Kapitola 37. - Noriho plány

10.07.2016 16:26

Co říct k dnešní kapitole? Snad jen, že nás čeká náhled do Noriho myšlenek. Enjoy!

 

 

Nori se opřel o kamennou zeď a téměř zmizel ve stínech, které nedokázalo vyhnat ani světlo hořících pochodní. Ležérně tam postával a shlížel na podlahu – kdyby si ho někdo všimnul, jistě by si pomyslel, že ten podivný, vytáhlý trpaslík přemýšlí.

Ale Nori nepřemýšlel – on poslouchal.

A množství informací, které Nori od stráží kdy odposlechl, bylo neuvěřitelné. Stejně jako většina sluhů, i strážní byli často přehlíženi: každý zapomínal na to, že se také nachází v místnosti; a tak strážní viděli a slyšeli spoustu věcí, které se vůbec neměli dozvědět. A kromě toho ani ten nejvěrnější a nejdiskrétnější strážný se nedokázal ubránit sdílení některých informací takto získaných se svými druhy; nemístný vtip, tiché zabručení, nervózní šepot – Nori nepotřeboval mnoho, aby si dal dvě a dvě dohromady.

Například právě nyní se strážní nijak nezdržovali od komentování toho, co se dělo uvnitř sálu. Proces se zlodějem Bilbem Pytlíkem byl v Ereboru první zajímavou událostí od Thorinovy korunovace a také byl o hodně napínavější. Naneštěstí nebylo přes masivní zdi korunovační místnosti nic slyšet a stráže stojící venku neměly nejmenší ponětí, co se děje vevnitř.

Norimu to však ani trochu nevadilo. Výsledek soudu ho vlastně ani nezajímal.

Nori byl ze soudu spíše nervózní; dost nervózní na to, aby zůstal venku, co nejdále od poroty a zákonů vytesaných do kamene – Norimu z nich vždy naskákala husí kůže. Opravdu nedokázal pochopit, jak se s tím hobit dokázal vypořádat; Nori ale musel uznat, že pan Pytlík už svou odvahu prokázal, a to nejednou. Odvážný, to ano, ale zloděj jen stěží. Nori nikdy nebyl tak pošetilý, aby si myslel, že by Bilbo Pytlík mohl být opravdový zloděj. A přesto, jak to Nori často dělával, si nechal svůj názor pro sebe a jen v duchu souhlas s Thorinovým pohledem na věc – Bilbo Pytlík vážně vypadal spíše jako hokynář.

Ale na tom nezáleželo. Nakonec to bylo tak, že hokynáře soudili za krádež, a ten Nori, který tenkrát vstoupil do Dna pytle, nic takového nečekal. Kdo by si kdy pomyslel, že takové malé, nenápadné stvoření, které je přivítalo ve svém domově v Kraji, bude jednou v centru pozornosti celého Ereboru?

Trpaslíci se nahrnuli do hory, delegace elfů dorazila ráno, a dokonce i Thranduil promluvil v hobitův prospěch. Noriho překvapilo, že to Thorin povolil. Nakonec ale Thranduilova řeč panu Pytlíkovi nijak zvlášť nepomohla: žádný trpaslík, který měl všech pět pohromadě, by nepovažoval přátelství s elfem za důkaz důvěryhodnosti. Bardova slova byla daleko více účinná: ten muž udělal na porotu dojem svým razantním, ale zdvořilým chováním, a svým příběhem o tom, jak pana Pytlíka hluboce ranila představa toho, že bude muset zradit své přátele. A i přes zlomyslný hlas z obecenstva, který se Barda zeptal, zda by vyměnil část pokladu určenou lidem za hobita, byla Bardova řeč přijata velmi dobře.

Trpaslíci, Noriho nevyjímaje, přispěli i svými svědectvími. Bofurova řeč a Oriho proslov byly ty nejzapálenější, ale Balinova slova si získala obecenstvo: Balinovy ne moc dobře skryté výčitky donutily dokonce i Thorina sklonit hlavu. Dori a Dwalin byli chladnější, ale nijak Bilbovu situaci nezhoršili.

