Kapitola 33. - Spřádání plánů

Tak jsem to stihla ještě dnes. A sice nejsem opilá, ale můj momentální (a mentální) stav k tomu má hodně blízko. Opravdu jsem se snažila, aby všechno dávalo smysl a aby tam nebyly chyby, ale prostě se nejsem schopná pořádně soustředit. Promiňte mi to.

Dneska to bude dramatické, tak se připravte :-D.

„Ty šoustáš zloděje!“ zopakoval Dwalin téměř křikem.

Thorin se podíval na Gandalfa – čaroděj Dwalinovým příchodem nebyl o nic méně ohromený než on sám. Alespoň tohle neplánoval, pomyslel si Thorin chmurně. Na druhou stranu to byl právě Gandalf, který se jako první vzpamatoval z překvapení, které jim připravilo Dwalinovo náhlé zjevení: čaroděj se pohotově přesunul ke dveřím a zavřel je na zástrčku. Za neustálého popostrkování holí pak Gandalf donutil trpaslíka posadit se do křesla.

Když sledoval, jak Dwalin popadl flašku s vínem a napil se z ní, zalitoval Thorin, že zahodil svůj pohárek. V této chvíli by bylo víno nesmírně nápomocné.

„Jak jsem se snažil vysvětlit…“ začal Gandalf, ale Dwalin si ještě jednou loknul vína a čaroděje přerušil:

„Musel ses zbláznit,“ prohlásil Dwalin a očima ulpíval na Thorinovi.

Dwalinův hlas byl napjatý, ale jeho pohled, jeho nevěřícný a zraněný pohled, to bylo to, co Thorina zahanbilo.

„Měl jsi zaklepat,“ odpověděl hrubě král.

„Víš ty co?“ odfrknul si Dwalin. „Klepal jsem. Dvakrát. Ale vy dva jste byli tak hluboce zabraní… k čertu s tebou,“ zavrčel a střelil po Thorinovi zuřivým pohledem. „Nesnaž se měnit téma. Šoustáš zloděje?“ zeptal se Dwalin, koutky úst se mu třásly a vypadalo to, že každou chvílí začne křičet.

Dwalinův výběr slov Thorina pobouřil, nakonec se ale král trpaslíků dokázal uklidnit: podíval se do ohně a hluboce se nadechl.

„To není tvoje věc,“ odpověděl Thorin pomalu. „Ani vaše,“ dodal a zamračil se na Gandalfa.

Čaroděj zvedl obočí a podíval se na Thorina, jako by měl co dočinění s dítětem. Král už neměl daleko k tomu, aby Gandalfovi hrubým způsobem připomněl, že se v Ereboru nacházel v pozici hosta, ale Dwalin ho předběhl.

„To teda je moje zatracená věc, když můj přítel a král ztratil rozum kvůli…“ Dwalin se poškrábal na hlavě a pak udělal neslušný posunek.

Thorin při tom pohledu vzteky zbělal. Byl si matně vědomý toho, že Gandalf druhému trpaslíkovi už spílal a používal k tomu svůj nejhrozivější tón; i přesto však, aniž by se nad tím zvlášť zamýšlel, vyskočil Thorin na nohy a pochodoval směrem k Dwalinovi. Trpasličí bojovník ještě stále mluvil.

„Musel tě očarovat, Thorine,“ řekl Dwalin se zamračením. „Pomáhal jste mu přitom, čaroději? Byl to nějaký váš lektvar, nějaké kouzlo, které přelstilo dokonce i krále…“

„Vy trpasličí blázne, jak se opovažujete…“ zasyčel Gandalf, ale teď už mezi ním a Dwalinem stál Thorin a Dwalin opět otevřel ústa, mluvil k Thorinovi tváří v tvář.

