Kapitola 29. - Bilbova zkáza

24.04.2016 19:16

Drazí čtenáři,

dnešní kapitolou pokračujeme v (ne)příjemných rozhovorech, takže se držte :-) (a také držte palce - Bilbovi a Thorinovi).

 

Potlačil nutkání podívat se na Bilba, když jeli zpět do Ereboru. Ale teď když dojeli do stájí, nezvládl už Thorin déle odolávat touze stočit svůj pohled půlčíkovým směrem. Trpaslík seskočil ze svého poníka a podkonímu předal otěže. Jeho strážní také slézali z poníků a Thorin zaslechl, že se baví v Khuzdul o pivu, které se podávalo u Bardova stolu. Jediná chuť, která však Thorinovi zůstávala v ústech, byla chuť jeho vlastních slov a smutek a hněv, které mu stále bublaly v hrdle. Teď se chtěl jen pořádně podívat na Bilba a zjistit, jak moc jeho slova půlčíka zasáhla: jsi stejně tak zraněný jako já?, přemítal Thorin. 

Spatřil, jak se půlčík snaží sklouznout ze svého sedla a že se mu vůbec nedaří; jeho poník vypadal poněkud rozrušeně a Bilbovy pokusy byly příliš neohrabané na to, aby ho zachránily před nedůstojným pádem ze sedla. Podkoní byli zaneprázdnění poníky stráží a zdálo se, že se nikdo příliš nehrne do toho, aby se o půlčíka postaral. Thorin cítil, že v něm narůstá podráždění a už se skoro na podkoní utrhl, než si vzpomněl na to, že to on je zodpovědný za Bilbovo odloučení: chtěl ho jako vězně, nazýval ho zlodějem – nebylo divu, že se ani prostý podkoní nehrnul půlčíkovi na pomoc.

Thorin se rychle přesunul k Bilbovi. Uchopil otěže a uklidňoval jeho poníka. To nebohé zvíře bylo nervózní oprávněně: Bilbo se třásl a svíral kolem něj své nohy příliš pevně. Když se Thorinův pohled setkal s Bilbovým, pokusil se půlčík znovu sesednout a Thorin tentokrát chytil Bilba za loket, aby mu pomohl.

„Pusť mě,“ zasyčel Bilbo, jako by ho Thorinův dotek popálil.

Thorin byl v pokušení nepouštět ho, nebo ho dokonce sevřít v pase, aby ho sundal ze sedla a postavil na zem. Místo toho ale Bilba pustil a ustoupil dozadu a skrýval zklamání z Bilbova odmítnutí.

Nakonec se Bilbovi podařilo sesednout, ale kolena se mu třásla a téměř se neudržel na nohou. Táhla ho k zemi nová tíha a Thorinův instinkt na něj křičel, aby vzal půlčíka do náruče a ukončil tím celé to bláznovství. Nakonec se jeden podkoní ujal Bilbova poníka a půlčík se pokusil projít kolem Thorina, aby odešel ze stájí. Tentokrát však nutkání přemohlo Thorinův zdravý rozum: natáhl se znovu po Bilbovi a sevřel ruce kolem půlčíkova pasu, aby ho podepřel.

Jestliže Thorin doufal, že se Bilbo poddá jeho objetí, pak se mýlil: Bilbova reakce byla ještě prudší, než král očekával. Bilbo ho odstrčil způsobem, který by se hodil spíše pro skřeta než pro milence. Půlčíkovy malé, jemné ruce mohly Thorina jen stěží zranit, ale Bilbovy oči naplněné bolestí a odporem – och, ty oči Thorina obraly o dech.

Trpaslík od něj odstoupil, srdce mu divoce bilo v hrudi. Chtěl půlčíka přemluvit, aby se na něj podíval a aby s ním mluvil, ale před zraky svých stráží a podkoních nemohl dělat vůbec nic. Pár trpaslíků přistoupilo blíž, když spatřili, jak zloděj udeřil krále do hrudi a do rukou. Thorin je zastavil s rozzuřeným pohledem.

„Nesahejte na něj,“ varoval je zamračeně.

V té době už půlčík došel ke dveřím, které vedly do Hory. Na prahu Bilbo vrazil do někoho, kdo přicházel do stájí. Thorin zalapal po dechu, když Bilbo skoro upadl na zem, ale spatřil, že se půlčík znovu postavil na nohy a proklouznul kolem vysoké postavy v šedém plášti. Byl příliš rychlý dokonce i pro Gandalfa Šedého. Thorin zamrkal, jeho pozornost se najednou rozdělila mezi prchajícího půlčíka a čaroděje.