Bylo těžké se rozhodnout, jaký dopad měla Gandalfova řeč. Čaroděj ocenil odvahu Bilba Pytlíka a jeho rozhodnutí zachránit trpaslíky před nimi samými a před jejich umíněností; pak nepěkně promluvil o Arcikamu a jeho zlovolné moci. Dokonce v náznacích promluvil o jiných, temnějších záležitostech a zanechal po sobě třesoucí se a udivené posluchače. Nakonec však bylo množství lidí přesvědčené Gandalfovou řečí o Bilbově nevinně stejné, jako bylo těch, kteří věřili, že hobit je jen loutkou v čarodějových rukou.

Ale stejně – na tom nezáleželo.

Trpasličí právo bylo drsné a neúprosné – to Nori věděl moc dobře. A ereborské tradice byly ještě neúprosnější než ty v Modrých horách. Krádež byla jeden z nejhorších zločinů, ze kterých jste mohli být obviněni, obzvlášť když se vzalo v úvahu, že Bilbo okradl Thorina: a skutečnost, že spolu strávili měsíce na cestách a že zde byla smlouva, která hobita svazovala se Společenstvem, na Bilbovo chování jen házela ještě temnější stín.

Jak jeden ze strážných u dveří právě řekl svému příteli: to, na čem záleží, je, že půlčík kradl od krále pod Horou.

Kdokoliv mohl promluvit ve prospěch nebo proti obviněnému, pokud přijal následky lhaní u soudu. A nebylo to jen o tom, aby jim hlava zůstala na krku, byla to touha chovat se čestně; trpaslíci nenáviděli, když někdo porušil přísahu ještě více než zloděje. A to znamenalo, že bez ohledu na to, jak pěkně mluvili o charakteru a činech pana Pytlíka, všichni, kteří byli předvoláni, aby odpovídali na otázky poroty, to museli říct: Bilbo Pytlík ukradl Arcikam. On sám to přiznal.

A o tohle šlo. Bofur to řekl; Ori to řekl; Nori to také řekl, když na něj přišla řada; dokonce to řekl i Gandalf a přitom se kolem sebe rozhlížel, jako by měl v úmyslu vyzvat dav. Všichni by tu samou věc mohli opakovat dokola a dokola. Bylo to něco, čeho byl každý trpaslík ve Společenstvu svědkem; věděli to i lidé a elfové. Thorinova násilná reakce se tu ani nebrala v úvahu – mnoho trpaslíků v porotě si zjevně myslelo, že by udělali tu samou věc, kdyby podstoupili takovou zradu. A koneckonců, žádný z těchto trpaslíků neznal pana Pytlíka tak dobře jako Společenstvo.

A to byl ten největší problém: Bilbo je hobit. Na začátku jejich cesty všichni jejich zloděje přehlíželi a to prostě jen proto, že nebyl trpaslík. Trvalo jim to dlouhou dobu a bylo zapotřebí pár vrrků, než se naučili si ho vážit a než akceptovali kulturní rozdíly mezi nimi a Bilbem. Jak by mohla skupinka starých upjatých trpaslíků změnit svůj pohled na hobita v tak krátkém čase? Dain Železná noha, předseda poroty, snad i byl na Bilbově straně – jak prohlásil Gandalf; ale dokonce ani Dain nedokáže změnit negativní rozsudek, kdyby byl zbytek poroty proti hobitovi.

A Thorin byl bezmocný. Nori se mohl jen domýšlet, kdy přesně si král uvědomil svou vlastní chybu. Kdy Thorin pochopil, že jeho hlad po pomstě jim jen uvázal smyčku kolem krku? Teď byli všichni zataženi do té nechutné točenice kolem soudu a všichni do jednoho chtě nechtě přispěli k rozsudku.

Soudy v trpasličích podmínkách vždy začínaly čtením obvinění. Dain oznámil, že je Bilbo souzen za krádež, ale bylo to slovo zrada, které cestovalo v publiku z úst do úst. Všichni moc dobře věděli, o co tu vlastně běží: o Thorinovu autoritu jako krále pod Horou – Bilbo Pytlík se jí postavil, a to ještě zhorší rozsudek, se kterým porota přijde. Samozřejmě, právo v Ereboru bylo uzpůsobené tak, aby obžalovaného odsoudilo, než aby ho zprostilo viny. Zvyk nechat promluvit hlavního žalobce a obžalovaného až na úplném konci procesu zajistil, že se všichni soustředili spíše na samotný zločin než na jeho okolnosti. Bilbo mohl porotě připomenout své pohnutky, ale bylo to jen jeho slovo proti Thorinovu. Hobit proti králi pod Horou – tohle nevěstilo nic dobrého.

