Kapitola 30. - Přemožený

01.05.2016 19:09

30. kapitola je zde a s ní už máme za sebou tři čtvrtiny příběhu. Je mi z toho trochu smutno, protože se pomalu blížíme do finále a já si Krádež opravdu oblíbila :-). Ale hlavu vzhůru; ještě pořád tu je deset kapitol, které je třeba přeložit, a času je pomálu, takže jen tak brzy neskončím. A samozřejmě děkuji všem čtenářům, kteří si Krádež oblíbili se mnou :-). Děkuji za vaší podporu :-).

A co je v dnešní kapitole na programu? Jen si to hezky přečtěte sami... :-)

 

 

Bilbo nečekal, že ho výraz Thorinovy tváře tolik chytne za srdce, že ho ihned zaplaví něha. Ale bylo to tak – Thorin na něj pohlížel svýma modrýma očima, které ve světle ohně zářily překvapením, mezi obočím se mu usadila ta známá vráska od zamračení: to naprosté zmatení, které se Thorinovi vepsalo do rysů, nutilo Bilba, aby ho uklidnil a nahnul se do trpaslíkova objetí. Nic ale neřekl a ruce nechal složené v klíně.

„Ne?“ zopakoval zmateně Thorin. „Co tím myslíš?“

„Nechci, abys rušil soud. Vlastně tě žádám o to, abys to nedělal,“ odpověděl mu tiše Bilbo.

„To nedává smysl,“ odpověděl trpaslík. Byl tak nervózní, že vyskočil na nohy, přešel ke krbu a rukama sevřel římsu. Pak se Thorin na Bilba ostře podíval a skousnul si dolní ret. „Nabízím ti z toho cestu ven,“ řekl, teď už měl pohled opět upřený do ohně. „Slíbil jsem ti, že to zařídím. Nemůžeš být souzen. Nechci, aby tě soudili,“ přiznal Thorin, hlas se mu chvěl. „Proč bys ty měl chtít něco jiného? Copak to nechceš ode mě přijmout?“

„Ty bys měl přijmout, Thorine, že ne vše máš pod kontrolou,“ řekl Bilbo.

„To vím,“ ohradil se Thorin.

„Takže mě vyslechneš?“ požádal Bilbo. „Posaď se. Sem, ke mně,“ pokračoval a ukázal rukou na stoličku, kde Thorin zpočátku seděl.

Bál se, že trpaslík odmítne; Thorin ale jen zavrtěl hlavou a poslechl ho a za chvíli už si opět seděli tváří v tvář. Král na Bilba nějakou dobu hleděl, až hobit pocítil, že mu červenají tváře. Teprve tehdy se Thorin odvážil překrýt Bilbovy dlaně svými vlastními; byla to hřejivá a ujišťující váha, kterou hobit uvítal s povzdechem.

„Vysvětli mi to,“ řekl Thorin úsečně.

„Vím, že jsem souhlasil s tím, že ti dám nějaký čas na to, aby ses rozmyslel o soudu.  Ale nemohl jsem také sám nepřemýšlet,“ přiznal Bilbo. Trpaslík na znamení souhlasu něco zabručel. „Takže jsem z volnosti, kterou jsi mi dal, vytěžil co nejvíc. Po bitvě jsem neměl příležitost k tomu, abych si prošel Erebor. Abych se díval na to, co zde děláte, jak se Hora snaží získat svou minulou slávu. Pak jsi mi ale dal svobodu. Trpaslíci sem přicházejí z celé Středozemě, aby tu v tvém království pro sebe našli místo a je toho ještě spousta, co je třeba udělat a naplánovat. Cítím neklid a naděje, které naplňují tuhle horu od jejích kořenů až po vrchol,“ řekl Bilbo a na tváři se mu usadil úsměv, když spatřil, jak se Thorinovi rozjasnila tvář při jeho vyprávění.

„Měl jsem tě při tvých toulkách doprovázet,“ zamumlal trpaslík.

Bilbo zakroutil hlavou a jemně stisknul Thorinovu ruku.

„Na tom teď nesejde. Poslouchej mě, ještě jsem neskončil,“ napomenul hobit Thorina. „Také jsem se ptal a poslouchal: šíří se zde mnoho zvěstí,“ zamumlal Bilbo a všimnul si, že se přitom Thorin ošil. „Zvěstí o mně,“ dodal.

Z Thorinova výrazu Bilbo usoudil, že o těchto zvěstech věděl.

