Kapitola 32. - Soudce

Drazí čtenáři,

buďte ke mně dnes prosím shovívaví, protože se nacházím ve značně podroušeném stavu... a vy víte, co to znamená :-D. Nicméně, o kontrolu textu jsem se pokusila a snad by měl být v pořádku a když mi vyzbyde čas, zkontroluji ho i zítra. Co se ovšem pojí s mým podroušeným stavem, je nostalgie, takže mi došlo, že do konce Krádeže zbývá jen osm kapitol. Chci vám všem tedy poděkovat za komentáře, které mi zde necháváte a které mě popohánějí dál. Jste skvělí (myslím, že těm, koho myslím, to musí být jasné :-D)!

Ale abych se jen nepatlala v nostalgii, musím vám sdělit, že v dnešní kapitole se odehraje pár zajímavých rozhovorů (a že Gandalf není chytrý čaroděj pro nic za nic :-D).

Nebyly tu žádné hvězdy, na které by se dalo hledět; obloha nad Ereborem byla neprůhledně, popelavě tmavá, zakalená mraky. Brzy bude opět sněžit. Vypadalo to, jako by Osamělá hora plavala v moři mlhy, která v sobě pohltila Dol, ale na terasách byl vzduch čistý a štiplavý. A i když z oblohy nesvítila žádná světla, Bilbo upřednostňoval dívat se nahoru raději než dolů – pohled z cimbuří ho stále znervózňoval: to místo v něm bude vždy vzbuzovat špatné vzpomínky a i přes Bilbovo rozhodnutí se jim nepoddat, se nedokázal donutit podívat se do propasti pod ním. Ale potřeboval se nadýchat čerstvého vzduchu a v Ereboru nebylo mnoho míst, kde by své přání mohl uskutečnit, obzvlášť v noci, kdy vyjížďka do Dolu nebyla možná.

A tak skončil Bilbo sám na terasách. Nějací strážní byli na hlídce, ale nijak malého hobita neobtěžovali – a jeho mysl byla tak plná různých myšlenek, než aby dokázal vyrozumět něco z těch pár slov v Khuzdul, které mezi sebou strážní čas od času prohodili. Thorin i Gandalf po večeři zmizeli a Společenstvo se roztrousilo. Bofur Bilbovi nabídl svoji společnost, ale hobit odmítl: chtěl být chvíli sám, jelikož Gandalfův příjezd a oběd s Bardem Bilbovi připomněly, že tam venku, daleko od Thorinova náručí, je také svět. Svět, který ho stále volal.

Erebor patří nám, řekl Thorin. Ale kam patří Bilbo? Teď už si nebyl vůbec jistý.

„Takže tohle je ten hobit,“ řekl hlas za Bilbovými zády.

Polekal se a otočil se na patě. Stál tam trpaslík s dlouhými zapletenými vousy, zlaté a rubínové korálky se třpytily ve světle nejbližší pochodně na cimbuří; vlasy už mu začínaly šedivět, ale v trpaslíkových rysech zůstávalo něco mladistvého a silného – Bilbo si pomyslel, že musí být mladší, než by se podle barvy jeho vousů mohlo zdát. Na sobě měl bohaté oblečení; vrstvy černé kožešiny a rudého sametu. Ale v jeho postoji bylo něco podivného; když trpaslík vykročil dopředu a Bilbo uslyšel dutý zvuk jeho kroků, vzpomněl si; byl to Dain Železná noha.

„Neměl jsem v plánu se za vámi takhle vplížit,“ řekl trpaslík a v té chvíli se zastavil. Bilbo si uvědomil, že z toho náhlého trpaslíkova zjevení musí vypadat polekaně a vystrašeně. „Nemám ve zvyku svůj příchod ohlašovat,“ přemítal Dain a zpod jeho hustých vousů mu přitom zářil křivý úsměv, „moje špatná noha mi totiž stejně nedovoluje žádné rafinovanosti.“

Bilbo se nedokázal ubránit úsměvu nad Dainovými slovy.

„Bilbo Pytlík, k vašim službám,“ odpověděl a uklonil hlavu.

I přes to, že trochu kulhal, vypadal Dain jako stejně prudký trpaslík, jako byl Thorin; možná nebyl tak vysoký jako král, ale byl podsaditější a měl vychytralé oči. Bilbo měl pocit, že ho trpaslík velmi pozorně sleduje.

„Setkáváme se to ale v pěkně mizerný čas,“ zasmál se Dain nahlas. Mrknul a pohladil si vousy. „Já vážně nechápu, proč byl Thorin vždy tak proti tomu, aby mi vás představil, pane Pytlíku.“

Bilbo sebou škubnul a rychle se podíval stranou.

