Kapitola 35. - Žárlivost

26.06.2016 19:32

Takže technické problémy jsem vyřešila rychleji, než jsem očekávala a kapitola je tu dnes tedy i docela brzy.

A co říci k ději? Thorin, Bilbo, jeden pokoj a jeden problém k řešení :-). Užijte si to.

 

Bilbo zamrkal; úplně mu nedocházelo, o čem Thorin mluvil, protože trpaslík se nedíval na něj, ale do ohně.

„To se na mě tolik zlobíš kvůli tomu, o čem jsem tam mluvil?“ zeptal se Bilbo. Chtěl, aby jeho hlas zněl hravě; jenže se mu třásl a tím ho i zradil, v krku měl bolestivě sucho.

Thorinův pohled byl ještě horší. Protože když na něj pohlédl, nedíval se rozzlobeně, nýbrž zoufale. Bilbo by si rád myslel, že se jedná jen o vtip – věděl však, že trpaslík to s vtipy moc neuměl. Thorin dokázal být ironický a někdy i vtipný, aniž by to zamýšlel, častěji ale nechával Bilba, aby ho rozesmál: to byl tak nádherný zvuk! A přesto bylo jasné, že Thorin právě teď nežertuje.

„Omlouvám se; neměl jsem o tom rozhodnout sám,“ připustil nakonec Bilbo. „Měl jsem si s tebou nejdřív promluvit. Vím, že to bylo bláznovství, jenže já už opravdu začínám bláznit, všechna ta tajemství a vyčkávání, kdy se budeš moci vrátit od svých povinností.“ Prsty se zabořil do pokrývek. „Dain se mnou mluvil o tvé budoucnosti a o tvém trůnu a já cítil, že… ten soud, Thorine: chci, aby už byl ukončen a za námi; chci to nechat za sebou i za tebou,“ vykoktal hobit a na chvíli zavřel oči. „Prosím, Thorine, neměl jsem v úmyslu tě nijak urazit. Teď chápu, že jsem překročil hranice, ale bylo to zapotřebí a ty to víš stejně tak dobře jako já.“ Očima sledoval královy rychlé kroky směrem k posteli. „Nebuď na mě tak rozzlobený, prosím. Nedokážu to vydržet; já nemůžu,“ naléhal hobit, když se Thorin konečně posadil na postel. Teprve tehdy Bilbo zamumlal: „Thorine, Thorine,“ jelikož nevěděl, co jiného říct, aby Thorin pochopil.

Král na Bilba pohlédl a jeho výraz byl nečitelný.

Pak zakryl Bilbova ústa rukou, aby ho zastavil od jeho blábolení.

„Musíš jít,“ řekl Thorin prostě.

Bilbo ho na oplátku kousnul do prstů, jelikož ho jeho slova rozzlobila. Thorin se rychle stáhnul; rukou však sklouznul níž, aby uchopil Bilba za zápěstí, a to i přesto, že se mu hobit snažil vyklouznout.

„Ne,“ řekl Bilbo nahlas, jakmile byly Thorinovy prsty na jeho kůži.

„Je to příkaz, půlčíku,“ odpověděl Thorin a palec přitiskl k vnitřní straně Bilbova zápěstí.

„Jestli tím chceš říct, že už nejsem tvým vězněm,“ začal Bilbo a hlas měl zabarvený sarkasmem, „pak mám právo zde zůstat.“

„Ne. Ty nemůžeš zůstat,“ naléhal Thorin. Pustil hobita a roztržitě si sundal kožich a plášť a odhodil je bezmyšlenkovitě na podlahu. „Zítra a ani o den později,“ dodal Thorin tak chladným tónem, že se Bilbo otřásl, i přes svou snahu se kontrolovat. „Sbalíš si své věci. Obávám se, že nebude možné, aby sis s sebou vzal část pokladu, ale slibuji, že ti tvůj podíl pošlu do Dna pytle, jakmile si o něj řekneš.“

Políček je překvapil oba.

Bilba pálila ruka od síly, kterou si jeho výpad vyžádal. Viděl otisky, které po sobě nechaly jeho prsty na Thorinově tváři a stále cítil, jak mu vztek projíždí celým tělem. Dokonce ani výraz naprostého šoku, který se Thorinovi objevil na tváři, nedokázal zmírnit Bilbovo pobouření.