„Nic pro mě neznamenají. Nezáleží mi na tom, co říkají,“ zavrčel Thorin a z očí mu šlehala hrdost.

„Dobře, ale mně na mé pověsti záleží,“ opáčil Bilbo.

„Jestli je to, co jsi mi říkal o hobitích zvycích, pravda, pak už ses stejně od nich hodně odklonil tehdy, kdy jsi odešel z Kraje, aby ses vydal na dobrodružství se skupinou trpaslíků,“ připomněl Thorin jemně hobitovi. „A proto se mi jen velmi těžko věří, že by byla tvá dobrá pověst tím, co tě právě trápí.“

„Ó, není to kvůli tomu, že bych byl úzkostlivý hobit z Kraje,“ připustil Bilbo. „Ale pořád mi na tom záleží, protože nedokážu snést myšlenku na to, že by si tví lidé mysleli, že jsem tě něčím ošálil. Kdybys mě teď osvobodil, říkali by, že jsem tě podvedl a podmanil si tě,“ dokončil a nehty přejel po Thorinově dlani. „A neříkej mi, prosím, že jsi oběť mého kouzla,“ varoval Bilbo Thorina, „protože mám pocit, že bych tě za to asi hned praštil.“

„Nemyslel jsem to tak, že by mi na tvé pověsti nezáleželo,“ opravil se trpaslík, „Nesejde mi na jejich slovech, dokud tě nezraní. Ale jestli je jen malá šance na to, že by tě mohla ranit, jestli se cítíš ohrožený…“ Thorin poté dodal v Khuzdul něco, co neznělo moc pěkně.

„Jen chci, aby mě respektovali,“ pokrčil Bilbo rameny;  trochu ho znepokojil oheň, který Thorinovi vzplál v očích. „Nechci, aby někdo pochyboval o mé osobě a jestli zrušíš soud bez pořádného vysvětlení, budou si o mně myslet jen to nejhorší. Mám také svou vlastní hrdost, abys věděl.“

Thorin na chvíli nic neříkal a bezmyšlenkovitě hladil palcem Bilbovo zápěstí. Hobit nedokázal trpaslíkův pohled snést dlouhou dobu a brzy se otočil k ohni a doufal, že neprozradí své rozpaky. Polekal se, když ho král políbil do dlaně.

„Lžeš, že ano?“ nařknul ho Thorin, jeho hlas byl bolestně chladný navzdory jemnosti jeho doteků na Bilbově ruce. „Nebo se přinejmenším vyhýbáš tomu, abys mi řekl druhou polovinu svého okouzlujícího příběhu.“

„Thorine,“ začal Bilbo, ale trpaslík ho přerušil.

„Je v tom něco víc,“ zamumlal Thorin. „Není to o tobě. Je to o mně, že?“

Hobit se kousnul do jazyka a neodpověděl. Thorin najednou stál na nohách a rukama se zapřel o opěradla, aby se mohl tyčit nad Bilbem, ke kterému promlouval.

„To o mě si děláš starosti. Tolikrát jsem pochyboval o tvé šlechetnosti, ale tentokrát už to nehodlám udělat znovu,“ ujistil ho trpaslík. „Děláš si starosti, protože si šuškají o mně. O tom, že odkládám soud už moc dlouho. Něco o mně a o tobě tuší.“

„Věděl jsi to a nic jsi mi neřekl!“ ohradil se náhle naštvaný Bilbo. Pevně sevřel dlaně kolem Thorinových rukou, ale trpaslík se ani nehnul. „Bavili jsme se spolu o Ereboru a o tvých plánech a nikdy jsi mi nic neřekl o všech těch zvěstech, vůbec nic!“ obvinil ho Bilbo. „Neřekl jsi mi ani o tom, jak těžké to pro tebe je!“

„Řekl jsem ti o tom, když jsme spolu naposledy mluvili o soudu,“ odpověděl Thorin tiše.

„Pár neurčitých slov, Thorine: říkal jsi mi o vašich zákonech a o tom, jak bude těžké zabránit soudu. Ale neřekl jsi mi, že zrušení soudu by ohrozilo tvoje právo na trůn!“

„Máš až příliš bujnou fantazii,“ opáčil Thorin. „Kvůli něčemu takovému mě nesesadí. Ta představa je jednoduše směšná.“

„Vážně?“ procedil Bilbo skrz zaťaté zuby. „Nedělej ze mne hlupáka, prosím. Promluvil jsem si s Balinem. Četl jsem o vašich zákonech a už jsem si utvořil svůj názor na to, v jaké pozici jsi právě teď jako král.“

„Balin se s tebou neměl bavit tak otevřeně,“ vyštěknul Thorin.