„Zdravím vás, králi pod Horou,“ uklonil se Gandalf posměšně.

Najednou se Thorin spíše než mrzutě cítil unaveně.

„Gandalfe,“ vzal ho nakonec na vědomí Thorin.

„Bylo mi řečeno, že jste si vyjel do Dolu,“ řekl čaroděj, z jeho šedých očí zářily plamínky, které Thorin neměl příliš v oblibě. Věděl moc dobře, co znamenaly – zvědavost. Čaroděj, který strkal nos do záležitostí Ereboru, nebylo to, co Thorin právě teď potřeboval.

„Proč jste zde?“ vyptával se.

Thorin věděl, že jeho otázka měla daleko do zdvořilosti a že tón jeho hlasu byl až příliš příkrý, ale Gandalfův příjezd ho znepokojil. Štěstí nebylo na Thorinově straně: Gandalf právě viděl Bilba, který od něj utíkal, a určitě si z toho něco domyslí.

„Přátelství,“ odpověděl Gandalf a naklonil hlavu. Jeho špičatý klobouk se mu maličko posunul na hlavě. „Jelikož můj přítel Bilbo Pytlík je stále vězněm a můj přítel Thorin Pavéza je stále jeho věznitelem.“

Vlezlý čaroděj, pomyslel si Thorin a kousl se do tváře, aby nepromluvil příliš rychle – nebo příliš hrubě. Místo toho si trpaslík položil ruce na pásek a narovnal se v zádech. Bylo mu jedno, že je čaroděj o hodně vyšší než on; Thorin byl král a tohle je jeho království a domov. Nezáleželo na tom, jestli se čaroději povedlo proklouznout do Osamělé hory a jestli Thorin nebyl připravený na jeho návštěvu.

„Jste zde vítán, Gandalfe Šedý,“ promluvil Thorin tiše, „i když vaše slova jsou jen sotva taková, která by měl pronášet úctyhodný host.“

„Och, nikdy jsem nebyl úctyhodný,“ zamyslel se Gandalf a téměř se usmíval. „A jestliže se vám má slova nelíbí, pak se mi daří to, co jsem měl v plánu. Preferuji vás raději netěšit, králi pod Horou, jestli mám do toho co mluvit.“

„A i přesto se nazýváte přítelem,“ opáčil Thorin.

„Ano, nazývám,“ pronesl čaroděj tím svým nervydrásajícím vlídným tónem. „Jen dvořané se snaží potěšit krále svými slovy, i když se král chová nemoudře. Přítel se naopak odváží pronést i krutá slova, která jsou však podnícena laskavostí a věrností.“

Thorin se zamračil, jelikož mu Gandalfova slova zněla povědomě po jeho rozhovoru s Bilbem. Jak snadno promlouvali o věrnosti! Nevěděl snad on sám moc dobře, co je to věrnost, on, který čekal polovinu svého života na to, až se bude moci vrátit domů?

„Taková ohraná výmluva,“ zamumlal si Thorin pod vousy, když se jeho myšlenky rozutekly k půlčíkovi.

Gandalf chvíli nic neříkal a jen pozoroval krále, který stál před ním. Pak se k Thorinovi naklonil.

„Chtěl bych s vámi mluvit,“ nadnesl čaroděj, „někde, kde bude větší soukromí.“

Thorin věděl, že ho dříve či později Gandalf uvězní v méně či více metaforickém rohu a konfrontuje ho. Znal Gandalfovy metody – už se s nimi setkal, když pro něj čaroděj uspořádal ne tak úplně náhodné setkání v Hůrce. Ale Thorin potřeboval nějaký čas na to, aby si vše promyslel a – ale to by nikdy nepřiznal, dokonce ani sám sobě ne – nebyl právě ve stavu, kdy by mohl mluvit s někým jiným než s Bilbem Pytlíkem.

„Teď ne,“ odpověděl Thorin a jeho hlas měl k jeho překvapení nervózní podtón. „Později,“ dodal a snažil se neznít příliš netrpělivě nebo neklidně. Vycítil, že čaroděj zvažuje jeho slova a snaží se přijít na to, jaká tajemství skrývá Thorinova mysl.

„Nemůžete se mi vyhýbat donekonečna, králi pod Horou,“ podotknul Gandalf.