„Ty pitomý trpaslíku,“ zasyčel hobit. „Copak si myslíš, že mi záleží na tvém pokladu? K čertu s tvým pokladem!“

Zmínka o jeho podílu, jen pouhá myšlenka na to, že by si Thorin mohl myslet, že ho to zajímá, Bilba doháněla šílenství – protože bylo šílené Thorina udeřit. Dokonce i král vypadal ztraceně a zůstal tam, kde byl – na posteli, zatímco mu tvář začala červenat. Thorin párkrát otevřel a hned zase zavřel ústa, a když promluvil, jednalo se spíše o zavrčení než o srozumitelnou řeč. Bilbo se ani nesnažil tomu porozumět.

„Neodejdu. Jednoduše neodejdu. Nemůžeš mě přinutit,“ zasyčel Bilbo, i když chtěl Thorina políbit na tvář. A pak trpaslíkovi vrazil ještě jeden políček.

„Jsem král,“ zavrčel Thorin. „A klidně tě vykážu, když to bude nutné.“

„To nemůžeš!“ vyjekl Bilbo, jelikož Thorin posunul svou ruku, aby jí překryl tu jeho a ten dotek byl tak něžný, že se z něj hobit cítil docela zmatený.

„To mohu. A udělám to,“ prohlásil trpaslík hrubým tónem, prsty však hladil Bilbovy klouby. Thorin na něj pohlédl: ať už to byl jakýkoliv nešťastný výraz, který spatřil v Bilbově tváři, způsobil, že se Thorin nahnul tak, až se čelem téměř dotýkal toho hobitova. „Copak to nevidíš? Vracím ti tvou svobodu,“ řekl Thorin tiše.

„V prvé řadě nebyla tvá, abys mi ji mohl sebrat!“ odpověděl Bilbo a odvrátil hlavu.

Thorin pustil jeho ruku. Když Bilbo na Thorina znovu pohlédl, zjistil, že král zbledl – a otisk na jeho tváři byl ještě viditelnější než před chvílí. Bilbo se na chvíli zamyslel, jaké by to asi bylo dotknout se Thorinovy tváře, ale neudělal vůbec nic.

„Všechno tohle…kvůli Dainovi?“ zeptal se Bilbo a najednou se cítil docela unavený.

„Nebuď směšný,“ opáčil Thorin.

„Vím, jaké má pro tebe plány,“ přiznal Bilbo. „A hádám, že s ním jsi zajedno.“

„O čem to mluvíš?“ zeptal se zamračeně král.

„Tvé manželství,“ odpověděl Bilbo. Thorin jen zamrkal a stále předstíral nevědomost – při tom se Bilbova trpělivost zlomila a jeho hlas opět vystoupal až k nedůstojnému pištění: „Kdy jsi mi to chtěl říct? Předtím nebo potom co bys mě donutil odejít z Ereboru?“

„Nebylo nic, co bych ti měl říct,“ zamumlal trpaslík a podivně se na něj podíval.

„Zajisté. Proč by se měl král pod Horou obtěžovat s tím, aby mi sdělil své plány?“ zeptal se Bilbo výsměšně. „Musí tu být tucty trpaslíků ochotných ti přenechat jejich dcery i s jejich bohatými věny, která by ještě zvětšila tvůj poklad. Je to docela jasné; nejsem tak hloupý, abych si myslel něco jiného: musíš se kvůli svému trůnu oženit a vlastně ti to ani moc nevadí. Nakonec já jsem jen prostý hobit a ty jsi král. V Ereboru pro mě není místo.“

„Bilbo,“ řekl Thorin, který se snažil zmenšit vzdálenost mezi ním a hobitem.

„Tohle je ten pravý důvod pro mé vyhnanství, ne? Chceš se mě zbavit,“ pokračoval Bilbo a odtahoval se, dokud ho Thorin nepopadl za ruku. „Nesahej na mě!“ Trhnul rukou, aby unikl trpaslíkovu sevření, ale Thorin jen ještě pevněji stisknul.

„Nevíš, o čem mluvíš,“ zamumlal král a pozoroval hobita.