„Och, nech toho,“ okřiknul ho Bilbo. „Balin mi jen pomohl to pochopit. Vím, že Dainovi generálové jen čekají na příležitost, aby mohli zničit tvou pověst: použijí všechno, co bude v jejich silách, aby dokázali, že jsi nezpůsobilý k vládnutí, a aby Dain získal tvůj trůn. Použijí proti tobě Arcikam i dračí nemoc. Použijí mě,“ vydechnul Bilbo. „Nechci být nástrojem tvé zkázy, Thorine Pavézo, a ty se s tím budeš muset smířit.“

Thorin zaklel v Khuzdul.

„Jsi ta nejnesnesitelnější bytost, jakou jsem kdy poznal,“ dodal v západštině.

„Budu to brát jako kompliment,“ řekl Bilbo vážným hlasem.

„Je to kompliment,“ přiznal Thorin neochotně. Sklonil se a čelem se opřel o Bilbovo. „Snažil ses se mnou manipulovat. Chtěl jsi, abych věřil, že budu dělat to, co si přeješ, a to kvůli tobě. Ale žádáš o to kvůli mně.“

Bilbo si povzdychnul a zvednul ruku k Thorinovu obličeji, aby se dotknul jeho tváře.

„Nejsem slepý. Vidím, jak moc se snažíš, aby sis udržel svou pozici a jak jsi vyčerpaný z jejich neustálého napadání tvé autority.  Vím, jak moc jsi tohle chtěl,“ zašeptal. „Je to tvůj domov a tvoje nezadatelné právo. Slíbil jsem ti, že ti pomůžu získat Erebor zpět.“

„Ty jsi mi pomohl. Ale teď…teď už mi nic nedlužíš,“ odpověděl mu Thorin a na chvíli zavřel oči.

„To, co ti dávám, ti dávám nezištně,“ řekl Bilbo.

„Pořád proti mně používáš má vlastní slova,“ opáčil trpaslík.

„Chci to pro tebe udělat,“ přiznal Bilbo. „Možná že nepřijdeš o trůn, když mě osvobodíš. Ale tvoje rozhodnutí všechno ohrozí. Budou si myslet, že jsi slabý, nestabilní a pod mým vlivem nebo ještě něco horšího. A mé jméno bude za takových okolností jen stěží očištěno - nezáleží na tom, kolika slovy jsi ochoten mě podpořit. Potřebuješ jejich respekt a dokonce i jejich lásku, chceš-li ochránit trůn.“

„Chceš po mně, abych se rozhodl mezi tvým bezpečím a mým trůnem,“ řekl Thorin pomalu.

„Já tě žádám, aby sis pořádně rozmyslel své budoucí kroky,“ opravil ho Bilbo. „A také to, jak ovlivní tvou autoritu a můj pobyt v Ereboru. Zašel jsi s tím vším už moc daleko, Thorine,“ povzdychl si hobit. „Myslím si, že v tuto chvíli už bych tu nebyl v bezpečí nebo vítán, kdybys najednou stáhnul svá obvinění.“

„Dokud budu králem pod Horou, budeš v Ereboru vítán,“ zavrčel trpaslík.

„To by bylo trochu těžké vysvětlit, když jsi mě tenkrát u bran vykázal,“ řekl Bilbo s drobným úsměvem. Všiml si, že Thorinovi studem a vinou zčervenaly tváře, a tak sevřel trpaslíkovu tvář ve svých dlaních. Hobitovy prsty se něžně probíraly Thorinovými vousy, které byly stále krátké na znamení truchlení. „Nemůžeš je donutit, aby mě přijali,“ pokračoval Bilbo a sklonil hlavu. „A také musíš vědět, že bych tady také rád… strávil nějaký čas,“ zamumlal nesměle. Thorin mlčel, ale Bilbovi neušel zvuk jeho ostrého nadechnutí. „Tedy pokud bys proti tomu nic nenamítal,“ dodal a zápolil se svými slovy.

„Králíčku,“ zašeptal král, rty lehounce přejel hobitovi po čele.

„Mám jméno,“ připomenul mu znovu Bilbo trochu stísněným a zastřeným hlasem.

„Bilbo,“ podvolil se Thorin, pusou sklouzl níž a vydechl hlásky jeho jména proti hobitovým rtům.