„Myslíte si, že to snad nevím?“ odsekl Thorin.

Mluvil by dál, ale do stájí přišel další trpaslík a Thorinovi se ulevilo, když si uvědomil, že je to Balin. Předpokládal, že se postarší trpaslík dozvěděl o Gandalfově příjezdu a přišel do stájí, protože věděl, že se čaroděj bude shánět po králi a po Bilbovi. Thorin nechal Gandalfa a Balina, aby se pozdravili a pak promluvil k druhému zmíněnému:

„Můj příteli,“ řekl Balinovi, „ postarej se o to, aby náš host dostal pohodlné pokoje a aby v nich rozdělali oheň v krbu. Dnes v noci povečeří celé společenství s Gandalfem Šedým,“ rozhodl se. „Obávám se, že pan Pytlík byl naší cestou do Dolu znaven, ale myslím, že se k nám rád připojí.“

Jeho prohlášení překvapilo jak Balina, tak čaroděje a Thorin musel potlačit úsměv. Teď už byl klidnější a v jeho myšlenkách už se rodil ten nejlepší plán jeho dalšího jednání. Kdyby jen Gandalf…

„Pak tedy uvidím pana Pytlík a vás, Thorine Pavézo, u večeře.“

Thorin pohlédl na Gandalf a snažil se zjistit, jestli má čaroděj opravdu v plánu poskytnout mu pár hodina na utřídění myšlenek. Gandalfova tvář byla však nečitelná a Thorinovi nezbývalo nic jiného, než věřit jeho slovům.

„Baline, nechávám tedy na tobě všechny potřebné přípravy na večeři,“ řekl Thorin.

Starší trpaslík ještě stále vypadal poněkud překvapeně, ale přikývnul a dokonce před sebe pustil Gandalfa a naznačil možnost návštěvy nějakých právě opravených ereborských komnat. Čaroděj přikývnul a ještě Thorinovým směrem vrhnul poslední pohled; král si nepřál nic jiného, než aby byl vysvobozen z Gandalfovy společnosti. Následoval čaroděje a Balina do Ereboru, dokonce jim i chvíli dělal společnost, než se omluvil a konečně zamířil svými kroky k Bilbovým komnatám.

 

*

 

Byly dvě možnosti, na které byl Thorin připravený. Kdyby se setkal s Bilbovým hněvem, snesl by Thorin vše – hrubá slova, křik, dokonce i uhození. Kdyby se na druhou stranu setkal s Bilbovými slzami, pokusil by se Thorin jen utišit půlčíkovu bolavou duši, jak to pro něj Bilbo jedné noci také udělal.

Thorin byl ale naprosto nepřipravený na to, co v zlodějových komnatách objevil.

Všechny lampy byly zhasnuté. Nicméně světlo, které zářilo z krbu, stačilo k tomu, aby viděl na půlčíka usazeného v houpacím křesle, stále oblečeného od hlavy až k patám. Nebrečel. Jeho pohled byl trochu podivný, ale trpaslík neviděl na Bilbových tvářích žádné stopy po slzách. Thorin chvíli čekal se zády opřenými o dveře, dokud Bilbo jeho směrem úsečně nekývnul, což bylo něco jako pozvání. Trpaslík k němu přešel a viděl ztuhlost Bilbova těla i to, jak se půlčíkovi klepaly ruce na opěradlech. Thorin byl v pokušení padnout na kolena a položit si hlavu Bilbovi do klína, ale raději se zadíval do ohně a začal se svlékat.

Svlékl si svůj těžký plášť, poté si rozepnul pásek a odložil svůj meč. Z prstů si sundal prsteny a pak ze sebe sundal vrstvy kůže, kožešiny a sametu, dokud tam nestál jen v kalhotách a tunice jako ten nejprostší sluha. Boty, které byly špinavé od bláta a sněhu, nechal u krbu a posadil se na stoličku, která stála nedaleko houpacího křesla.

„Myslíš si,“ řekl Bilbo, který předtím beze slova sledoval Thorinovy pohyby, „že tě brzy nepožádám, abys odešel?“

„Já si myslím, že tak či tak bude lepší, když budu bez toho všeho, jelikož před tebou stejně nejsem žádný král,“ odpověděl mu trpaslík.

„Chtěl jsi říct, že je pak jednodušší zapomenout, že jsi král pod zatracenou Horou,“ opáčil Bilbo.

