Kapitola 3. - Zloději mýdla

Při zpětném pohledu přišel Bilbo na to, že měl lépe naložit s časem, který strávil ve stanu elfího krále. Měl tam k dispozici čerstvé ovoce a měkké polštáře a vzduch tam byl prosycený úžasnou vůní květin. A dokonce sám Thranduil, i přes jeho elfí domýšlivost a úskočnost, byl lepší společník, než tihle obhroublí trpaslíci, kteří střežili poklad – Bilbo protentokrát příhodně zapomenul, jak ho až k slzám rozhořčily Thranduilovy všetečné otázky na to, jak se trpaslíkům podařilo uprchnout z temnohvozdského vězení.

Čas mu v Ereboru nikdy tak pomalu neutíkal; teď byl Bilbo odtržený od všeho, co se dělo vně i uvnitř Osamělé hory. Hobit si přál, aby předtím Balinovi neřekl, že chce být sám. Promlouvalo z něj zklamání ze setkání s Orim a odmítal dávat své slzy na odiv před kterýmkoliv trpaslíkem. Ale slzy se nakonec nedostavily; možná i z jeho srdce se stával kámen jako u všech ostatních.

A tak Bilbo trávil většinu z prvních hodin jako vězeň úplně sám, společnost mu dělaly jen lítost a výčitky. Litoval toho, jak odmítl Gandalfovu nabídku na útěk; litoval krádeže Arcikamu; litoval i toho, jak pomohl Bardovi najít Šmakovo slabé místo; litoval, jak pomohl trpaslíkům utéct z jejich vězení v Temném hvozdu. Dokonce litoval i toho, že se kdy připojil k trpaslíkům na jejich cestě, že je vůbec poznal – a Thorina Pavézu obzvlášť.

Ale nakonec musel Bilbo přiznat sám sobě, že doopravdy nelitoval žádné z těchto věcí, jen jejich následky.

A něco podobného cítil i co se týkalo zlata; zlato nebylo nic než zlato, ale zdálo se, že ty nejhorší věci se děly, když v tom bylo nějakým způsobem zainteresováno.

Ale ne, tahle úvaha nebyla úplně přesná. Rozhlížel se po kopcích ze zlata a drahokamů, díval se na šperky ve tvaru květin a ptáků, na brnění vykládané rubíny a smaragdy a žádná z těch věcí pro něj nic moc neznamenala. Pro hobita byly důležitější svoboda a štěstí, záleželo mu na teplém místu blízko ohně, na stolech, které se prohýbaly pod koláčky a sýrem, jahodovými dorty a pečenými jablky. A záleželo mu víc na úsměvu jeho přátel, na tom, jak znějí jejich hlasy, když se smějí, záleželo mu na každé chvilce jejich náklonnosti, a dokonce i na chvílích, kdy nevěděli, jak moc je má rád a kolik toho pro ně udělal.

Takže celé tohle jeho dobrodružství nebylo nic jiného než nesmysl. Bilbo chtěl zapomenout ty strašlivé události minulých dní, ale nemohl se vzdát krásných vzpomínek na okamžiky z cesty; v jeho srdci bylo oboje hluboce propojeno.

Na každý pád, Bilbo si byl docela jistý tím, že následující hodiny se zapíší jako jedny z těch nejhorších událostí v celém jeho životě. Obava z nepřátel, kteří se pomalu blížili k Ereboru úplně stačila na to, aby k jeho mysli donesla nepříjemné představy, ve kterých se krev mísila s křikem a studenou temnotou. Bilbo se zamýšlel i nad tím, jestli ta odporná bytost, kterou okradl o prsten (ne však o život) přijde do Osamělé hory, kde se ho bude snažit najít. Už jen ze samotné myšlenky se Bilbo otřásl po celém těle a musel začít přesvědčovat sebe samého, že pravděpodobnost toho, že by to stvoření připochodovalo se skřety a vrrky, je velmi nízká.