„Jsem si jist, že Jeho Veličenstvo mě raději drželo odděleně od trpaslíka, který mě bude soudit v nastávajícím procesu,“ odpověděl.

„Ó, ale proti tomu neexistuje žádný zákon. Vlastně jsem mohl požádat o to, jestli bych vás mohl před soudem vyslechnout. Povzbudit vás k přiznání, jestli víte, co tím myslím,“ řekl Dain a pokrčil rameny. „Pěkně zkostnatělé tradice, abyste věděl. V každém případě, pokud souhlasíte s Thorinovým názorem, měl bych vás nechat, abyste se mohl zase procházet,“ navrhnul trpaslík a ustoupil o krok dozadu.

Bilbo zvažoval jeho nabídku a ještě jednou se přitom podíval na Daina. Jeho setkání s Dainem bylo náhodné – nebo v to tedy alespoň doufal; popravdě bylo divné, že se něco takového nestalo už dříve: Bilbo už Daina několikrát spatřil, ale jen z dálky. Thorinova přání tak byla dosud respektována.

Ale tohle byl trpaslík, který ho bude soudit, a Bilbo cítil potřebu se o něm dozvědět něco víc.

„To je v pořádku,“ rozhodl se Bilbo, „pokud se tedy nebudeme bavit o soudu.“

Hobit se chtěl dozvědět něco o Dainovu charakteru z první ruky, ale nechtěl otevřeně jít proti Thorinovu přání.

„Dobře,“ odpověděl Dain s pohotovým úsměvem, který odhalil nerovné zuby. „Takže, pane Pytlíku, povězte mi o vašem Kraji. Už jsem o něm slyšel mnoho různých příběhů, ale žádný z nich se mi nezdál dostatečný. Je pravdou, že malí hobiti vyrůstají ze země jako květiny?“

„To je ale úžasná představa!“ rozesmál se Bilbo. „Vypadá to, že opravdu potřebujete nějaké vzdělání na poli hobitů. Tak tedy poslouchejte…“

*

„Co jste to provedl, Thorine Pavézo?“

Thorin sebou cuknul. Všichni už odešli; v jeho pokojích už chyběla hlučná, přesto příjemná společnost jeho Společenství – chyběl v nich jeho zloděj, ale čaroděj byl stále tady a Thorin si byl vcelku jistý, že viděl Gandalfa před chvíli odcházet. Zatracený čaroděj.

Jelikož cítil, že se ho zmocňuje únava, pokynul Thorin Gandalfovi, aby se usadil na křeslo blízko velkého krbu; čaroděj však zůstal stát a odmítl tak královu nabídku. Thorin sám se zřítil do křesla a vyhýbal se Gandalfovu pohledu, místo toho se díval do ohně. V ruce stále držel svůj pohárek.

„Vysvětlete, co tím myslíte, čaroději,“ vyzval ho Thorin a usrkl si vína.

„Králi pod Horou,“ začal Gandalf mluvit takovým tónem, který by přiměl menší bojovníky se třást. „Nepleťte si mě s bláznem, protože jím nejsem. A ani vy jím nejste, i když se tak stále chováte.“

Byla to příkrá slova. Thorin si to uvědomoval, ale ve skutečnosti vůbec nic necítil: chápal, že ho měla urazit, ale nedokázal se přimět k tomu, aby se ho to nějak dotklo. Tohle byl jen úvod – bezvýznamná popíchnutí jeho pýchy. Když se ale Thorin podíval na čaroděje, spatřil hloubku Gandalfových emocí: čaroděj byl rozzuřený. Král trpaslíků se nikdy moc nevyptával na Gandalfovu skutečnou moc: jak moc by ho mohl čaroděj zranit? Thorin se snažil vypočítat, kolik možností na přemožení čaroděje má – cítil váhu dýky, kterou nosil připevněnou u pasu, ukrytou v nádherném pouzdru vysázeném acháty. Trpaslík se však ani nepokusil sevřít prsty kolem rukojeti. Místo toho Gandalfovi opětoval jeho pohled.

„Co jste to provedl Bilbovi Pytlíkovi?“ zeptal se Gandalf.

Thorin na chvíli zavřel oči. Dokonce i když splynulo z čarodějových rtů, dokázalo ho to jméno zasáhnout. Nebyl o nic lepší než pes, kterého volal jeho páníček – stačilo zašeptat půlčíkovo jméno a jeho duše poskočila.

„Nezranil jsem ho,“ odpověděl Thorin o něco méně pevným hlasem, než měl v plánu. V puse měl sucho, a to i přes víno, které stále cítil v krku.

„Vnutil jste se mu?“ zeptal se čaroděj a hlas měl plný mrazivého hněvu.

Thorin sebou trhnul, ta myšlenka ho hryzala až ve střevech a mezi žebry. A pak přišel smích, který byl, jako by mu hrdlem projel šíp, byl to zvuk pokroucený syčením a bolestným vrčením.