Ale popravdě, Nori vlastně docela dobře chápal potřebu nechat soud proběhnout. Erebor byl stále slabým královstvím vystavěným z pozůstatků starých časů; nesčetné množství zvěstí kolovalo o Thorinovi a jeho královských schopnostech. Jestliže Thorin chtěl, aby byl Erebor znovuzrozené království a ne jen další úkryt pro jeho vyhnaný lid, musel zajistit soudržnost použitím starých zákonů. Thorinova autorita se právě pohybovala na hraně, byla jen krůček od propasti; jeho síla, jeho práva, to vše bylo svázáno s Ereborem. Mnoho trpaslíků už uznalo jeho statečnost coby bojovníka, a také věděli, že v Modrých horách byl dobrým vůdcem svého lidu. Ale Erebor byl něco naprosto jiného: byla to otevřená rána na jejich hrdosti; toužili po někom, kdo by zajistil, že bude Erebor vzkvétat, ne jen přežívat. A proto se musely uposlechnout staré zákony a Bilbo Pytlík bude cenou za stabilitu.

Dveře se otevřely a Ori se málem ve svém spěchu opustit sál zřítil na zem. Jeden ze strážných vypadal, že se co nevidět začne Oriho vyptávat na soud; ale Nori se okamžitě přesunul ke svému bratrovi a popadl ho za ruku, než stihnul Ori vůbec otevřít pusu. Nori popostrčil Oriho dál do chodby a rozhlédl se kolem, aby se ujistil, že v jejich blízkosti nebyl nikdo jiný. Mladší trpaslík byl bledý a tělo se mu vzteky třáslo. Nori mu stisknul rameno, ale mlčel, čekal, až se dá Ori dohromady.

„Král,“ vydechl Ori nakonec. „Já ho zatraceně nakopu do zadku.“

„Myslím, že nechceš, aby tě někdo obvinil z toho, že vyhrožuješ králi,“ poznamenal posměšně Nori.

Ori se na něj otráveně podíval a pak zakroutil hlavou.

„Měl jsi ho slyšet,“ zamumlal. „Pořád tomu ještě nemůžu uvěřit. Přišla řada na Thorina, aby promluvil. Víš, že jsme všichni mluvili o tom, že má Bilbo srdce na správném místě, o tom, jak nám během cesty k Ereboru pomohl. A Thorin naše slova potvrdil. Řekl, že…řekl, že hobiti rozumějí životu daleko lépe než my.“

„Poetické,“ poznamenal suše Nori.

„Myslel jsem si, že Thorin odvolá svá obvinění,“ přiznal Ori.

„To nemůže udělat. Copak jsi to nečetl v těch svých zákonících?“ pokáral ho Nori.

„To vím, ale i tak jsem doufal v…ani nevím, v co vlastně, ale tohle jsem nečekal: vypadá to, že si Bilbo s Thorinem promluvil, když byli v Dolu a přiznal se, že je vinen.“

„To už udělal i tenkrát u bran,“ přerušil Nori svého bratra. „Co se změní, když to samé Thorinovi jen zopakoval?“

„Ty tomu nerozumíš,“ vykřikl Ori. „Bilbo přiznal, že vzal Arcikam, ale vždy prohlašoval, že to byla součást jeho plánu zachránit nás od boje s lidmi a elfy, nebo od vyhladovění v Ereboru. Ale tohle je něco jiného: Bilbo Thorinovi přiznal, že drahokam ukradl už předtím, jen chvíli poté, co Šmak odlétl z Ereboru. Protože lačnil po jeho kráse.“

Nori se zasmál. Cítil, že se na něj Ori šokovaně dívá, ale nedokázal tomu pomoci.

„Jak ironické,“ řekl Nori a trpce se u toho šklebil. „Král, který málem kvůli své touze zešílel, chce, aby byl zloděj odsouzen kvůli tomu samému.“

„Je to ohavné!“ vykřikl Ori.

„Je,“ souhlasil Nori, „ale jestli Bilbo Thorinovi opravdu něco takového řekl, nemůže se divit tomu, co teď přijde.“

„Jak vůbec můžeš takhle mluvit?“ zasyčel Ori a ublíženě na něj hleděl.

„Někdo prostě vidí věci tak, jak jsou,“ pokrčil Nori rameny. „Bilbo je v nebezpečí, že přijde o obě ruce. Měl jsi rozmyslet, jestli bude s Thorinem mluvit o Arcikamu.“

„On je upřímný,“ řekl Ori vzdorovitě.