„Jak tě vlákal mezi svá stehna?“ zeptal se Dwalin s opovržením. „Ten malý lhář. Zloděj a zrádce. A dokonce i řádná děv…“

Dwalinovi se nepodařilo dokončit svou řeč, protože ho Thorin oběma rukama popadl za límec vesty. Vytáhl Dwalina z jeho židle na nohy. Dwalin byl tak překvapený reakcí svého krále, že ho Thorin snadno přemohl, a tak byl druhý trpaslík přitisknut na dveře. Teprve když jeho záda s hlasitou ránou narazila do pevného, tmavého dřeva, začal Dwalin reagovat: rukou se rozeběhl k sekyře, kterou s sebou vždy nosil dokonce i v Ereboru. Ale Thorin byl rychlejší, a tak se nakonec začali prát o sekyru, dokud král nenatiskl předloktí Dwalinovi do hrdla, čímž mu znemožnil dýchání.

Thorin cítil, že Dwalin lapal po dechu a začal se dusit. Povolil sevření na Dwalinově průdušnici a ustoupil dozadu, čímž druhého trpaslíka propustil. Na chvíli si Thorin myslel, že ho Dwalin snad i zabije, ale divoký pohled v trpaslíkově tváři zmizel a nahradil ho výraz naprostého šoku – to bylo ještě horší.

„Už se mnou takhle nikdy nemluv,“ řekl Thorin  hlasem chraplavějším, než očekával. „Nikdy.“

„Jsem tvůj přítel!“ vykřikl Dwalin a skrz jeho hrozivé rysy probleskl zraněný pohled. „Zatímco půlčík není nic než…“

„Neopovažuj se,“ varoval ho Thorin zavrčením. „Jsi můj přítel, ale jestli o něm řekneš ještě jedno křivé slovo, uříznu ti vousy.“

Výhružka se neminula účinkem.

Dokonce i Gandalf zalapal po dechu, zatímco Dwalin zamrkal a tvář mu zkameněla. Odstrčil Thorina a tentokrát král nijak nezareagoval na jeho hrubý výpad. Thorin jen zavrávoral a ustoupil o další krok. Oba teď hluboce oddechovali a nikdo na chvíli nic neříkal. Král na sobě cítil Gandalfův pohled – hádal, že čaroděj zkoumá jeho chování a zvažuje jeho činy, jak to dělával už od jejich prvního setkání v Hůrce.

„Takže Balin měl nakonec pravdu,“ poznamenal Dwalin suše a zřítil se zpět do křesla.

„Balin?“ zaúpěl Thorin.

„Můj starší bratr se vždy domníval, že se půlčíkovi začneš dříve či později dvořit,“ osvětlil mu Dwalin a na tváři se mu objevil malý úšklebek. „Během cesty si myslel, že ses nějak změnil a že příčinou toho je půlčík. Řekl jsem mu, že je starý blázen. Řekl jsem mu, že král by si nenamlouval…“ na chvíli zaváhal, než dokončil, co chtěl říct, „…hokynáře.“

„A teď se zdá, že váš bratr byl velice vnímavý. Více než já,“ povzdechl si Gandalf.

„A Nori,“ zamumlal Dwalin.

„Co Nori?“ zeptal se zmateně Thorin.

„Myslím, že už nějaký čas něco tuší. Jeho narážky…“ Dwalin si všimnul Thorinova výrazu. „Ne mimo Společenstvo. Je to darebák, ale je k tobě loajální a své myšlenky sdílel jen s námi. Nikdy bych si ale nepomyslel, že ty…“ trpaslík se opět zarazil, očividně se snažil nezranit znovu hrdost svého krále. „A ani ostatní, aby bylo jasno. Bofur by tě nakopal do zadku a nemůžu říct, že bych mu to mohl vyčítat,“ zamumlal si Dwalin pod vousy. „Proč on, Thorine?“

Dwalinova otázka se nedočkala odpovědi. Thorin se jen zamračil a odvrátil se – ne že by to tedy jeho přítele nějak odradilo.