„Nech mě stanout před soudem,“ řekl Bilbo a svou prosbu zpečetil lehkým polibkem.

„Snažíš se mě do toho vmanipulovat,“ zopakoval Thorin, ale neodtáhl se.

„Jsem ti vděčný za tvou nabídku, Thorine. Opravdu jsem,“ trval na svém hobit. „Musíš ale vědět, že to není dobrá volba pro tvou korunu. Můžeš zrušit soud, i tak ale budou mě i tebe soudit. Když se ale k tomuto soudu postavíme čelem, budeme mít příležitost k tomu, abychom provedli věci správně,“ navrhnul mu Bilbo se slabým úsměvem. „Já nejsem zloděj, dokážu se proti takovému obvinění bránit. Chceš promluvit o mých zásluhách i přes to, co jsem ti řekl o Arcikamu?“

„Chceš mě mít blízko u sebe i přes to, co o mně teď víš?“ odpověděl Thorin otázkou, oči nespouštěl z Bilbovy tváře. Byla to otázka, zároveň však i odpověď – Bilbo pokračoval:

„Pak tedy promluv o mých zásluhách u soudu. Nech v můj prospěch promluvit i společenstvo a Barda a také Gandalfa.“

„Chceš tedy využít soud jako příležitost k očištění svého jména?“ zeptal se zamračeně Thorin. Bilbo si domyslel, že král právě rychle promýšlí všechny možnosti a v myšlenkách je zvažuje.

„Ano. A zároveň chci respektovat vaše zákony i tvou autoritu,“ dokončil hobit.

„Staneš pro mě před soudem,“ poznamenal Thorin bezvýrazně.

„To není to, co jsem říkal…“ odpověděl Bilbo, který si povzdechl a otřel se svým nosem o Thorinův.

„To je to, co jsem slyšel,“ stál si za svým trpaslík. „A jen stěží si zasloužím tvou oběť.“

„Nebuďte pošetilý, králi pod Horou,“ napomenul ho Bilbo. „Nic a nikdo se tentokrát nemusí obětovat. Ani tvůj trůn, ani mé ruce,“ zašeptal a začal se klepat, než kolem Thorinových ramen obmotal ruce a schoval tvář v prohlubni trpaslíkova krku.

„Snažíš se odčinit své skutky?“ zeptal se Thorin, jeho hlas promlouval proti Bilbovu uchu hlubokým a citlivým tónem.

„Možná,“ připustil hobit. „Tak trochu.“

„Neměl bys,“ odpověděl mu král a zavrtěl u toho hlavou.

„Udělej to pro mě,“ naléhal Bilbo a prsty líně hladil Thorinova ramena. „Měl jsi pravdu, když jsi říkal, že věci, které se mohly stát, jsou teď ovlivněné tím, co jsme udělali,“ zamumlal hobit a dával si pozor na hlas, když pronášel slova, která ho stále hluboce bolela. Jen stěží zvládl kontrolovat svůj tep, když si všimnul stínu bolesti, který se Thorinovi objevil na tváři, když mu znovu připomněl jeho slova. Bilbovy prsty se Thorinovi lehce zaryly do ramen. „Ale jestli je ještě možné, že je něco, o co je třeba se ještě pořád starat, pak za to budu bojovat.“

„Můj statečný zloději,“ řekl Thorin a líbal Bilba na tvář. „Není divu, že máš nade mnou takovou moc, s tvou chytrostí a tvým srdcem,“ zašeptal Bilbovi do ucha. „Jednoho po druhém bys je zahanbil, generály a bojovníky, dvořany i vůdce.“

„Stává se z tebe lichotník, Thorine Pavézo,“ odpověděl mu hobit žertovným tónem, než opět zvážněl. „To, co jsi mi řekl v Dolu…myslel jsem, že jsi mě odmítal,“ přiznal Bilbo a hlas mu ke konci málem selhal.

„Neodmítal,“ zabručel Thorin a přitáhl si hobita k polibku. Ale hobit se od něj odvrátil a donutil tak trpaslíka, aby svou řeč trochu rozvedl. „Jednou rukou mě zraňuješ a tou druhou tišíš mou bolest. A kromě toho jsem moc sobecký na to, abych tě odmítnul,“ dokončil Thorin a pak se sklonil, aby si mohl vzít Bilbovy rty, než by hobit stačil říct něco dalšího.