„Bude upřímný i bez rukou. Zdá se ti to tak dobře, bratře?“ zeptal se starší trpaslík podrážděně. „Teď už je zákon na Thorinově straně: to, co Bilbo udělal, bylo kradení. Pokud tedy král pod Horou nelže. Nicméně jestli byli v Dolu o samotě, když s ním Bilbo mluvil, bude obtížnější prokázat, že to opravdu řekl,“ zamyslel se Nori, ale pak potřásl hlavou. „I tak to ale bude královo slovo proti zlodějovu.“

„Co záleží na tom, jestli je to pravda? Jediná chvilka slabosti!“ odpověděl mu Ori. „Víme moc dobře, jak Arcikam působí na srdce. Můžeme za to Bilba opravdu soudit?“

„A záleží na tomhle? Zákon ho obviní a odsoudí,“ uzavřel Nori.

„Thorin neměl právo Bilba takhle odhalit,“ trval si na svém mladší z bratrů. „Tohle prostě nesnesu. Už jsem v sálu nemohl zůstat ani o vteřinu déle a poslouchat, co Bilbo řekne v odpověď na Thorinovo nařčení. Myslel jsem, že tam Bilbo omdlí – byl tak bledý, když ho vyzvali, aby promluvil, a myslím, že se třásl. Thorinova slova hrozně rozdráždila dav, a dokonce i my jsme byli překvapení. A to víme, jak to s Arcikamem je: viděli jsme, jak působil na Thorina; my všichni jsme tomu šílenství také podlehli, že?“

„Pověz mi, co říkal Bilbo,“ odpověděl mu Nori.

„Stál na nohou a podíval se na porotu předtím, než začal mluvit. Ale pak nespouštěl oči z Thorina po celou dobu, co mluvil. Myslím, že Thorin jednou nebo dvakrát málem utekl,“ přiznal Ori. „Bilbo promlouval velice potichu a s velkou důstojností; ale bylo to jako by bičoval Thorina, znovu a znovu. Doufal jsem, že ho Bilbo nějak urazí – vždyť víš, jak to s Bilbem je, je tak zdvořilý a znenadání se šípy strefuje rovnou do tvé hrdosti.“

„Ale Bilbo chtěl Thorinovi zůstat věrný, že?“ přerušil ho Nori. „Urážet krále? To už by spíš Thorinovi zpíval oslavné písně. Předpokládám, že jen potvrdil to, co Thorin předtím řekl o jeho přiznání.“

„Já to nechápu!“ vykřikl Ori a potvrdil tím Noriho podezření ohledně Bilbovy volby.

„Vždyť jsi to předtím sám řekl: Bilbo je upřímný,“ řekl Nori.

„Musí tu být něco, co bychom mohli udělat,“ zamumlal Ori.

Nori viděl, jak moc jeho malého bratra trápí neočekávaný zvrat událostí u soudu. Ale on sám měl v úmyslu na to téma plýtvat co nejméně slovy – musíme se s tím smířit. Nezáleželo na tom, jak moc měli Bilba Pytlíka rádi – a Nori měl toho mazaného půlčíka moc rád – soud rozhodne o hobitově osudu. A oni se tomu trestu podvolí, jelikož budou chtít zůstat v Ereboru.

Kromě Noriho, samozřejmě.

Nori se nikdy neoháněl tím, že by byl nějak zvlášť upřímný, a věrnost pro něj po dlouhou dobu skoro nic neznamenala. V Thorinově výpravě Nori viděl příležitost, jak uniknout pár nepříjemným záležitostem a Thorinův plán byl dost nedotažený na to, aby si s ním dobře sedl. A kromě toho se Dori i Ori přidali ke Společenstvu.

A pak se během cesty Noriho názor na celou výpravu pomalu změnil. Začal si myslet, že Thorin by mohl být ten vůdce, který by si dokázal získat jeho věrnost. Thorin byl tak hluboce zasažený, tak ovlivněný svou vlastní pýchou a tvrdohlavostí – a přesto byla jeho touha dosáhnout svého cíle čistá jak křišťál a tuhá jako kámen. Nori si myslel, že takovými blázny lze jen opovrhovat; ale to se nestalo. Místo toho mu na Společenstvu začalo pozvolna záležet. Nori byl už téměř připraven přísahat svou doživotní věrnost králi pod Horou.

