kvůli krádeži Arcikamu. Stačilo by od něj jedno slovo a jsem přesvědčený, že celý soud by byl zapomenut. On je žalobce a král: pravděpodobně by tě propustili, kdyby chtěl.“

„Co mi tím chceš naznačit, Bofure?“ zeptal se Bilbo, který se snažil nedat najevo třes v hlase.

„Měl bys začít zvažovat své možnosti, můj příteli,“ povzdychnul si Bofur. „Měl by ses alespoň pokusit promluvit si s králem, aby pochopil, jak naprosto nesmyslná je jeho zloba. Já se snažím a Balin také; jenomže on o tobě nesnese ani tu nejmenší zmínku.“

To Bilba trochu rozmrzelo, ale musel přiznat, že to tak bylo asi nejlepší – popravdě řečeno, představa toho, že má Thorin potíže vyslovit jeho jméno, aniž by se prozradil, byla téměř komická.

„Vám dvěma se vlastně hodně daří navzájem se vyhýbat,“ pokračoval Bofur a protočil oči. „Trávit čas tím, že se budeme bavit o králově tvrdohlavosti, pro mě není žádný požitek a vím, že ty se o něm nechceš bavit ve zlém. Je to od tebe velmi ohleduplné a taktní, Bilbo; ale nemůžeš ignorovat tu skutečnost, že dříve či později přijde na řadu soud.“

„No, mám jen omezené možnosti,“ zamumlal Bilbo, „když jsem vězeň. A kromě toho ani nevím, co bych měl Thorinovi přesně říct.“

„Ty nevíš!“ vykřiknul Bofur šokovaně. „Bilbo, měl bys o tom přemýšlet. Co budeš říkat během soudu? Jak budeš hájit své jméno a ruce?“

Hobit se zachvěl a sevřel prsty. Thorin určitě neměl v plánu ho připravit o jednu nebo o obě ruce, jak si to žádal trpasličí zákon. I tak ho ale z Bofurových slov zamrazilo.

„Musím ale přiznat, že to vypadá, že se Thorinův stav zlepšuje,“ řekl Bofur zahloubaně. „Nevím přesně, jak bych to řekl, ale zdá se mi, že čím dál tím častěji vídám Thorina Pavézu a ne krále posedlého svým pokladem. Ano,“ přikývnul, „včera se choval skoro dokonale zdvořile k Thranduilovu vyslanci a dokonce i počkal na to, až odejde z Ereboru, než ho nazval prznitelem stromů. V Khuzdul, samozřejmě.“

„Nevěděl jsem, že Khuzdul má i takové… rozkošné stránky,“ zamumlal Bilbo s jemným úsměvem na tváři.

„Ó, Ori se ti to určitě snaží zatajit,“ zasmál se Bofur. „Ale na Thorina se můžeš vždycky spolehnout, když dojde na urážky nepřátel v jazyce našich otců. Určitě měl ale dobrou náladu.“

Bilbo polknul. Měl pár zajímavých teorií ohledně Thorinovy nálady – jedna z nich byla o tom, jak si ho Thorin vzal noc před návštěvou Thranduilova vyslance: Už navždy bych tě měl nechat pro mě tak připraveného a otevřeného, králíčku, dráždil ho Thorin, než do něj vniknul.

„Tedy, jsem velmi…velmi šťastný, že to slyším,“ zakoktal se rozrušený Bilbo.

„Balin měl možná pravdu, že tyhle pokoje jsou znamení, že Thorinův názor na tebe se mění,“ pokračoval Bofur, „a možná, že ani Arcikam už na něj nemá tak velký vliv. Jenom bych si přál, aby nám předvedl ještě nějaké zlepšení a souhlasil s tím, že si s námi promluví o tvé budoucnosti. Dokonce i jeho bratranec Dain už projevil jistou zvědavost ohledně tebe a tvého příběhu,“ řekl trpaslík Bilbovi a povzdychl si.

„Dain?“

Tentokrát byl Bilbo překvapený.

„Jsou tu zvěsti, můj příteli,“ vysvětloval mu Bofur, „i když se je tedy Balin a Dwalin snaží potlačit. Nějací Dainovi generálové a rádci se snaží využít tebe a Arcikamu, aby dokázali, že se Thorin na trůn nehodí.“

To Bilba ohromilo a jen potřásl hlavou.

„Ale to není pravda, Thorin je… inu, on je právoplatný král pod Horou.“

„Právo má v politice jen pramalý význam,“ odpověděl mu Bofur a potřásl rameny. „A Thorinova povaha tomu nijak nepomáhá. Byly časy, kdy se od krále vyžadovala statečnost a síla a aby měl neustále na mysli a na srdci zájmy svých lidí. Teď ale stále více mladých trpaslíků hledá zdvořilostní fráze a dobré způsoby, zatímco dvořané doufají v krále, který by uspokojil jejich marnivost a ambice. Thorin je svým vlastním způsobem úžasný, ale na tohle on není, na intrikaření a pochlebování.“

„Ale to, že získal Erebor zpět, se určitě také musí počítat,“ přerušil ho Bilbo, kterého téma jejich hovoru znepokojovalo čím dál tím víc.

Bofur ze sebe vydal podivný zvuk, něco mezi povzdechem a smíchem.

„Získal zpět Erebor? Draka zabil Bard z Dolu. Ty jsi mu ukradl Arcikam pod nosem. A trpasličí družina byla Dainova, ne Thorinova,“ připomněl hobitovi. „To, že Thorin sám měl kuráž na to, aby naplánoval získání Ereboru a obnovení království pod Horou – a to tím, že se vydal na cestu jen s pomocí dvanácti trpaslíků, čaroděje a hobita – to nestačí. A v bitvě nechal oba své dědice zemřít.“

Bilbo zblednul a obě ruce se mu nepřestávaly třást.

„Nebyla to jeho chyba; smrt Filiho a Kiliho nebyla jeho chyba!“ namítal nahlas.

„Nebyla,“ ujistil ho Bofur. Na jeho veselé tváři se přitom usadil neobvyklý smutek. „Ale pořád ho za to odsuzují. Thorin je velký bojovník a dobrý vůdce, když není pod vlivem dračí nemoci; ale je u něj zvykem, že to, co má na mysli, má i na jazyku a nezajímá se o ničí hrdost kromě té své.“

„A tak chtějí na trůnu Daina!“ vykřikl Bilbo, který se třásl rozhořčením.

„Někteří,“ přiznal trpaslík. „Dain byl velmi nápomocný a v jeho loajalitě nevidím žádné trhliny; ale čím déle zůstává v Ereboru, tím silnější jsou zvěsti: jednoduše ho nejde nesrovnávat s Thorinem. Dain je statečný a starostlivý a kromě toho je i okouzlující; a už také ví, jak vládnout království. Zatímco Thorin je houževnatý a neústupný; a patří k úplně jiné generaci vládců. Jako král může doufat v to, že bude obávaný a snad i respektovaný, ale milovaný?“ Bofur zavrtěl hlavou a pak si začal připravovat dýmku.

Po prvním vyfouknutém kroužku dýmu, který stoupal vzduchem mezi ním a Bilbem, Bofur opět promluvil.

„Potíž je v tom, můj malý příteli, že milovat Thorina není snadné.“

Přeji hezký zbytek dne a snad se opět setkáme příští neděli.

Fosa