Bilbo vydechnul proti trpaslíkovým ústům, jelikož ho překvapilo, jak teplé jsou Thorinovy rty. Pak otevřel ústa a dovolil trpaslíkovi, aby prohloubil jejich polibek. Jeho mysl se jen stěží vyrovnávala se vším tím zmatkem v myšlenkách a pocitech, kterým si právě procházel.

Bilbo si tohle ještě pořádně nenaplánoval. Položil všechny své otázky a přemýšlel nad věcmi, které se časem přihodí, i přesto ale nebyl připravený na Thorinovu nabídku, že zruší soud. I když byl překvapený, jeho mysl udělala maximum, aby přišla s nějakou vhodnou odpovědí, když si najednou uvědomil, že nedokáže unést myšlenku na to, že by zničil Thorinovu autoritu v Ereboru. Bilbo upřímně věřil ve všechny důvody, které královi nabídnul, a skutečně si myslel, že bude moudřejší se soudu zúčastnit, než ho rušit. Ovšem jeho slabost pro Thorina v Bilbově úsudku sehrála velkou roli – koneckonců, Bilbo si opravdu přál postavit se před soud kvůli Thorinovi.

Kdyby v Dolu nepřiznal, jak ukradl Arcikam, nebo kdyby Thorin nepromluvil s takovou zuřivostí a lítostí, Bilbo by si možná ani neuvědomil, jak hluboko byly jeho city zakořeněné. Ale teď, teď když prozradil svou vinu, teď když opravdu čelil možnosti, že by mohl Thorina ztratit, už nemohl Bilbo ignorovat to, co se skrývalo za jeho lžemi a nesmyslnými činy. A bylo nemožné přestat líbat Thorinova ústa a mumlat sladké hloupůstky mezi každým z polibků.

Bilbo by si ani neuvědomil, že brečí, kdyby nebylo Thorinových slov.

„Šššš, neplač,“ zamumlal trpaslík. „Přestaň plakat.“

„Neporoučej mi,“ nenechal se Bilbo. „Je to jenom z nervozity.“

„Já tě žádám o to, abys přestal,“ opravil se Thorin. „Bude tě pak bolet hlava,“ dodal, když na jeho slova Bilbo zareagoval párem nekontrolovatelných vzlyků.

Hobit ve skutečnosti neměl moc daleko k tomu, aby se zasmál, než se na něj Thorin podivně zadíval, když spatřil jeho slzy, jenže smích z něj nějakým způsobem vyšel v podobě vzlyku a teď už to nebyl schopen zastavit. Thorin si povzdychl, rty přejel po Bilbově tváři.

„Och, nech toho, je to směšné,“ řekl Bilbo, který si uvědomil, že trpaslík ochutnává jeho slzy. I přesto však pevně sevřel prsty kolem Thorinovy tuniky, když mu král z tváří slíbával tekoucí slzy.

„Přestaň plakat,“ domlouval mu trpaslík a přitom na hobitovu bradu a nos vtisknul pár dalších polibků. „A nech mě ti pomoci se svléknout,“ dodal náhle.

Tentokrát se Bilbo už zasmál. Pak zamrkal, pár slz mu steklo po líčkách.

„Chceš mě tu snad mít nahého, Thorine? To mi je povědomé,“ škádlil ho jemně.

„Máš oblečení zvlhlé od sněhu,“ upozornil ho trpaslík zamračeně. „Snažím se tě zachránit od toho, aby ses nachladil,“ zabručel Thorin a prsty se posunul ke šňůrkám na Bilbově kabátu.

Bilbo si rukou setřel z očí zbytky slz a klidně se na Thorina usmál.

„Svlékni mě,“ zašeptal a vychutnával si, jak trpaslíkovy ruce na jeho hrudi na chvíli zamrzly, než se vrátily ke své práci na kabátu.

„Bilbo,“ pronesl Thorin. V jeho tváři se odráželo překvapivé množství něhy. „Když jsme nazí, zdá se, že je snazší se ti přiblížit,“ přiznal trpaslík.

Bilbo přerývavě vydechnul a teprve poté si uvědomil, že zadržoval dech. Váhavě natáhl ruku k Thorinově tváři a trpaslík pod hobitovým dotekem naklonil hlavu, jako zkrocená šelma. Bilbovy prsty sklouzly po Thorinových lícních kostech a králova víčka se třepotavě zavřela – Bilbo si pokaždé prošel pocitem ztráty, když na něj neshlížely Thorinovy modré oči, a tak políbil královu pokožku, šedivé prameny vlasů na spáncích a jeho vousy, dokud na něj Thorin znovu nepohlédl a Bilbo se cítil téměř prázdný pod silou svých citů a pak opět plný až po okraj.