Thorin ze sebe vydal přiškrcený zvuk, který by mohl být skoro považován za smích.

„Namouduši nemám ponětí, co mám dělat,“ přiznal.

Vzhlédnul k Bilbovi a spatřil, že půlčík zrudnul. Bilbo na rozdíl od něj neztrácel čas svlékáním. Stále měl na sobě všechno své oblečení a pravděpodobně se pod vší tou vlnou a kožichem potil. Byl to podivný pohled; půlčík, který se v těch všech vrstvách skoro utápěl, byl oblečený v trpasličích šatech, které jen stěží pasovaly k jeho velikosti a tvaru postavy.

„Ty nemáš ponětí?“ zopakoval Bilbo a vrhnul po Thorinovi vyčítavým pohledem. „Měl bys ho mít,“ připomněl mu a trochu zvedal hlas. „Ty jsi to všechno začal!“ vykřikl Bilbo a zdálo se, že každou chvílí vyskočí na nohy. Sevřel ale pevně dlaně na opěradlech a udržel sám sebe na křesle.

Thorin si všimnul strachu, který půlčík pociťoval, i toho, jak tento strach Bilba ještě více rozzuřil, a to natolik, že se celé jeho malé tělo chvělo jako v horečce.

„O čem je tahle hra, Thorine? Já už nevím. Nevím, jestli jsem hráč nebo cena nebo jenom figurka v něčem, co mě daleko přesahuje,“ řekl Bilbo skoro bez dechu. „Nejsem schopný odhadnout, kam tohle spěje. Zraňuji tě, tomu rozumím. A ty zraňuješ mě a doufám, že tomu také rozumíš. A teď jsi mi řekl, že přes tohle nevede žádná cesta, že není žádná cesta kolem Arcikamu.“

„Někdy mám pocit, že ze mě děláš blázna“ odpověděl mu Thorin zamračeně. „Že mi pleteš myšlenky,“ zamumlal. Pohlédl na půlčíka a dokonce i teď cítil, že nechce nic jiného, než sevřít Bilba ve svém náručí a líbat ho na ústa, víčka, na nos. Thorin si povzdychnul. „Poslední dobou začínám věřit té směšné myšlence, že ty jsi to jediné, na co má cenu se dívat. Někdy si vzpomenu na jinou slepotu, za kterou se stydím.“

„Snažíš se mě,“ začal Bilbo, kterého Thorinovo přiznání zcela zjevně zasáhlo, „rozptýlit od slov, která mezi námi zazněla v Dolu.“

„Přesně naopak: snažím se o to, abys je řádně ocenil,“ opáčil Thorin.

„Vážně? Protože teď říkáš, že se... co vlastně, pokoušíš bojovat se svou nemocí? Ty jsi byl nemocný, uvědomuješ si to vůbec? Možná ještě stále jsi,“ řekl roztřeseně Bilbo. Thorinovi se při té myšlence sevřel žaludek a do duše se mu zahryzla vina, která ho pak zanechala bledého a zraněného. Sklonil pohled, zatímco půlčík dále mluvil. „A i přesto jsi…jsi tohle začal. Přišel jsi za mnou. Ty jsi…“

„Chtěl jsem tě,“ přerušil ho Thorin, který skoro vrčel. „Chci tě, Mahal mi to promiň.“

„Chtěl jsi mě soudit a chtěl jsi mě?!“ zasyčel Bilbo. „A pak jsi změnil názor a teď přemýšlíš nad tím, jak se vypořádat se soudem a přesto říkáš, že věci mezi námi…“ zastavil se, jeho hlas přerušil vzlyk.

„Nelhal jsem ti o soudu ani o svých záměrech. A nelhal jsem ani o zbytku,“ Thorin zavřel oči. Bojoval se slovy a ta jediná, která k jeho rtům lehce doputovala, byla něžná oslovení, která si zamiloval. „Králíčku.“

„Mám jméno, abys věděl,“ opáčil Bilbo.

Thorin si povzdychnul. Byly tu hranice. Hrál s nimi hru, hrál si na boha ve světě, jehož pravidlům byl podřízený. A nevydrží to věčně. Jednoho dne bude to jméno muset zapomenout; jméno, které měl vyryté hluboko pod kůží, které mu proudilo v krvi, v myšlenkách, které cítil na jazyku a v břiše, které znělo jeho kostmi i hlavou.

„Bilbo,“ řekl Thorin, když byl jeho zdravý rozum poražen.