Nicméně Bilbo měl stále spoustu důvodů, proč by se měl obávat o svou bezpečnost; skřeti a vrrci tu už už byli a Balin se zdál, že zapomněl na svůj slib, že se o něj postará. Bilbo si myslel, že se Balin vrátí každou chvílí, přinese přikrývky a jídlo, jenže teď začínal cítit mírnou závrať z hladu a přál si pohodlnější místo na sezení, než byly zlaté a stříbrné mince.

Snažil se zaměstnat svoji mysl představami o posteli. Zkroutil se do prsního pancíře, který by byl velký snad i pro Bombura; natáhnul se na zlaté plechy, do kterých byli vyrytí hrdinové z trpasličích písní; natlačil se mezi drahocenné kuličky třpytící se červenou, zelenou a modrou barvou. Ale vždy mu byla až příliš velká zima nebo se cítil až příliš nepohodlně; málem si propíchl bok stříbrným kopím, které trčelo z hromady stříbra, a později mu na pravou nohu spadla koule z růžového zlata. S povzdechem se posadil, když se věnoval své ubohé noze.

Thorin ho možná ani nechce soudit za krádež: chce, abych se nešťastnou náhodou zabil nebo abych vyhladověl k smrti, pluly mu hlavou chmurné myšlenky. Ani jediný kousek z pokladu nebyl vhodný pro hobití žaludek. Byly tam rubíny veliké jako broskve, ale nebyly prohřáté slunečním světlem a ani v sobě neukrývaly sladký nektar.

Ach, žil vůbec někdy nešťastnější hobit?

Bilbo si připadal ubohý a zapomenutý mezi tím nejpohádkovějším pokladem v celé Středozemi. Bylo mu vcelku jasné, že nakonec propadne pláči, avšak znenadání zaslechl tlumený zvuk hlasů. Vyskočil na nohy a zahlédl dvojici trpaslíků, kteří klopýtali přes sál. Byl si jistý, že jde o trpaslíky, protože žádný člověk ani elf neměl povolen přístup k pokladu. Viděl ale pouze jejich nohy, zbytek jejich těl byl schovaný za dvěma velkými hromadami přikrývek, jídla a oblečení a dalších věcí, které ještě nebyl schopen rozpoznat.

Pak jedna hromada upadla a Kili si začal stěžovat:

„Dost, nehodlám jít dál, aniž bych něco viděl. Kde je ten hobit?“ zajímal se, než jeho oči našly Bilba. Kili se usmál. „Támhle je! A vypadá ještě hladovější než kdy jindy!“ zasmál se hlasitě a strčil do druhého trpaslíka. Filiho náklad také upadl. Usmíval se stejně jako jeho bratr.

Nakonec se přeci jen do Bilbových očí vtlačily slzy, ale byly to spíš slzy radosti než smutku – a otřel si je, než si jich bratři mohli všimnout.

„Ještě pořád nás neobjal,“ podotknul Fili zamračeně. „To si ještě nevšiml, že jsme s sebou přinesli jídlo?“

Bilbo k nim přiběhl, ale zastavil se asi krok před nimi, protože ho zaplavil ostych. Fili i Kili byli oblečeni do šatů, které se hodily do bitvy, ale byly prošívány zlatem. A také měli nové boty. Kolem nich byla zvláštní atmosféra sebevědomí a síly, i když je pravdou, že to vždy byli hodně sebejistí trpaslíci. Fili se podíval na Kiliho a Kili na Filiho. Potom chytili Bilba do rukou. Malý hobit se nikdy necítil šťastnější, když ho někdo rozmačkával a zároveň mu pořádně vynadal.

„Jste na nás naštvaný?“

„Našel jste si lepší přátele mezi elfy a lidmi?“

„Copak jste tak nevděčný hobit? Vždyť jsme přišli s borůvkovou marmeládou a chlebem!“

„To jste na nás úplně zapomněl?“

A pak si vyslechl ještě spoustu škádlení, než ho pustili. Cítil, že se mu trochu točí hlava a musel si sednout. Trpaslíci si zabrali místa po jeho boku a Kili si položil ruce na kolena.