„Jste poměrně klidný, Vaše Veličenstvo,“ odpověděl třesoucí se Bilbo. „Předpokládám, že už jsem vás omrzel.“

„To si myslíš?“ zeptal se Thorin, který se nahrbil.

„Proč bys mě jinak posílal pryč?“ opáčil hobit. „Je očividné, že už netoužíš po mé společnosti. Jsou tu jiní, kteří ti budou dělat společnost a zahřejí tvou postel. Půlčík,“ připomněl Bilbo Thorinovi. „To pro tebe znamenám. Poloviční a nikdy celý, nikdy dostatečný. Měl jsem vědět, že tohle přijde,“ dodal a zakroutil hlavou. „To manželství. Už jsi ji potkal? Už sis našel někoho jiného?“ zeptal se Bilbo a s každou otázkou lámal své vlastní srdce.

Žárlivost se zakousla hobitovi do myšlenek a předváděla mu obrazy Thorina a jeho neznámého milence – jak ti dva hrdě kráčí po Ereboru, sdílejí skleničku vína, nebo jak jsou oba zamotaní do přikrývek. A když se znovu podíval na Thorina, na jeho milovanou, krásnou tvář, na stříbrné a černé copánky, které mu spadaly na ramena, zatoužil Bilbo mu jeho copánky odhrnout a poškrábat trpaslíka na tvářích; aby spatřil bolest a výčitky v Thorinových očích, aby ho potrestal za jeho lehkovážnost.

„Ty si myslíš, že tu je někdo jiný,“ řekl Thorin prostě.

Bilbo už jejich blízkost nedokázal dále snášet. Pokusil se Thorina odstrčit, prsty se ale zabořil do králových ramen a s Thorinem to ani nehnulo. Místo toho sevřel svými velkými dlaněmi Bilbova záda a lehce s ním zatřásl – jako by snad chtěl setřást žárlivost z Bilbovy mysli.

„Máš jiného milence?“ zeptal se opět Bilbo. „Chci to vědět, mám právo to vědět!“

A se vzlykem udeřil hobit Thorina do hrudi, znovu a znovu; jeho rány byly ve skutečnosti docela slabé, ale dokázaly z trpaslíka dostat překvapené zalapání po dechu. Bilbova mysl byla prázdná a srdce ho bolelo už jen při pouhé myšlence na Thorina s někým jiným. Něco takového nikdy neočekával a teď ho to pálilo a točila se mu z toho hlava.

Nedokázal myslet ani se zastavit; dokonce ani tehdy, kdy ho Thorin převrátil na záda a položil ho na postel a uvěznil pak hobita pod svým mohutnějším tělem. Thorin ho popadl za zápěstí a přišpendlil je nad hobitovou hlavou, takže Bilbo už nemohl dál bojovat. Teď už byl král znovu podrážděný – Bilbo cítil hrubé prsty kolem svých zápěstí.

„Přestaň,“ vydechl Thorin, „zraníš jen sám sebe.“

„To ty mě zraňuješ,“ zanaříkal Bilbo.

Thorinovo sevření se okamžitě zjemnilo a trpaslík se pokusil omluvit, propletl prsty s Bilbovými, ale hobit ho nehty poškrábal na dlani.

„Myslíš snad, že by mi má čest dovolila najít si jiného milence?“ zeptal se ho Thorin úsečně a stále ho nekompromisně svíral.

„Nezáleží mi na tvé cti!“ opáčil Bilbo téměř křikem. „Mám strach o své srdce.“

„U Mahala, ty opravdu žárlíš,“ zašeptal Thorin a jeho modré oči byly znenadání plné překvapení a něhy. Jeho ústa nebyla daleko od Bilbových a jeho horký dech hřál hobita na tváři. „Ty žárlíš,“ zopakoval Thorin a Bilbovi neunikl náznak úsměvu skrytý v hlubinách trpaslíkova hlasu.

Bilbo na něj chtěl vykřičet všechno své rozhořčení, ale Thorin přitiskl své rty na ty jeho. Byl to prudký polibek, okradl Bilba o dech a na chvíli dokonce i o jeho vztek. Ale pouhá myšlenka na to, že by Thorin mohl být tak vášnivý i s někým jiným, Bilba znovu rozzuřila. Kousnul Thorina do spodního rtu a trpaslík odvrátil hlavu.