„Jsi král a můžeš mít tolik milenců, kolik si jen budeš přát,“ poukázal Dwalin. „A oba dobře víme, že nepatříš mezi ty, kteří by si s někým začali, jen aby si užili; nikdy jsi takový nebyl, ne doopravdy,“ řekl podivně rozněžnělým tónem, jako by se snažil narážet na nějaké dávné škádlení, na nějaký hloupý vtip, který mezi nimi za ty roky proběhl. Ale ta chvíle zmizela a Dwalinův pohled potemněl. „A i přesto sis vzal zloděje. Zloděje!“ zasyčel. „Myslel jsem, že ho chceš odsoudit… V téhle věci jsem ti byl vždy loajální. Vždy jsem si myslel, že víš, co děláš, a když jsi říkal, že musí být souzen, zákon měl rozhodnout o jeho osudu. Podporoval jsem tě, když ostatní kritizovali tvou volbu a teď tohle?“ vykřikl zuřivě. „U Mahala, Thorine, co se to s tebou stalo?“

Thorina od odpovědi zadrželo Gandalfovo gesto: čaroděj pozvedl pravou ruku, aby ho zadržel od otevření úst.

„I když si vážím Dwalinových obav o nevhodnosti vaší volby, myslím, že je tu otázka, která vyžaduje odpověď daleko naléhavěji,“ zakročil Gandalf a zakroutil hlavou. „Thorine, co budete dělat se soudem?“

„Nebude dělat nic, co vzejde z vašich úst, zatracený čaroději!“ vyhrknul Dwalin. Thorin se tomu skoro usmál: Dwalin si možná přeje ho praštit, ale nenechá své krále obtěžovat od Gandalfa Šedého. „Jestli ho půlčík klame, jako to udělal už tenkrát s Arcikamem…“ pokračoval Dwalin.

„Ale prosím vás,“ přerušil trpaslíka Gandalf. „Bilbo nemá co dělat s nějakým spiknutím proti vašemu pošetilému králi. On je jen vězeň a váš král toho využil. Že, Thorine?“

Thorin se třásl. Snažil se skrýt chlad, který mu prosakoval z žil – Nenutil jsem ho, nikdy: Bilbo jednal z vlastní vůle. Nečekal snad na něj Bilbo právě teď ve svých pokojích? Neusměje se snad na něj Bilbo, jakmile Thorin přistoupí k jejich posteli? Bilbo ho chtěl a oni neměli žádné právo, vůbec žádné právo zasahovat a pochybovat o té touze…

„Chce to stejně tak moc jako já,“ odpověděl Thorin téměř zoufalým hlasem.

Chtěl, aby mu věřili. A chtěl věřit. O tomhle nemohl pochybovat, prostě nemohl. Znovu byl donucen prosit o soucit, žádat o souhlas a podporu ostatních – tenkrát kvůli svému právu jako král pod Horou; nyní kvůli své slabosti pro hobita.

Všimnul si, že Dwalinův vztek ustal a na tváři jeho přítele se objevilo něco podobného soucitu.

„Ty to opravdu chceš,“ řekl Dwalin opatrně. Zamračil se, protočil očima a pak pokrčil rameny.

Nebyl uchlácholený; nebyl z toho šťastný – ale byl, nějakým způsobem, na Thorinově straně.

Thorin zavřel oči. Na hrudi ho tížila těžká váha a bolela ho hlava. Bylo mu špatně a cítil se neskutečně unaveně – toužil po tichu a po Bilbovi ve svých pažích – po jeho kudrlinkách na své tváři, po klidném dechu spícího hobita – tak, aby mohl obdivovat každý detail Bilbovy tváře, každé zachvění Bilbova srdce proti jeho vlastnímu.

„Thorine,“ promluvil Gandalf. „Musíte s tím přestat.“

„Nemůžu,“ odpověděl Thorin a cítil, že ho zalévá bolestivá pravda. „Já nemůžu.“

Slyšel Dwalinovo zalapání po dechu a čarodějův hluboký povzdech. Thorin si dokázal představit, jak divokou a smutnou přehlídku svých citů právě předvedl. Nedokázal otevřít oči a čelit jejich zhnusení.