„No tak, Bilbo, mluvte!“ popoháněl ho netrpělivě.

„Jsem tak šťastný, že jste tady,“ přiznal se jim Bilbo, načež se bratři usmáli. „Ale nevěděl jsem, co mám očekávat, po tom, co...“ Bilbo si odkašlal, než pokračoval. „Jsem vážně překvapený, že vás tu vidím, myslel jsem si, že trénujete na bitvu.“

„To jsme taky dělali,“ potvrdil mu Fili, „jenže pak nám Balin řekl všechno o vás a strýci Thorinovi.“

„A my jsme si na vás udělali čas,“ dodal Kili.

„Ale Th-,“ Bilbo se zarazil, než stačil doříct ono jméno, které bylo stále ještě příliš bolestivé, než aby ho vyslovil. „Tedy, váš strýc...  Nebude na vás naštvaný?“

„No, někdo se musel postarat o vaše jídlo a postel. Jaký rozdíl pro něj bude, jestli to obstaráme my nebo někdo jiný?“ pokrčil Kili rameny, ale Bilbo zpozoroval, že mladý trpaslík nebyl tolik bezstarostný, jak se pokoušel dokázat svými slovy. „Neřekl nám vysloveně, že vás nesmíme navštívit,“ pokračoval tvrdošíjně Kili s pohledem upřeným na Filiho a Bilba. „A kromě toho, celá tahle věc kolem soudu je úplná pitomost.“

„Kili,“ povzdechl si jeho bratr.

„Co?“ zeptal se Kili a podíval se na něj s divokým pohledem v očích. „Nikdo z nás stejně nevěří, že by byl vinný!“

Tentokrát Fili nic neřekl, ale jeho pohled potemněl. Kili se poškrábal na nose a usmál se omluvně na Bilba.

„Spíš ne všichni věří ve vaši vinu,“ mumlavě se opravil.

„Jsem jen šťastný za to, že tu jste,“ řekl Bilbo a to byla pravda. Ještě stále se trochu litoval a Oriho reakce na to, když ho uviděl, byla v jeho mysli pořád čerstvá, ale aspoň že mu prominuli chlapci.

„Podívejte se, Bilbo,“ řekl Fili, „když jsem spatřil Arcikam v Bardových rukách, přišlo mi pravděpodobnější, že ho dal Bardovi Šmak výměnou za jeho šíp, než že byste měl vy co dočinění s jeho zmizením. Jenže pak jste se přiznal k tomu, co jste provedl a abych řekl pravdu, nebyl jsem o nic méně naštvaný než strýc,“ přiznal Fili pozvolna. „Cítil jsem se zrazený a nejsem si jistý, co bych udělal, kdyby vás strýček Thorin nepopadl jako první. Ale když jsem vás viděl viset nad propastí, uvědomil jsem si, co všechno jste riskoval tím, že jste Arcikam ukradl. Pochopil jsem vaše pohnutky. Nějakou dobu byly myšlenky na to ještě bolestivé, ale teď už věřím, že jste se zachoval moudře, zlodějíčku,“ domluvil Fili s hřejivým úsměvem na tváři.

Bilbo popadl Filiho ruce a potřásl s nimi.

„Děkuji, děkuji mnohokrát, že jste se nad tím zamyslel!“ řekl hobit vesele. „Byl bych rád, kdyby ostatní tak jako vy spatřili to, co opravdu stálo za mými činy. A co vy, Kili?“ zeptal se Bilbo.