Bilbo si ani neuvědomil, jak moc mu to těžké, vlhké oblečení vadí, dokud nepocítil úlevu, kterou s sebou přinášely Thorinovy lehké doteky, kterými ho svlékal. Stále nebylo na tom, jakým způsobem ho trpaslík svlékal, nic sexuálního – místo toho byl Thorin opatrný a něžný, ale takovým tichým, tlumeným způsobem, který Bilbovi připomněl jeho dětství, kdy mu jeho matka pomáhala s vysvlékáním, než ho uložila ke spánku.

Cítil se tak pohodlně, a pohodlí je pro hobity formou štěstí, a to dokonce i pro tak neobyčejné jedince jako byl Bilbo Pytlík. Se svým pohodlím se zcela nepochybně musel rozloučit ve chvíli, kdy opustil svůj domov a následoval společenství trpaslíků a čaroděje na výpravě za získáním pokladu od draka. Ale objev toho, že se může cítit pohodlně i míle od svého domova, v náručí trpaslíka, který pro něj byl ještě před pár měsíci cizincem, ten Bilba zarazil jako jeden z nejprapodivnějších aspektů jeho cesty: zamotala se mu z toho hlava a rozbušilo srdce.

Thorin, který už Bilba svléknul z kabátku a kožichu a sejmul mu i pásek, pomohl hobitovi se postavit. Konečky prstů přejel po Bilbově rameni a pak pohnul prsty k hobitově šíji, kde si pohrával s vlasy, které se zde kroutily. V Bilbově těle se něco pohnulo, a tak na moment zavřel oči a jen se koupal v onom doteku: cítil, že mu Thorin povoluje vázání na tunice a natahuje se po pokožce pod ní, lehoučký dotek, který s Bilbem otřásl jako bouře. Hobit tiše zanaříkal a popadl lem své tuniky, aby si ji přetáhl přes hlavu a v jediném prudkém pohybu ji odhodil.

A pak přistihl Thorina, jak ho pozoruje upřeným, soustředěným pohledem, který občas míval během sexu.

„Jsi celý promrzlý,“ pronesl Thorin, jeho hluboký hlas Bilba donutil se zachvět, jako by na jeho obnaženou pokožku lil studenou vodu. „Pojď sem,“ řekl Thorin a pak kolem Bilbova menšího těla obmotal své paže, pevně si hobita přimknul k hrudi a poté oběma rukama třel Bilbova záda nahoru a dolů.

Bilbo přitisknul nos do Thorinovy košile a vdechoval vůni trpaslíkovy kůže – hořící dříví a déšť, hřejivé i svěží zároveň. Hobit v Thorinově hrudi skryl úsměv a nechal trpaslíka, ať do jeho těla vpraví trochu tepla, zatímco si hrál se šňůrkami na Thorinově košili.

„Mohl jsi mi prostě jen říct, že se chceš přesunout do postele,“ zamumlal hobit po chvíli, kdy trpaslíkovy dlaně spočívaly na křivce jeho zad, jako by žádaly o povolení.

Pak pohlédl na Thorina s náznakem úsměvu. Thorin protočil očima a nic neřekl. Místo toho se sehnul, popadl Bilba za pas a bez větších obtíží si ho zvednul pod paži. Bilbo vypísknul, ale až moc se bál toho, že upadne na zem, než aby bojoval proti trpaslíkovu sevření: nechal Thorina, ať ho nese tak nedůstojným způsobem.

Zanedlouho už byl Bilbo na posteli: ležel na zádech a Thorin Pavéza se nad ním tyčil. Dokonce i v kalhotách a tunice vypadal Thorin každým coulem jako král a jeho oči modře zářily v nazlátlých stínech. Ó, určitě dohromady tvořily pěkný obrázek: král pod Horou, nádherný a vážný, dokonce i když byl svlečený, a Bilbo Pytlík, jehož váženost si právě procházela těžkým obdobím. Bilbo věděl, že má tváře ještě červené a vlhké od slz a cítil, že má lehce nateklé oči. Zdálo se však, že Thorin je s tím, co vidí, stále spokojený.

„Chtěl bych tě celého sníst,“ řekl Thorin s napůl přivřenýma očima a zasněným výrazem, který byl v rozporu s jeho smyslnými slovy.

