Kapitola 28. - Cena Arcikamu

Přeji pěkný zbytek neděle a doufám, že jste na mě ještě nezanevřeli :-D. A teď k ději; začíná nám přituhovat a dnes se dočkáme pár přiznání :-).

Užijte si to, jako jsem si já užila překlad. Tahle kapitola mě bavila; tolik krásných slov a vypjatých okamžiků :-)

„Potřebuji si s tebou promluvit.“

Thorin zareagoval na Bilbova slova silnějším stisknutím otěží, ale nezatáhnul za ně, aby poníka zastavil. Lehce naklonil hlavu, dlouhé husté copánky pokryté sněhovými vločkami se mu přitom zhouply ve vzduchu. Projížděli starým tržištěm, kde i přes probíhající opravy byly stopy po Šmakově řádění stále viditelné.

V mdlém odpoledním světle tohoto zimního odpoledne vypadal Dol vybledle a šedivě a jeho zubožený stav se zdál více zřetelný než ráno, kdy Bilbo, Thorin a králova stráž přijížděli k Bardovu domu. Možná to byla Bilbova chyba, jelikož se jeho nálada v posledních pár hodinách otočila o sto osmdesát stupňů a vše mu teď při jejich cestě zpět do Hory připadalo ošklivější.

„Nemůže to počkat?“ zeptal se Thorin po chvíli, která byla snad až příliš dlouhá.

Bilbo byl za tu otázku vděčný – Thorin mohl klidně říct něco jako to počká. Hobit zakroutil hlavou, tváře měl zmrzlé od mrazivého větru, který profukoval téměř prázdnými ulicemi.

Zdálo se, že král nemá daleko k tomu, aby Bilbovu prosbu odmítl nebo aby se ho od ní alespoň pokusil odradit. Místo toho ale Thorin zvedl pravou ruku a levou zatáhl za otěže, aby se jeho poník otočil, až byl ke strážím čelem.

„Počkejte zde,“ poručil, aniž by se zdržoval nějakým vysvětlováním. On nikdy nevysvětluje, to Bilbo věděl. Trpaslíci z Železných hor na sobě nedali znát žádné emoce, ale zastavili své poníky a ani se nehnuli, jejich tváře vypadaly jako by byly vytesané z kamene. „Půlčíku, ty pojedeš se mnou,“ dodal rázně Thorin.  Král se natáhl ze svého sedla, aby si vzal otěže hobitova poníka a pak vedl obě zvířata směrem k úzké uličce, která se táhla mezi neidentifikovatelnými rozvalinami.

Bilbo zůstával potichu: až příliš mnoho slov vířilo hobitovou myslí, srdcem a ústy, ale žádné z nich nedoputovalo až k jeho rtům, jelikož jazyk měl ochablý a všechny jeho obavy se v něm svíraly, se skřípěním se zvedaly z popela.

Chvíli ještě pokračovali po cestě dál, až je obklopily holé, rozházené kameny. Dokonce ani napadaný sníh nemohl zamaskovat černé stopy, které po sobě zanechal oheň.

„Bývávala tu kovárna, před dávnými časy,“ vzpomněl si Thorin, který se rozhlížel po okolí, jako by přivolával staré obrazy tohoto místa ze svých vzpomínek. Na Thorinově tváři se nakrátko usadil úsměv a Bilbo přemýšlel, jestli Thorin někdy navštívil kovárnu jako mladý trpaslík, ještě dlouho předtím, než přiletěl Šmak. „Proč všechen ten spěch?“ zeptal se Thorin. Očima se opět zaměřil na Bilba a na tváři měl znepokojené zamračení. „Strážím to bude připadat podezřelé…“

„Omlouvám se,“ vyhrknul Bilbo.

Thorin netrpělivě zabručel a pustil otěže Bilbova poníka.

„Přestaň s tím svým zvykem neustále se omlouvat,“ řekl Thorin, ale jeho rozmrzelý tón zjemnilo něco, co se podobalo náklonnosti. „Chceš se mnou mluvit a nemůže to počkat. Poslouchám,“ pokračoval a díval se přitom na hobita.

Bilba trochu potěšilo, když si uvědomil, že si Thorin dělá starosti. Trpaslík by od svých strážných neodešel, kdyby ho nezajímalo, co mu chce Bilbo říct, a něco v tom, jak Thorin v kruzích objížděl rozvaliny, když čekal na to, až hobit otevře ústa, vyzařovalo nervozitu.

Ale potěšení, které měl Bilbo z králova nepohodlí, se brzy obrátilo v něco kyselého a nechutného: Bilbo byl rád, že sedí v sedle, jelikož by mu jeho kolena teď už jistě vypověděla službu.