„Sakra,“ zasyčel překvapeně Thorin. Jednou rukou stále svíral Bilbova zápěstí, druhou teď však něžně hladil hobita po tváři. „Nevěděl jsem, že hobiti mohou být majetničtí,“ poznamenal Thorin, olíznul si rty a podíval se na Bilba takovým způsobem, který by, za jiných okolností, proměnil hobita v kňučícího, prosícího králíčka.

Místo toho ale Bilbo sevřel čelist a pokusil se Thorina vyvést z rovnováhy. Vypadalo to ale, že trpaslíka jeho snaha jen pobavila.

„Co? Hobiti nemají povoleno cítit hlubší touhu?“ zeptal se Bilbo zapáleně.

Thorinův pohled se přetavil v čirou zvědavost.

„Tak to není, králíčku. Je to­…tak absurdní představa – ty, žárlivý,“ zamumlal Thorin. „Jak bys vůbec mohl být? Měl bys velmi dobře vědět, že Erebor potřebuje krále a když nevládnu, jsem s tebou. Myslíš si, že bych měl čas na dalšího milence?“

„Ty­…“ začal Bilbo, ale jakmile otevřel ústa, vklouznul do nich Thorinův jazyk. Trpaslík pohladil Bilba po hrudi a jeho prsty našly jednu z hobitových bradavek, kterou poškádlily přes tenkou vrstvu jeho županu. Bilbo osvobodil jednu ze svých rukou a prudce jí zatáhnul za Thorinovy vlasy.

„Nikdo,“ zavrčel Thorin, trochu se odtáhl a mračil se z bolesti, kterou mu způsobilo zatáhání za vlasy. „Není tu nikdo jiný než ty. Přestaň už s tou pošetilostí,“ zašeptal a začal líbat pokožku kolem Bilbových úst.

„Dain říkal…“ zkusil Bilbo.

„V tomhle o mně nepochybuj,“ řekl Thorin temným hlasem a prsty uchopil Bilbovu bradu. „Nevěříš ani mně, ani mé cti, měl bys ale věřit alespoň mé touze po tobě.“

„Ty mě ale chceš poslat pryč,“ nenechal se odbít hobit. Zalévaly ho vlny paniky při myšlence, že by měl být od Thorina odloučen.

„Chci tě poslat domů,“ opravil ho trpaslík. „Do tvého Kraje.“

Domů. Bilbovi Kraj chyběl. Chybělo mu Dno pytle a jeho postel. Dokonce mu chyběli i jeho sousedé. V Ereboru sice měl přátele, ale někdy trpaslíci prostě nedokázali pochopit jeho zvyky a potřeby. A někdy Bilbo prostě snil o svém milovaném županu a o své drahé  staré kuchyni zalité ranním světlem.

Nemohl ale Thorinovi dovolit, aby použil jeho touhu po Dnu pytle proti němu, aby ho tím přesvědčil, aby odešel z Osamělé hory.

„Vyhazuješ mě,“ obvinil Bilbo krále pomalu. „Uprostřed zimy,“ upozornil. „Máš snad v plánu, aby mě snědli hladoví horští trolové?“

„Gandalf půjde s tebou a budeš mít i doprovod,“ odpověděl Thorin s neoblomným pohledem.

„Och, chápu. Tohle je ten důvod… Gandalf přišel na to, že ty…že my…“ Bilbo se zastavil a potřásl hlavou. „Je ti to trapné? Stydíš se za mě? Nesahej na mě, když se za to tolik stydíš.“