Thorin ale nepospíchal: pomalu pomohl Bilbovi z jeho košile a prolíbával si cestu po Bilbově krku, dokud znovu nenarazil na jeho ústa. Líbali se beze spěchu, skrz polibek se spolu škádlili, jemně se kousali a sáli. Thorinovy ruce teď hladily Bilbův nahý trup a šimraly jeho měkkou pokožku. Bilbo potěšením zalapal po dechu, když si Thorin položil hlavu na jeho hruď a na chvíli zde posečkal a tiše naslouchal rytmu hobitova srdce.

Pak trpaslík otočil hlavou a dlouhými tahy olíznul Bilba až k pupíku a zase zpět, dokud nezasypával hobita polibky kolem jeho bradavky. Bilbo zasténal a pokusil se zkroutit se tak, aby měl Thorinova ústa tam, kde si je přál mít. Trpaslík se tiše zasmál: zvuk, který přeběhl po Bilbově kůži jako oheň; a pak uposlechl a uzavřel rty kolem hobitovy bradavky: Thorin ji sál s rukama sevřenýma kolem hobitových boků, s Bilbovými prsty ve svých tmavých vlasech.

Thorin nějakým způsobem dokázal poslepu rozepnout Bilbovy kalhoty, ale musel se převalit na bok, aby si je Bilbo mohl svléknout. Kalhoty se hobitovi ještě houpaly kolem kotníků, když Thorin lapil Bilbova ústa v polibku, který byl hrubější než všechny předchozí, ale také kratší. Trpaslík sklouznul z postele, aby se zbavil zbytků oblečení, které nechal spadnout na zem.

„Thorine!“ popoháněl ho Bilbo a natáhl k trpaslíkovi ruce.

Thorin se vrátil na matrace a po čtyřech přilezl až k Bilbovi, kterého zakryl svým vlastním nahým tělem. Thorinova pokožka byla ve svitu ohně bledě zlatá a pohyboval se s nezvyklým půvabem, aby Bilbovy rty okradl o další polibek. Vtlačil mezi hobitova stehna svou nohu a přitiskl k sobě jejich těla, Thorinovo bylo hřejivější a pevnější a Bilbo mumlal oceňující nesmysly, zatímco se mazlil s milencovým krkem.

„Chci tě,“ vyhrknul Bilbo. „Prosím,“ dodal celý rudý.

Thorin polaskal hobitovo kulaté bříško a pohlédl na něj.

„Králíčku,“ řekl. „Bilbo. Můj zloději.“

Thorin líbal Bilbovo tělo, svými ústy prozkoumával každičký kousíček hobitovy pokožky. Tím rozdmýchával oheň v Bilbově hrudi a nohách, v rukách a krku, objevoval místečka, která by neměla být tak citlivá, a přesto hobita nutila sténat a propadat se do rozkoše a – oh, Thorine, prosím. Zakousnul se Bilbovi do kůže, po celém těle za sebou nechával růžové otisky a jazykem utěšoval a slízával veškerou bolest, kterou po sobě zanechaly jeho zuby. Sál Bilbovy prsty, jeden po druhém, a lízal jeho zápěstí, jazykem se přitlačil k místu, kde cítil jeho tep. Líbal Bilbova stehna a držel ho na místě vlastní vahou, když sebou začalo to malé stvoření zmítat – Bilbo totiž věděl, co s ním dokáže Thorin provést svými ústy, ale král opět upřednostnil jeho bradavky.

Bilbo v odpověď na jeho sání zasténal a snažil se najít něco, o co by se mohl třít, aby ulevil napětí ve svém penisu, přirážel k Thorinovi, tlačil a mačkal se k němu, dokud nebyl trpaslíkův dech na jeho hrudi trhaný a zvlhlý.

„Chtěl bych, abys něco zkusil,“ zamumlal trpaslík a drobnými kousanci putoval po Bilbově krku. Hobit zamručel a otřel se penisem o Thorinovo břicho. „Poslouchej mě,“ povzdychl si Thorin a nadzvednul se, aby donutil hobita otevřít oči a věnovat mu trochu pozornosti.

Bilbo byl docela zklamaný a ruce mu ihned vystřelily vzhůru, aby mohly klouzat po Thorinově pokožce.

„Poslouchám,“ zamumlal Bilbo, „a teď pojď zpátky. Prosím.“

Ale Thorin Bilbo stále držel přitisknutého k matraci, své velké ruce měl sevřené kolem jeho boků, a na tváři mu pohrával vlčí úsměv. Bavil se. Bilbo frustrovaně zasténal, jelikož se mu nedostávalo žádné úlevy.