„Chápu,“ pronesl Gandalf. Thorin se ptal sám sebe, nakolik tomu čaroděj opravdu rozuměl: cítil se nahý, jako by mu srdce bilo mimo hruď. Pak Gandalf pokračoval, ale tím nejvlídnějším tónem, jaký kdy na Thorina použil: „Je mi to opravdu líto. Ale on je vaším vězněm a neexistuje způsob, jak byste…“

„Já vím,“ zasyčel Thorin. „A proto mám také plán.“

*

„…copak vážně není žádný způsob, jak se zbavit té vaší všetečné sestřenice?“ zeptal se Dain, který žasnul nad Bilbovými historkami o Lobelii.

Hobit právě popisoval Lobeliiny pokusy vplížit se mu do domu a vypadalo to, že jeho vyprávění trpasličího vojevůdce velice pobavilo.

V tomto bodě jejich konverzace začínal Bilbo chápat, proč by mohl být Dain považovaný za vhodného ke kralování. Bofur o něm řekl, že je okouzlující – Dain byl trpaslík a jeho způsoby byly tedy z hobitího úhlu pohledu trochu neomalené a hrubé, i tak byl ale schopný se ovládat lépe než ostatní. Dain byl dobrý posluchač i řečník a dokázal z Bilba setřást trochu jeho rezervovanosti. Nakonec, dokonce i Gandalf sám měl na Daina Železnou nohu dobrý názor a Bilbo věděl, že tento trpaslík v bitvě udatně bojoval, snažil se znovu a znovu dostat k Thorinovi a jeho synovcům a vysloužil si přitom mnoho ran.

„Když se to vezme kolem a kolem, zdá se, že s mým bratrancem docela dobře vycházíte,“ poznamenal najednou Dain, jako by věděl, kam se zatoulaly hobitovy myšlenky.

Bilbo se kousnul do spodního rtu: byl nerozvážný a Dain ho nechal mluvit, než uhodil hřebíček přímo na hlavičku. A teď měl otevřenou bránu do hlubin jeho pocitů. Bilbo od Daina odvrátil pohled a zahleděl se do nebe bez hvězd a pokoušel se dát se dohromady.

„Omlouvám se, neměl jsem v úmyslu vás přivést do rozpaků,“ pronesl Dain laskavě. Bilbo na něj opět pohlédl a přistihl ho, jak se škrábe na hlavě. „Jen jsem se zamyslel: také bych rád vzbuzoval takovou míru loajálnosti jako Thorin,“ odpověděl trpaslík nejasně. „Často se zdá, že si ani neuvědomuje, jak snadno dokáže ostatní přesvědčit, aby následovali jeho přání.“

„Možná že si to uvědomuje,“ odsekl Bilbo, kterému znenadání začal vadit Dain i jeho úlisné mluvení. Bilbo věděl, že mu zčervenaly tváře, ale doufal, že se jeho ruměnec snadno splete se začervenáním od mrazu. „Thorin možná nemá zájem pohrávat si s vůlí ostatních,“ vydechl.

„Tak jsem to nemyslel,“ omlouval se Dain. Zatahal se trochu za vousy a vypadal lehce zahanbeně. „Zřejmě jsem však volil špatná slova a za to se ještě jednou omlouvám. Chtěl jsem jen říct, že Thorin by mohl být největším králem této doby, jen kdyby si uvědomil svou schopnost připoutat k sobě ostatní, ať už trpaslíky nebo ne. Nakonec, nejsme tu oba dva jen proto, že nás zavolal? Nejsem tu snad proto, že jsme odpověděli na jeho volání?“

V Dainových slovech byla pravda a Bilbo sklonil hlavu.

„Ano. Možná jsem reagoval přehnaně,“ přiznal.