„No,“ odkašlal si Kili, „moje zloba měla o něco delší trvání,“ přiznal a bylo znát, že mu to nejde lehce. „Svůj postoj jsem změnil asi ve chvíli, kdy nám Balin řekl o strýcově rozhodnutí soudit vás za krádež. Nikdy jsem nebyl tak rozzlobený jako strýček Thorin,“ zamumlal Kili, „ale vážně mě to nakrklo! Pro mě to nebylo o Arcikamu, ale o vaší věrnosti jakožto našeho přítele. Myslel jsem si, že jste s námi měl promluvit, než jste to ukradl. Jednal jste za našimi zády.“

„Vím a za to se omlouvám, ale nenapadl mě jiný způsob a myslel jsem si...“ Bilbo se rozhlédl kolem sebe, „...Myslel jsem si, že jste byli všichni tolik uchváceni pohledem na zlato, než abyste poslouchali nějakého hobita.“

„To jsme byli,“ přiznal Fili, „ale zprávy o příchozím nepříteli vyčistily naši mysl stejně, jako se za jasného rána rozplynou špatné sny.“

„Mám takový pocit, že to všechno je ještě pořád špatný sen,“ zamumlal Bilbo.

Fili se lehce zasmál.

„Na bitevním poli jsou i jiné chrabré činy, než je hašteření mezi elfy, lidmi a hobity, můj drahý Bilbo,“ řekl a snažil se přitom znít povzbudivě.

„V každém případě, strýc Thorin už zašel trochu daleko,“ pokračoval Kili a vrtěl při tom hlavou. „Ale už jsme se rozhodli, že s ním po bitvě promluvíme. Určitě ho přivedeme k rozumu, jsem si tím jistý.“

„To je od vás velmi milé,“ usmál se Bilbo, „a doufám, že vaše přimluvení se za mě mi pomůže v mém a Thorinově sporu. A copak jste mi to vůbec přinesli?“ optal se Bilbo, poněvadž nechtěl rozebírat Thorinovo chování s jeho synovci. Byl vděčný za Kiliho a Filiho zájem, ale podporovat jejich nesouhlas s vlastním strýcem mu přišlo trochu nespravedlivé.

„Všechno, co byste si mohl přát!“ odpověděl Kili mezi pochechtáváním se.

Ukázali Bilbovi slíbenou marmeládu a chleba a taky nějaká granátová jablka a džbán s mlékem. Nebylo toho moc a rozhodně to bylo daleko od Bilbových stravovacích návyků, ale bylo to víc, než míval na několik dní při jeho cestě k Ereboru. Takže s tím hobit nakonec byl spokojený a dokonce nabídl Filimu a Kilimu, aby si dali s ním, ale odmítli.

Přinesli Bilbovi i nějaké deky, takže se zvýšily Bilbovy šance na to, že jeho spánek v sálu s pokladem bude snesitelný. Také tam bylo několik různých druhů oblečení, ale hobit si nebyl jistý, jestli mu budou sedět – modrá a zelená sukně tedy rozhodně ne.

„Kdybyste chtěl vodu, tady máte vědro,“ vysvětloval mu Fili. „Jenom musíte dojít za strážemi, aby vám nějakou přinesli z vodovodního systému. Taky jsme pro vás našli nějaké mýdlo, protože víme, jak vám záleží na tom, abyste dobře voněl,“ dodal s úšklebkem.

„Vůbec nechápu, jak jste přišli ke všem těm věcem, co jste mi přinesli! Lidé z Jezerního města musí být hladovější a promrzlejší než já,“ začal Bilbo náhle litovat.

„Nic jsme jim neukradli,“ prohlásil Kili vážně. „Mýdlo máme od Oriho a marmeládu od Bombura,“ vysvětlil s úsměvem.

„Když říkáte máme...“ začal Bilbo.

„Myslí tím: ukradli jsme,“ dokončil chechtající se Fili.

Když byli Fili a Kili v tak rozpustilé náladě, zdálo se nemožné zůstat vážný. Netrvalo to dlouho, než se Bilbo přistihnul, jak vykládá vtipy na účet elfů, aby uslyšel Kiliho hlasitý smích a spatřil Filiho oči zářit pobavením. Čas utíkal jako voda a ještě zbývalo tolik věcí, které bylo před bitvou třeba udělat – už si přáli sbohem a vyměňovali si sliby, když Bilbo ucítil, že někdo další vstoupil do hlavního sálu. Věděl, o koho jde, ještě než Fili stihl promluvit.

„Strýčku.“