„Trochu netrpělivý, ne?“ dělal si z něj Thorin legraci.

„Ty…nesnesitelný trpaslíku,“ opáčil Bilbo a setřel si z obočí pot.

Králových rtů se dotknul něžný úsměv a pak Thorin políbil hobitovo vlhké čelo.

„Chci, aby sis dnes vzal ty mě,“ zašeptal Thorin s ústy u Bilbových kadeří.

Hobitovi se zasekl dech v hrdle. Zamotala se mu hlava.

„Abych si tě vzal?“ zopakoval a pocítil, že se Thorinovo tělo při jeho otázce napjalo.

Bilbo cítil, že se od něj Thorin každou chvílí odtáhne, jeho mysl i srdce se mu vzdalovaly, i když jeho tělo bylo stále zaklesnuté do toho hobitova. Bilbo zabořil prsty do trpaslíkových paží, jeho nehty po sobě na králově pokožce nechávaly otisky ve tvaru půlměsíce a jeho myšlenky byly zaplavené představou toho, že si bere Thorina. Posun Bilbových myšlenek se zřejmě projevil i v jeho tváři, jelikož královy modré oči potemněly.

„Líbí se ti ta představa?“ zeptal se ho Thorin hlasem hutným a sladkým jako med.

Bilbo nad odpovědí ani na okamžik nezaváhal.

„Ano,“ zachraptěl.

Bilbovi ihned zčervenaly tváře i hruď: opravdu zněl tak nedočkavě? Nebyl si jistý, jestli je to dobrý nápad, ale zdálo se, že Thorin je velmi zaujatý – tvrdě zaujatý – představou, že si ho někdo vezme. A to bohatě stačilo k podnícení Bilbovy touhy. I tak si ale hobit dělal starosti:

„Nikdy jsem…“ chtěl se přiznat, ale v ústech měl najednou sucho a přestal mluvit.

„Já také ne,“ odpověděl mu Thorin chraplavým hlasem. „Ne takto.“

„Ne?“ zeptal se Bilbo, který jen stěží skrýval své překvapení. Pak se kousnul do spodního rtu. „Tedy, bylo jasné, že máš zkušenosti, když jsi… Chci říct, když jsi ke mně tenkrát přišel.“

„Neměl jsem tolik milenců, kolik si zřejmě myslíš,“ odpověděl mu Thorin a odhadl tak, co se Bilbovi právě honilo hlavou. „Získal jsem pár zkušeností, když jsem byl ještě mladý a lehkomyslný, ale nikdy jsem neměl čas na to, abych si užíval. Ne poté, co na nás zaútočil Šmak. A ani jsem po ničem takovém netoužil. Hnusila se mi představa toho, že bych byl… obnažený. Přemožený,“ Thorin se odmlčel a pak přiložil dlaň na Bilbovu tvář, jen na chviličku, malinkaté pohlazení. „Ale na tom už jen sotva záleží,“ dodal s pohledem upřeným na něj. „Stejně už jsem dávno přemožený.“

„Ty nejsi přemožený,“ odporoval mu Bilbo, srdce se mu v odpověď na králova slova sevřelo.

„A co tedy?“ zeptal se Thorin, který lehce sklopil hlavu a upřeně se na hobita díval.

„Jsi mi drahý,“ odpověděl Bilbo, který Thorinovi opětoval jeho pohled. „A záleží mi na tobě.“

V Thorinově výrazu poté něco zněžnělo – bylo to, jako by se najednou díval na úplně jiného trpaslíka, mladšího a nevinnějšího a bezpochyby zranitelného. Bylo to nádherné a současně podivně strašidelné.

„Vezmi si mě,“ zopakoval král pevným hlasem.

 

Konec 30. kapitoly. Doufám, že uspokojila všechny romantické duše :-). A pokračování? Uvědomuji si, že poslední dobou jsem vás tak trochu rozmazlovala, protože jsem i přes nouzový stav přidávala kapitoly v neděli, ale mám strach, že příští neděli se to už nepovede. Zítra píšu písemnou část maturity z matematiky a pozítří z češtiny, což mě zřejmě psychicky, intelektuálně a možná i fyzicky (jestli strávím polovinu dne v předklonu  na záchodě) vyčerpá :-D. A prostě už se musím pořádně podívat i na otázky k ústní části. Ale vynasnážím se i s Krádeží, takže se (jako vždy) nezapomeňte koukat do vzkazníku na hlavní stránce.

Vaše Fosa