Ale jestli to zahrnovalo i odsouzení Bilba Pytlíka ke ztrátě obou rukou, vrátí se Nori ke svému kreativnějšímu přístupu k autoritám.

Jinými slovy, Nori měl plány.

Plány, které neměl v úmyslu sdílet s ostatními trpaslíky; plány, které zahrnovali málo boje a hodně mazanosti a pak útěk z Ereboru do Temného hvozdu, kde by žádali o Thranduilovu ochranu. Nebyl si jistý, jestli se s ním Bilbo nepokusí proti celému plánu bojovat – koneckonců, půlčík se nikdy ani nepokusil uniknout a bylo by třeba trpaslíka daleko méně chápavého než Nori, aby si nevšimnul Bilbových motivů. Ale předpokládal, že představa ztráty obou nebo jedné ruky by hobita naklonila k  myšlence rychlého úniku.

Noriho plány Gandalfa nezahrnovaly. Zpočátku si myslel, že by mu čaroděj mohl pomoci. Očarovat hobita, to by mohl, že? No, možná by je Gandalf mohl očarovat všechny; ale nevypadal moc nadšeně z Noriho narážek na organizaci Bilbova útěku z Ereboru. Gandalf říkal něco o příležitosti k nenucení Bilbovy vůle – Bilbo se chtěl soudu zúčastnit a oni to museli akceptovat. Pitomost, pomyslel si Nori. Gandalf se nikdy o ničí svobodnou vůli nestaral a jeho přetvářka na Noriho nefungovala.

„Vy víte něco o Thorinovi a Bilbovi,“ řekl mu včera Gandalf.

Nori Gandalfovu domněnku nepotvrdil a ani ji nevyvracel. To ani nemusel. U čaroděje se naučil, že za každým slovem se skrývá ještě další. A v tomhle případě byla nevyřčená otázka: Proč si tedy myslíte, že Thorin nechá Bilba odsoudit?

Z Noriho pohledu to bylo vcelku jednoduché. Tak zaprvé, Thorin byl v téhle věci úplně bezmocný, pokud si chtěl udržet své místo na trůnu. Nezáleželo na tom, jestli král s hobitem spal; nakonec Thorin stejně sehraje svoji roli. Všichni tu jen hráli své role ve hře. Bilbo, například, hrál roli mučedníka a vyžadovalo to jen pár chytrých očí, abyste přišli na to, proč – hobit chtěl jen prokázat králi svou věrnost, jak to vždy dělával i v minulosti. A Thorin hobitovi nemohl prominout, i přes to že po něm toužil.

Stal se z něj vcelku zkušený zloděj, z Pytlíka, hokynáře. Arcikam byl jen dětskou hrou ve srovnání s tím, jak Bilbo okradl krále pod Horou o jeho srdce, mysl a pozornost. A Thorin to věděl, samozřejmě. A Thorin to nemohl dovolit; nebylo to o Arcikamu, bylo to o Thorinově osudu: mohl snad Thorin unést myšlenku na to, že hobit získal srdce, které bylo po desetiletí svázáno s Ereborem? Nori někdy přemýšlel nad tím, jestli Thorin Bilba u bran málem zabil kvůli Arcikamu, nebo kvůli tomu, jak ho zradily jeho vlastní city.

Nori si nemyslel, že by byl Thorin krutý. Tento soud byl Thorinova povinnost jakožto krále pod Horou. A Nori to dokázal i ocenit, zatímco hrál svou vlastní roli.

Gandalf se ani neobtěžoval Norimu říkat, aby neodhalil u soudu pravdu. Ano, Nori mohl vkráčet do sálu a celému davu oznámit, že si král svého vězně vzal jako milence: ale co dobrého by to přineslo Bilbovi? Pak by byl hobit jen v podezření, že svedl krále, aby podryl jeho autoritu, nebo aby si zachránil ruce. Porota byla proti hobitovi i bez něčeho takového. A proto Nori přednesl svou řeč a hned poté odešel z haly, aniž by řekl jediné slovo o tom, co věděl o Thorinově náklonnosti k jejich zloději.

„Vy víte něco o Thorinovi a Bilbovi,“ odpověděl Nori Gandalfovi.