„To jen dokazuje, že mám pravdu,“ odpověděl Dain a pokrčil rameny. „Jste k němu loajální, pane Pytlíku. Myslím, že soud nakonec prokáže jen to a nic jiného.“

Tentokrát Bilbo ztratil řeč. Podíval se na Daina a ten vypadal naprosto vážně.

„Dohodli jsme se, že o soudu se bavit nebudeme,“ vykoktal Bilbo.

„Omlouvám se tedy potřetí nebo počtvrté. Vy opravdu dokážete donutit trpaslíka omlouvat se zatraceně často,“ zasmál se Dain. „Měl byste ale vědět, že se těším na svůj návrat do Železných hor,“ přiznal trpaslík a vypadal trochu rozpačitě. „Chybí mi má rodina, má žena, můj syn,“ pokračoval a na tvář se mu vkradl úsměv při vzpomínce na ně. Pak se zamračil. „A to si nejsem ani jistý, jestli má přítomnost zde Thorinovi pomáhá, nebo ho ničí.“

„Proč mi to říkáte?“ procedil Bilbo otázku skrz zuby.

„Už jsme zase u toho, jste k němu loajální,“ odpověděl Dain v rozpacích. „Abych vám řekl pravdu, pane Pytlíku, nepřeji si nic jiného, než aby byl soud už za námi, Thorin aby byl ženatý s nějakou trpasličí dámou jeho výběru a s dědicem na cestě. Vím, že to po smrti jeho synovců musí znít krutě, ale myslím, že kdyby měl syna, pomohlo by to Thorinovi se opravdu… vrátit do Ereboru jeho minulosti i budoucnosti.“

„Tím máte na mysli nový začátek,“ odpověděl Bilbo prázdným hlasem.

„Nový začátek, nová rodina,“ přisvědčoval Dain. „Znám pár krásných trpasličích dam, které by mu byly dobrými manželkami,“ zasmál se. „Vím, že jsem další v linii. Ereborský trůn by jednoho dne mohl být můj. Toho dne bych byl připraven a poctěn, ale… Nevadilo by mi, kdyby ten den nikdy nepřišel. Já už mám své království, i když mi neříkají králi. Myslím, že Erebor právě teď potřebuje dědice, který by se zde narodil a vyrostl, ne někoho, kdo přišel ze Železných hor. A nakonec i doufám, že mě Thorin přežije,“ zamumlal Dain. „Myslím, že si to zaslouží po tom všem, čím si prošel. Mnoho roků radosti, to by si zasloužil. Ale bude se muset hodně snažit, jelikož mám v plánu žít velmi dlouhý život,“ dokončil s úsměvem.

Bilbo se usmál nazpátek, ale cítil se ze svého úsměvu nesvůj, pálil ho na tvářích. Bylo mu jasné, že Dain čeká na jeho názor, ale hobit na tohle žádný názor mít nemohl – nemohl mít názor na Thorinovo manželství, na nutnost dědice z jeho masa a krve. Nemohl.

Bilbo chtěl utéct, schovat se ve svých pokojích a přát si, aby z něj hodiny smyly tu dutou bolest zrozenou z Dainových slov a aby jej navrátily Thorinovy do náruče. Ale byl zde zaseknutý, byl vězněm své vlastní slušnosti a potřeby zařídit to tak, aby Dain nebyl moc podezíravý. Musel se nějak omluvit, najít nějaký důvod k úprku, musel – Thorin.

Thorin byl zde, na terasách. A Gandalf a Dwalin byli s ním.

Konec 33. kapitoly. Dain mluví hrozně divně a dal mi dost zabrat, tak snad se to někde i projeví. Další kapitola bude v neděli... určitě, fakt :-D.

Všem vám přeji nádherný příští týden; být šťastný je ten nejlepší pocit na světě, tak ať se tak aspoň chvíli cítíte :-D,

Vaše Fosa