„Stydím se za sebe,“ odpověděl Thorin vážným tónem. „Gandalf měl­…pár dobrých připomínek. Uvěznil jsem tě a pak jsem na tebe vztáhnul ruku. Uvěznil jsem tě v sálu s pokladem a přišel jsem za tebou, mučil jsem tě slovy… a více než jen slovy.“ Trpaslík maličko odvrátil hlavu, jako by právě teď nebyl schopen snést Bilbův pohled. „Tenkrát poprvé, kdy jsem si vynutil tvé potěšení, bych tě nechal jít, kdybys­…nevypadalo to, jako bys byl proti. Ale i tak to bylo špatné a troufalé. Chtěl jsem tě víc, než bych se odvážil přiznat a vzal jsem si, co jsem mohl,“ přiznal Thorin. Tón jeho hlasu byl zabarvený bolestí. „Měl jsem ti nabídnout o tolik víc než jen to – něhu. A trvalo mi to tak dlouho, že jsem si povolil tě opatrovat tak, jak jsem to měl udělat už prvního dne, co jsme se potkali. Za to se omlouvám, Bilbo, a proto také musíš odejít z Ereboru.“

„Zpropadený trpaslíku,“ řekl Bilbo a prsty sklouzl na Thorinovu tvář a chvíli prodlel na rtu, který předtím pokousal. Trpaslík ho políbil na konečky prstů, lízal a okusoval je, jeho jazyk byl na Bilbově kůži nádherně teplý. Pak se Bilbo začervenal a pohlédl nejistě na Thorina. „Chci tě. A chtěl jsem tě i předtím,“ přiznal Bilbo. „Nikdy to nebylo jednostranné. Oba jsme byli zranění a ty jsi byl nešetrný k mému srdci a snad i k mému tělu. Je toho hodně, co mi budeš muset vynahradit, Thorine,“ teď byl jeho hlas už jen pouhým šeptáním. „Skutky, slovy a polibky. Když mě pošleš pryč, jak bys mohl zahojit mé rány?“

„Nebylo by pro tebe lepší se uzdravovat daleko ode mě?“ zeptal se Thorin, ale hlas měl nejistý.

„To bys chtěl?“ zeptal se hobit.

„Ne, pro Mahala, ne,“ zakroutil Thorin hlavou. „Chci tě ale ušetřit další bolesti. Copak to nechápeš? Snažím se tě chránit, zaštítit tě,“ naléhal. „Teď když je tu čaroděj, nebudeš už na cestě sám. Nikomu jinému bych tvé bezpečí nesvěřil: v Gandalfově společnosti budeš chráněný a brzy se dostaneš do Kraje.“

„Dohodli jsme se, že se budu účastnit soudu!“ ohradil se Bilbo.

„Můj statečný králíčku,“ zašeptal Thorin. „Není nikdo jiný, pro koho bych tolik riskoval, nikdo jiný, koho bych měl raději po svém boku, než ty,“ řekl bez zaváhání. „Přesto bys měl v této věci věřit více Gandalfovu názoru než mému.“

„Ty mu věříš víc než mně?“ zamračil se hobit. „O tomhle už jsme mluvili, Thorine. Nezměnil jsem svůj názor a ty bys také neměl.“

„Rozumíš tomu, co sis vybral?“ zeptal se Thorin s očima přivřenýma. „Oba víme, jak bezbranný jsem – ty znáš mé slabiny lépe než kdokoliv jiný. Viděl jsi mě, když jsem na tom byl nejhůř, a odhalil jsi, co zaplavilo mé srdce. Jak si můžeš být jistý, že se proti tobě znovu nepostavím?“ zeptal se Thorin, jeho hlas byl těžký a unavený.

„To nevím,“ připustil Bilbo, „ale už mě znovu nežádej, abych odešel.“ Přitiskl prsty na Thorinova ústa, aby mu zabránil v dalších protestech. „Promluvím s Gandalfem. Bude muset respektovat mé přání. A ty také. Já neodejdu. Neodejdu,“ zopakoval neústupně Bilbo.

Thorin do Bilbových prstů zašeptal nějaká slova v Khuzdul, jeho modré oči byly plné tolika emocí, že je hobit nedokázal ani vyjmenovat. Bilbo mezi Thorinovým podivně sladkým mumláním rozeznal i slova omluvy a usmál se tomu.

„Nech mě tu zůstat,“ přesvědčoval Bilbo krále. Thorin zavřel oři, ale rychle přikývnul.

„Jeden týden do soudu, králíčku,“ připomněl mu trpaslík.

„A pár hodin do rozbřesku,“ zašeptal hobit v odpověď a uvěznil Thorinova ústa v polibku.

 

Ha. A příště se máte na co těšit. Takže zase v neděli ;-).

Fosa