„Lhal jsem Bardovi,“ zamumlal hobit nakonec a musel to ještě jednou zopakovat hlasitěji, aby ho Thorin slyšel.

Král se zamračil a pak od Bilba odvrátil pohled.

„Nikdy jsem tě nežádal, abys kvůli mně lhal,“ řekl Thorin.

A i přes mrazivý tón Thorinova hlasu byla tohle jedna z nejdůvěrnějších věcí, které kdy Bilbovi řekl: kvůli mně – trpaslík si jen málokdy přiznal, že by Bilbo mohl něco udělat jen kvůli němu a ne kvůli komukoliv jinému, což s sebou samozřejmě přinášelo i to, že uznal pouto, které mezi nimi bylo.

„Ne,“ připustil Bilbo, i když věděl, že utajování jejich vztahu nebylo nic jiného než jedna velká lež. „Já jsem ale lhal kvůli sobě. Sám sobě,“ vysvětloval s povzdechem. „Nepřijal jsem to,“ přiznal, v ústech měl sucho. „Uvěznění. Tvůj vztek, tvá slova, to, jak­…“ Bilbův pohled zabloudil k Hoře, než se stihl zastavit, a zaslechl, jak se Thorinovi zadrhl dech.

Oba věděli, kam se dívá: na místo u bran, kde Thorin vyhrožoval, že Bilba shodí do propasti, která byla pod nimi.

„Nejsem v pořádku, Thorine,“ vykoktal Bilbo, očima opět vyhledal zem, která byla pokrytá bílými a černými skvrnami. „A ty také ne,“ dodal hobit, který byl s každým slovem, které mu uniklo z úst, unavenější a vystrašenější. „Musím s tebou mluvit, musím ti vysvětlit, co se stalo. Měl jsi pravdu, dlouhou dobu jsem o tomhle nebyl upřímný. Za-zajímalo by mě, jestli jsi ten jediný, který o tom opravdu uvažoval. Dokonce ani Gandalf se nikdy nezeptal…“

Bylo to těžké. A Thorin to nijak nezlehčoval, protože nepromluvil a ani se nehnul. Královy oči se nedívaly Bilbovým směrem a hobit ho nemohl požádat, aby se na něj podíval – prosba mu odumřela na rtech. Takže Bilbo raději sklonil hlavu a nad jeho slovy se neustále vznášelo nebezpečí, že se ztratí v nesrozumitelném mumlání.

„Před nějakou dobou ses mě zeptal, kdy jsem vzal Arcikam,“ připomněl Bilbo Thorinovi.

Dokonce i jméno toho drahokamu bylo pro Bilba bolestivé. Představovalo všechno, co ho rozdělovalo od Thorina – byla to pýcha Durinova rodu, jejich nejcennější majetek a jejich samotné srdce. Představoval Thorinův osud, jeho nemoc a trůn, a představoval i Bilbovu zradu.

„Vzal jsem ho poté, co Šmak odletěl z Hory,“ vydechl Bilbo.

Zariskoval jeden pohled Thorinovým směrem a spatřil krále shrbeného na sedle, které svíral rukama. Byl to postoj staré, unavené bytosti; bylo to, jako by na Thorinových ramenou spočívala tíha celé Hory a tlačila ho k zemi. Bilba zabolelo u srdce a skoro sklouznul ze sedla.

Kdyby se teď rozeběhl k Thorinovi, nechal by ho Thorin, aby si položil hlavu na jeho koleno? Dotknul by se ho Thorin?

„Od té doby, co Šmak odletěl z Hory,“ zopakoval Bilbo, jelikož nebylo možné uniknout svým vlastním slovům, „byl Arcikam v mých rukách. Našel jsem ho a vzal jsem ho. Zatajoval jsem to před tebou i před ostatními,“ přiznal rychle. „Tušil jsem, že je to drahokam, o kterém jsi tolikrát mluvil, a věděl jsem tedy, jak vysoce sis ho cenil a jak důležitý pro tebe byl. Viděl jsem jeho krásu,“ vydechl Bilbo. „A vzal jsem ho, aniž bych se o tom dlouho rozmýšlel,“ Bilbo se zastavil a polknul a čekal. Pak znovu horečně promluvil. „Bál jsem se chvíle, kdy na to přijdeš: nemohl jsem spát, tížila mě vina a děs; opakoval jsem si, že Arcikam byl podle smlouvy můj spravedlivý podíl, a přesto jsem o tom nedokázal promluvit.“

Bilbo čekal křik, ale Thorinova ústa zůstala zavřená. Čekal na to, až ho král strhne ze sedla a shodí na tvrdou zem, kde se sníh mísil s blátem. Ale nic z toho se nestalo. Thorin byl tichý a mrazivý jako socha, nádherný a neuvěřitelný jako Arcikam, a byl stejně tak děsivý, jelikož jeho vábení bylo pro Bilba jako otevřená rána. Král narovnal záda: všechna ta tíha zde stále byla, ale on ji nesl, stejně jako by nesl korunu na své krásné hlavě.