„Ne,“ vydechl Thorin a sevřel kolem pohárku silněji ruce. Skoro cítil, jako by se kov v jeho sevření kroutil.

„Vzal jste ho ale do své postele,“ naléhal Gandalf a tentokrát to nebyla otázka.

Thorinovi začalo bolestivě tepat v hlavě. Druhou ruku zvedl ke svým ústům a zuby se zakousl do kloubů, rozdrásal si tam pokožku.

„Musíte to skončit, Thorine,“ dodal Gandalf a najednou stál blíž. Thorin k čaroději vzhlédl, ale zakroutil hlavou a nic neříkal – nemohl mluvit. Čaroděj uhodil svou holí o podlahu. „Vzal jste si ho z rozmaru?“ vyptával se rozzuřeně. „Bilbo Pytlík není žádná hračka, Thorine. Je to žijící, dýchající stvoření a také jedno z těch, které mnoho zasluhuje. Má duši, kterou byste mohl rozbít na kusy.“

„To vám řekl?“ vyštěkl Thorin, krev mu začala při té představě stydnout. Mohl to všechno zapírat, ale bylo mu jasné, že k tomu nebyl žádný důvod – a že neměl šanci čaroděje oklamat.

„Ne, to je očividné. Ale není těžké si toho všimnout pro někoho, kdo není tak natvrdlý jako trpaslík.“

„Jak?“ zeptal se král. Gandalf zamrkal a tón hlasu mu o maličko zjemněl.

„To, jak vás jeho oči pozorují. To, jak vyslovuje vaše jméno. To, jak poslouchá vaše slova. To, jak přijal to bláznovství okolo soudu.“

Thorin polknul. Jeho krev, která před chvílí téměř zmrzla, mu teď rozehřála celou hruď, byla jako plameny pod jeho zjizvenou kůží: to, jak se na mě Bilbo dívá – dívá se na mě. Neměla by, ale ta představa Thorina neskutečně potěšila.

„Chcete ho vlastnit jako poklad,“ pokračoval čaroděj obviňujícím tónem. Thorin to nemohl popřít, a tak nic neříkal. „Bilbo Pytlík není Arcikam. Je daleko cennější než on a daleko křehčí. Rozmačkáte jeho srdce ve svých rukou, vy pitomče.“

Thorin zamrkal, sevřel ruce v pěst a pomalu se nadechl. Nikdy nechtěl půlčíka zlomit, s výjimkou nejhoršího stavu své nemoci – a i toho každý den litoval. Thorin ale odmítl odhalit své city a myšlenky Gandalfovu pohledu.

„Vůbec nic nevíte,“ řekl trpaslík arogantně.

„Vím toho dost: ohrožoval jste jeho život a pak jste ho okradl o svobodu,“ připomněl mu Gandalf. Zdálo se, že už mu dochází trpělivost. „Jaké právo jste měl na to, abyste ho zkazil?“

Tentokrát Thorin už zavrčel a odhodil svůj pohárek do krbu, výbuch jisker pak dopadl na kamennou podlahu. Stříbrný pohárek se blyštěl a lesknul mezi hořícím dřevem a mihotajícími se plameny.

„Není zkažený,“ zasyčel Thorin skrz zatnuté zuby, jako by byl v bolestech. „Nemůže být zkažený.“

„Ale vy se o to snažíte,“ opáčil Gandalf. „Snažíte se ho stáhnout s sebou dolů, Thorine Pavézo. Stále padáte a selháváte a nejste o nic moudřejší než tenkrát, kdy jste ho téměř shodil do propasti. Copak jste ty, na kterých vám záleží, nezničil už dost?“

Bylo to, jako by ho bičovali na veřejnosti; cítit odhalenou a zbitou pokožku, cítit stud, který odkapával z otevřených ran. Thorin měl trhaný dech a rukama uhodil do opěrek.

„Nesnažím se…pošpinit jeho duši,“ řekl Thorin. „Nemohl bych. Nejde to. A vy se mýlíte, Gandalfe,“ dodal, oči mu zářily v tvrdohlavé hrdosti, když vzhlédl k čarodějovi. „Kdybych si myslel, že jsem už nadobro zničený, odehnal bych ho od sebe tak daleko, jak jen je to možné.“

Gandalf naklonil hlavu a opřel se o svou dlouhou hůl.