„Nemám náladu na hádanky, Thorine,“ pokračoval půlčík, jeho hlas byl tentokrát prostě jen unavený. „Nikdy nic neříkáš. A pak toho řekneš najednou až moc a já tomu nerozumím: není to fér. Jak dlouho jsi věděl o tom, kdy jsem vzal Arcikam?“ zeptal se Bilbo najednou.

„Věděl jsem to od toho dne u bran,“ odpověděl Thorin pomalu. „Věděl jsem, že jsi musel Arcikam ukrást krátce po Šmakově odchodu z Hory. V tu chvíli to byla skutečnost, že jsi Bardovi předal Arcikam, co mě nejvíce zranilo a co mě rozzuřilo. Myšlenka na to, že jsi mi lhal a schovával přede mnou Arcikam jen zvětšila můj hněv,“ vysvětloval mu trpaslík. „Chtěl jsem ze své mysli odstranit i vzpomínky na tebe. Ještě nikdy předtím jsem se necítil tak naprosto zrazen.“

Thorin promlouval bez toho, aby v jeho hlase zazněla ostrost, ale věděl, že jeho slova na půlčíka působila jako švihnutí bičem. Rád by je toho ušetřil oba, ale nebylo cesty zpátky.

„Žádal jsem, abys mi byl vydán a abys byl souzen podle našeho zákona,“ pokračoval král. „Chtěl jsem tě potrestat a získat zpět svou hrdost. Ale nedokázal jsem se odhodlat k tomu, abych tě obvinil ze zrady: kdybych to udělal, naše právo by si žádalo rychlý soud, který by proběhl ještě před bitvou, a ty bys byl odsouzen k trestu smrti. Navzdory mým činům u bran jsem nechtěl…“ Thorin si překryl oči dlaněmi. Dýchal přerývavě. „Žádal jsem, aby tě soudili za krádež. Už tenkrát a ještě více po bitvě jsem začínal chápat moudrost tvého chování a věrnost, kterou jsi prokázal mně a mému lidu: výměna Arcikamu a to, že jsi mě donutil vyjednávat, zabránilo ještě většímu a nesmyslnému zabíjení.“

Thorin pocítil na svých dlaních pohlazení jemných prstů a instinktivně je sundal ze svých očí, aby uchopil půlčíkovu ruku.

„Musíš se na mě dívat, když se mnou mluvíš,“ řekl Bilbo.

Jeho hlas byl stále ještě chladný, ale nechal Thorina, ať ho drží za ruku a trpaslík sevřel Bilbovu malou dlaň mezi svými dlaněmi a zahříval ji hlazením. Thorin ho uposlechl a zdvihl svůj pohled k Bilbovi.

„Čím víc jsem si ale připomínal tvé chování, čím víc mi říkali, jak čestně ses zachoval a čím víc přede mnou vyzdvihovali tvou statečnost a chytrost, tím větší byl můj vztek,“ promluvil znovu Thorin. „Elfové a lidé o tobě mluvili s respektem; mí trpaslíci si mysleli, že jsi udělal všechno pro to, abys nás zachránil. Nemohl jsem to vydržet; přísahám, že nemohl,“ zašeptal Thorin a jeho velké, hrubé prsy obkreslovaly půlčíkovu dlaň a zápěstí. Naklonil se, aby Bilba rychle políbil na klouby. Půlčík se polekal, ale neodtáhl svou ruku. „Věděl jsem, že jsi ke mně nebyl vždy upřímný. Okradl jsi mě, ale nikdy jsi to nepřiznal. Podporoval jsem svůj vztek, i když jsem ti už odpustil tvůj pokus o výměnu Arcikamu za mír s Bardem a elfím králem. Ještě stále to bolí, ale už jsem to alespoň pochopil.“

„Bál jsem se přiznat svou slabost,“ přerušil ho Bilbo. Jeho ruka se v těch Thorinových chvěla. „Všechno se to stalo tak rychle, stěží jsem v těch dnech měl nějaký čas na to, abych pořádně přemýšlel. A pak jsem uviděl, jak jsi začal kvůli Arcikamu a zlatu blouznit a to mě vyděsilo, ty jsi mě vyděsil u bran.“

Thorin nic neřekl. Přál si, aby tu noční můru mohl Bilbovi sejmout ze srdce, ale sotva věděl, jak udržet na uzdě svůj vlastní strach, že ho znovu pohltí taková nenávist a násilí. Cítil půlčíkův puls, třepotání ptačích křídel pod palcem.