Bilbo zamrkal, sněhové vločky se mu rozpouštěly na tvářích.

„Když…když k branám přišli elfové a lidé a žádali si svůj podíl a ty jsi odmítl přistoupit na jejich požadavky, pochopil jsem, že Arcikam je jediná šance na to, aby skončilo obléhání a aby se zabránilo nesmyslné válce,“ pokračoval a nervózně v dlaních žmoulal otěže. „Mohl jsem tě donutit, abys s lidmi a elfy uzavřel mír. Mohl jsem vás všechny zachránit od hladovění. Zachránit tebe od tvé vlastní nemoci,“ řekl Bilbo a kousnul se do spodního rtu, když Thorin nereagoval ani na jediné z jeho slov, která byla i přes všechno vypětí stále slyšitelná. „Tenkrát jsem nechtěl nic jiného než vaše bezpečí, i když jsem ho musel vykoupit za cenu své věrnosti. Moje zrada byla ten jediný způsob, jak vás všechny ochránit. Thorine. Byl jsem ti věrný, když jsi zešílel a když tvé srdce bylo daleko, tak daleko jako ty od těch, kterým na tobě záleží.“

Bilbo si musel olíznout rty. Na jazyku cítil, že je má rozpraskané, mráz na nich otevřel malé ranky.

„Oba ale víme, že tohle přišlo až poté,“ povzdychl si hobit. „Arcikam jsem sebral dávno před tím vším. To přiznávám. Rád bych řekl, že už předtím jsem odhadl, co se brzy odehraje a jak nás budou ohrožovat skřeti a vrrci. Rád bych řekl, že myšlenka na to, jak drahokam použiji při vyjednávání, byla v mé mysli už od začátku.  Rád bych řekl, že jsem nebyl chamtivý nebo neloajální,“ Bilbovi se třásl hlas. „Ale to by nebyla pravda. Na začátku jsem Arcikam vzal pro sebe a nic jsem o tom nikomu neřekl. Hledal jsi ho a křičel jsi a proklínal a já celou tu dobu věděl. Okradl jsem tě a lhal jsem ti a nakonec jsem tě i zradil.“

Bilbo dýchal přerývavě a hlasitě a pálily ho oči; Thorin na něj ale ještě stále nepohlédl a Bilba zachvátila myšlenka na to, jak si navlékne svůj kouzelný prsten a zmizí. Ještě nikdy se v Thorinově přítomnosti necítil tak neviditelný, dokonce ani v počátcích jejich cesty z Kraje. Přemohl své nutkání a připomněl si, že jednoduše musí dokončit to, co začal.

„Prosím, nenech se zmást: neomlouvám se za to, že jsem dal Arcikam Bardovi a Gandalfovi, abych tě donutil vyjednávat,“ ujasnil Bilbo a odkašlal si. „Nebudu žádat o tvé odpuštění za mé rozhodnutí, i když je mi líto, že jsem jednal za tvými zády. Omlouvám se za svůj podvod, ale bylo to nutné a měl bys vědět, že bych to samé udělal tisíckrát znovu, abych zachránil vaše životy. A také abych dal další šanci Kilimu a Filimu.“

Thorin sebou trhnul, když zaslechl jména svých synovců, ale neodpověděl, dokonce ani teď ne.

Bilbo se cítil naprosto vyčerpaně a neměl daleko k pláči, jelikož se mu jeho vlastní slova ostře zabodávala do masa.

„Křivdil jsem ti,“ řekl Bilbo. „Arcikam mě k sobě volal. Cítil jsem jeho vábení. Myslel jsem si, že to je ta nejnádhernější věc, jakou jsem ve svém životě viděl,“ přiznal se a cítil, jak mu hořká příchuť studu svírá hrdlo. Na chvíli nemohl Bilbo mluvit a musel zavřít oči a párkrát se hluboce nadechnout. „Chytil do pasti mé srdce a mysl a chtěl jsem ho mít jen pro sebe,“ pokračoval Bilbo, který si vzpomněl na pocity, které v té době prožíval. „Och, byl jsem připravený na to, že s tebou o něj budu bojovat, Thorine. Bál jsem se tvého vzteku, ale přijal jsem ho jako spravedlivou cenu za krásu Arcikamu.“

To, že o tom mluvil, to dělalo reálným, skutečným. Býval to jen stín na Bilbově srdci zamaskovaný jiným směrem, které poté při obléhání Ereboru jeho činnosti nabraly. Teď byl ten stín vypuštěnou nestvůrou, něčím, co Bilbo udělal, někým, kým Bilbo byl, a nezáleželo na tom, jak krátce to bylo.