„Nejste velkorysý, králi pod Horou. Váš rod vlastní chtivé srdce. A vy jste byl chtivý ještě dlouho před tím, než jste se vrátil do Ereboru, dlouho před tím, než vaše oči znovu spatřily Arcikam,“ povzdychl si čaroděj a díval se na Thorina s něčím, co připomínalo lítost. „Je to ve vaší povaze, Thorine. Jste rozený dobyvatel: potřebujete porážet své nepřátele, potřebujete vlastnit a plenit. Vy to zbožňujete, zbožňujete tu touhu, to dychtění, ten oheň, který vám proudí žilami a žene vás dál a dál, kdy už ani nemůžete zastavit. Povězte mi, mám pravdu?“

„Máte. Ale není to celá pravda,“ zamumlal Thorin.

„A vy mi říkáte celou pravdu?“ zeptal se Gandalf s opovržením. „Lžete mi, lžete Bilbovi a možná lžete i sám sobě. Neodehnal byste ho od sebe, ani kdyby ho to stálo život nebo důstojnost.“

Možná to tak je, pomyslel si Thorin zděšeně. Něco z toho se muselo promítnout i na jeho tváři, protože se čaroděj neradostně usmál.

„Tady to máte: víte to,“ řekl Gandalf. „Thorine, byl jste připravený na to, že ho necháte soudit za krádež Arcikamu. Může kvůli tomu přijít o obě ruce a vy jste si ho přivedl do své postele. To ho trestáte?“ zeptal se čaroděj s nepříjemným pohledem.

„Ne,“ odpověděl trpaslík zamumláním. Gandalfova slova byly přílivové vlny, které se ho snažily utopit. Neměl by ho poslouchat, ale zdálo se, jako by byl čarodějův hlas schopen proniknout skrz Thorinův mozek, i když se jim celým bytím snažil vzdorovat.

„A co tedy? Co dokáže ospravedlnit takovou krutost? Musíte přeci vědět, že Bilbo není váš nepřítel a nikdy ani nebyl,“ řekl Gandalf.

„Je to vaše vina,“ vykřikl Thorin v odpověď. „Nikdy jste ho neměl vybrat do mého Společenství. Věděl jste, kam míříme, a co na nás na konci cesty čeká. A i přesto jste se rozhodl, že půlčík bude součástí toho všeho. Ušetřete mě té části o jeho lupičských schopnostech,“ řekl Thorin a zvedl hlavu, aby zabránil Gandalfovu odseknutí. „Vím moc dobře, že nás znovu a znovu zachraňoval. Vím, že má kuráž a znám jeho chytrost. Ale ptám se vás: proč? Proč jste ho odvedl z jeho domu? Co dokáže ospravedlnit takovou krutost?“ zeptal se král trpaslíků a použil přitom čarodějova vlastní slova.

Poprvé od začátku jejich konverzace se zdálo, že Gandalf zaváhal.

„Potřeboval jste ho,“ přiznal nakonec čaroděj. „My jsme ho potřebovali.“

Potřebuji ho teď, pomyslel si Thorin. Zavřel ale ústa a kousnul se do jazyka – chvíli stáli v tichosti, než Gandalf znovu promluvil, tentokrát mnohem tišším tónem, který tížila lítost.

„Viděl jsem vás s ním, Thorine,“ zavzpomínal Gandalf. „Viděl jsem to, jak jste se v jeho blízkosti choval, jak jste ho od sebe odstrkoval, dokonce i děsil, a to po celou cestu. Choval jste se k němu hrubě. Myslel jsem si tehdy, že za to z vaší strany může pýcha a tvrdohlavost. Teď ale vidím, že to bylo něco jiného.“

„Já jsem ne…“ začal Thorin, kterého skoro obrala o dech představa, že jeho dřívější chování bylo nyní tak obnažené v čarodějových očích. Nebojoval snad se svou náklonností k hobitovi? Nezachoval se snad čestně? „Nikdy jsem se během cesty nepokusil vlákat ho do své postele,“ zavrčel.

„V tomto vám věřím,“ připustil Gandalf po chvíli. „Ale co máte v plánu dělat teď? Musel jste o tom přemýšlet. Bilbo bude postaven před soud a vy budete vybídnut, abyste svědčil proti němu. Co budete dělat?“ Thorin si zamračeně přitiskl pěst k ústům. „Thorine, nemůžete spát s vězněm!“ naléhal Gandalf, který začal opět zvedat hlas.

Ani jeden z nich neslyšel, že se otevírají dveře. Ani jeden z nich si nevšiml trpaslíka, který vstoupil do místnosti, ani neviděli, že tam stojí v šoku s otevřenou pusou. Ale oba dva byli přimraženi na místě trpaslíkovými prvními slovy.

„Ty šoustáš zloděje!“

A máme tu opět konec kapitoly. Achjo. Poslední věta zní v angličtině opravdu skvělě; "You are buggering the burglar!" - to mi prostě utkvělo v hlavě a v češtině to tak úžasně nezní, ať se snažím, jak chci :-D. Ještě jednou děkuji za komentáře a další kapitola nás čeká opět v neděli    :-D.

Fosa