„Vím, že jsou i horší věci než soud,“ řekl nakonec čaroděj. „Temnější stíny než ty, které Thorina postihly u bran. Ano, všechny budou jednou rozehnány, dříve či později.“

„Rozehnat stíny?“ zopakoval Nori. „Já vím, že každé nové světlo s sebou přináší i stín.“

„Máte pravdu,“ připustil nakonec Gandalf a vypadal přitom značně unaveně. „Snažíme se jen zvolit to menší zlo.“

„Já vím jen o zlu, které je tady a teď,“ odsekl trpaslík.

Po tomto se Nori rozhodl, že Gandalfa do svých plánů nezahrne. Nechtěl to dělat; měl i jiné plány, ale Nori si nebyl úplně jistý, jak na celou tu záležitost čaroděj nahlíží. Někdy se mu zdálo, jako by byl Gandalf až příliš vzdálený; jako by něco takového už kdysi spatřil. Někdy se zdálo, že je ještě bezcitnější než Thorin, když byl v zajetí své touhy po zlatu.

Takže záchrana pana Pytlíka byla nakonec na Norim.

Nori do toho nemohl zatáhnout ani ostatní trpaslíky ze Společenstva, protože věděl, co jeho plány znamenaly – vyhnanství. Jak by mohl něco takového udělat svému malému bratrovi? Jak by mohl Bofura nebo Balina žádat o to, aby opustili domov, pro který bojovali? Ne, bylo by nesprávné o něco takového žádat. On byl ten jediný, kdo by dokázal unést vyhnanství; ten jediný, který nevěřil ve výpravu, když se přidal ke Společenstvu. Být ten, kdo se vzdá Ereboru, bylo jen spravedlivé, připomněl si Nori.

„Už to skončilo!“ vykřikl Ori, a přerušil tak Noriho v rozjímání o jeho plánech.

A byla to pravda: dveře byly dokořán a dav už začal zaplňovat předpokoj i přiléhající chodby. Byli tam většinou trpaslíci, i pár elfů se však tyčilo nad ostatními; ne však Thranduil – ale velké množství trpaslíků a jiných bylo ještě stále uvězněno uvnitř sálu těmi, kteří postávali uvnitř předpokoje. Samozřejmě, že zabere nějaký čas, než se rozejde nadmíru vzrušená skupina trpaslíků, kteří si vyměňovali všemožné poznámky ohledně procesu, zahajovali hádky a vyměňovali si peníze, které vsadili. Výsledný hluk byl ohlušující; ale Nori byl zvyklý na divoké, hlasité trpasličí způsoby – netrvalo to dlouho, než rozeznal slovo, které se v davu skloňovalo stále dokola. Ori to slyšel také a zbledl.

A pak si najednou všiml Gandalfa. Používal svou hůl a dokonce i špičatý klobouk k tomu, aby rozehnal trpaslíky, kteří mu stáli v cestě. Ori popadl svého staršího bratra za paži a Nori byl najednou vlečen směrem ke Gandalfovi a strkán davem sem a tam. Gandalf stál na prahu sálu – a za ním se situace zdála ještě horší než v předpokoji. Nori letmo zahlédl, že Dain promlouval s Thranduilem, než málem skončil na Gandalfovi. Čaroděj mu pomohl znovu získat rovnováhu; Nori ale Gandalfovu ruku setřásl. A něco by čaroději řekl, kdyby ho Bard z Dolu nepředehnal.

„Gandalfe, zapřísahám vás,“ řekl Bard a jeho hlas byl neobvykle vysoko posazený. „Musíte si s ním promluvit.“

„Už se s tím nedá nic dělat,“ odpověděl Gandalf bezbarvě.

„Co se stalo?“ vstoupil jim do hovoru Ori, bílý jako papír.

„Co asi myslíte, když král pod touhle zatracenou horou byl žalobcem?“ okřikl Bard Oriho.

To naplnilo Noriho touhou udeřit toho muže, okrást ho a utéct. To by nebyl špatný způsob úniku. Ale Nori se ovládal. Ori na Barda jen nechápavě zíral a pak se znovu podíval na Gandalfa.

„Vinen,“ řekl čaroděj.

„A trest?“ procedil Nori skrz zuby.

Věděli to. Všichni to tu opakovali. Celá Osamělá hora zněla tímto jediným slovem.

„Vyhnanství.“

 

Vzpomínám si, že z pohledu čtenáře mi 37. kapitola připadala poměrně nezáživná a myslela jsem, že to tak budu mít i při překladu, ale... páni, ono mě to vážně bavilo :-). Ale stejně se nejvíc těším na příští kapitolu. Takže v neděli ;-).

 

Fosa