„Myslím, že jsem tvou nemoc nenáviděl ještě víc, protože jsem sám cítil vábení Arcikamu,“ zamumlal Bilbo a na chvíli sklopil pohled, než se znovu podíval na Thorina.

„A já nenáviděl, že jsi mi vyčítal mou hamižnost a mou lásku k Arcikamu,“ přiznal král, „když jsi byl stejně chamtivý jako já a ukradl jsi něco, co nikdy nebylo tvé.“

Bilbo otočil hlavu a zadíval se do ohně. Když promluvil, zdálo se, jako by jeho hlas přicházel z nějakého vzdáleného místa, jako by byl pohřbený někde pod půlčíkovým srdcem.

„Pak je toto všechno, co máme. Křivdy a lži a ten třikrát proklatý kámen,“ řekl s opovržením.

„Nedokážu zapomenout na tu bolest,“ přiznal Thorin, který se sklonil k ďolíčku na půlčíkově jemné dlani, „ale už se na tebe nehněvám. Vím, že má zloba byla špatně směřovaná: já jsem tě zradil vícekrát, než jsi zradil ty mne, jelikož jsem dovolil své nenasytnosti, aby ohrozila celou společnost. A mí synovci…“

„Ó, Thorine. Prosím, tohle neříkej,“ zašeptal polekaně Bilbo.

„Proč ne?“ vyhrknul Thorin zamračeně. „V podstatě jsem je zabil, zaplavil jsem jejich mysl příběhy o Ereboru a tím, jak by měli chránit svou čest i za cenu života.“

„Zemřeli, když chránili tebe. A kvůli lásce, ne kvůli cti,“ připomněl mu Bilbo.

„Zasloužil jsem si to?“ zeptal se Thorin bez obalu.

„Nechtěj po mně, abych na to odpovídal. Je to příliš krutá otázka,“ řekl Bilbo a sklonil hlavu.

„Málem jsem tě zabil,“ dodal Thorin a cítil, že na něj doléhá silná slabost. Naklonil se, až se jeho čelo dotýkalo půlčíkových kolen. „A i tak nejsem dost šlechetný na to, abych tě nechal o samotě a vždy se k tobě vrátím. Nejsem tu kvůli tobě, protože vím, že by ti bylo lépe v Kraji s tvými knihami a mapami; jsem tu kvůli sobě, protože když tě mám po boku, jsem lepší.“

Thorin na svých vlasech ucítil cituplnou tíhu. Zadržel dech, protože se bál, že by se Bilbovy prsty vytratily, kdyby s hlavou jen trochu pohnul, přesně jako by po nejkřehčím z doteků odletěli i motýli. Místo toho si vychutnával lehounké doteky na svých copáncích a ten nejněžnější tlak Bilbových prstů na svém zátylku.

„Začali jsme to oba,“ řekl půlčík potichu. „A ani jeden z nás neví, jak to ukončit.“

„Já vím,“ řekl Thorin, kterého skoro fyzicky bolela myšlenka na to, že přijde o dotek Bilbových prstů ve vlasech. Hlazení se zastavilo a trpaslík zvedl hlavu. „Vím, jak to ukončit. Zítra během porady s Dainem a jeho generály bych měl promluvit o tvém soudu. Měl bych stáhnout všechna svá obvinění a použít všechnu svou moc na to, abych obrátil zákon v tvůj prospěch. Nakonec jsem přeci král. Měl bych promluvit o tvém charakteru a o tvých statečných činech, jestliže je to to, co je třeba k tomu, abych obnovil tvé dobré jméno a přinesl ti uznání, které si zasloužíš,“ pokračoval Thorin a s potěšením pozoroval, že jeho slova Bilba překvapila. „Pochybuji ale o tom, že v jejich očích budeš kdy tak cenný jako v mých,“ dodal a hravost, kterou chtěl vložit do svého hlasu, se vytratila a zanechala po sobě jen stopu zoufalství.

Bilbo zamrkal. Otevřel pusu, zamračil se a zase ji zavřel. Pak půlčík zavrtěl hlavou.

„Ne, to neuděláš.“

 

Konec 29. kapitoly. Pokračování příště (kdy přesně, nevím, ale s překladem další kapitoly už jsem začala, tak uvidíme; sledujte shoutboard na hlavní stránce). Ale prozradím, že se příště máte na co těšit. Opravdu ;-).

Fosa