Teď se ten stín bude plížit do Bilbových snů, znovu a znovu.

Jen Thorin to může pochopit, jen Thorin mu může prominout tuto jeho první slabost.

Možná, že to všechno takhle bylo správně. Kdyby Bilbo Arcikam neukradl, neměl by s čím vyjednávat; Thorin by nikdy nepřistoupil na dohodu s Bardem a Thranduilem. Ale nebyl to Bilbo, kdo by měl omlouvat své vlastní chování: Thorin by ho měl posoudit sám.

„Arcikam ze mě na nějakou dobu udělal blázna,“ pokračoval Bilbo zachmuřeně. „Teď ale vím naprosto přesně, jak moc si ho cením. Vím to, protože když přišel čas na to, abych se rozhodl, vzdal jsem se ho: vím, že dokonce ani Arcikam nemá cenu tvého nebo mého života,“ dokončil skoro bez dechu.

Otázkou je: ví to Thorin také?

Bilbo zavřel oči. Cítil se vyčerpaný jen z toho, jak mluvil. Nebyl si jistý, jestli by dokázal vzdorovat, kdyby se Thorin rozhodl, že ho napadne krutými slovy. Ale když nic jiného, Thorin by na něj nevztáhl ruku, že?

Bilbo si myslel, že se bude cítit lépe, až se osvobodí od svého břemene. Bylo mu ale zle, jako by ho někdo zevnitř vykuchal, jeho břímě mu odřízli od srdce a kosti zbavili masa a nechali ho prázdného a rozbolavělého. Ani si neuvědomoval, jak pevně bylo to břímě obmotáno kolem jeho pocitů, mačkalo je, trávilo je a ovlivňovalo jeho chování vůči Thorinovi.

Teď, když všechny své slabosti obnažil před králem pod Horou, cítil Bilbo čirou sílu toho, jak je přitahován k Thorinovi Pavézovi. Pod všemi vrstvami jejich křivd, vrstvami, které se snažil sloupat, byl hluboký, strašidelný hlad po Thorinovi, potřeba, která vzrušovala jeho tělo i mysl, a ta prudká, krutá sladkost, která vzplála v jeho hrudi při pouhém pohledu na trpaslíka.

Chtěl zůstat Thorinovi po boku po zbytek svého života. Možná to věděl už od začátku.

„Prosím, řekni něco,“ žadonil Bilbo, jeho hlas zněl lehce naléhavě.

Nedokázal už vydržet Thorinovo mlčení. Potřeboval vědět, co si trpaslík myslí.

Králův poník se opět obrátil a přešel blízko k tomu Bilbovu. Trpaslík se na svém sedle tyčil a jeho tvář byla maskou, kterou Bilbo nedokázal přečíst. Thorinova ruka vystřelila směrem k otěžím hobitova poníka a držel je tak, aby udržel obě zvířata u sebe, král a hobit si byli tak blízko, jak jen mohli být.

Modrá barva Thorinových očí se téměř ztratila v blednoucím světle odpoledne, šedivé prameny vlasů však ne. Thorin naklonil hlavu a pozoroval Bilba, jako by to bylo poprvé po dlouhé době. Když promluvil, měl hluboký a čistý hlas – hlas krále na svém trůnu, hlas vládce.

„Po dlouhou dobu, od toho dne, kdy jsi zachránil můj život před bledým skřetem, jsem si představoval, že získám tvé přátelství a věrnost,“ začal Thorin pomalu. „Toužil jsem po nich,“ přiznal.  „Až by se Erebor zvednul z prachu, až bych získal svůj majetek a až by se mi vrátil můj titul a království pod Horou by se obnovilo, byl bys u toho. Díval by ses, až by mě korunovali, jak si žádal můj osud. Vítali by tě jako přítele krále pod Horou,“ Thorin přivřel oči, jeho silné prsty zkroutily otěže. „Dal bych ti zlato a šperky, o kterých se ti v životě ani nesnilo. Zahltil bych tě poctami a chválou. U Mahala, zpíval bych o tobě písně, Bilbo Pytlíku z Kraje,“ pokračoval, hlas měl teď neklidný. „Vážil bych si tvého přátelství a tvého slova. Požádal bych tě, abys v Ereboru strávil více času, měsíce nebo roky, a sdílel bych s tebou to jediné místo, které jsem kdy nazýval domovem.“

Poslední slova nebyla ničím jiným než šepotem, ale Bilbo je slyšel velmi dobře, dokonce i přes údery vlastního srdce. Nedokázal vydržet Thorinův pohled, pevný a studený, a ani neúnosnou hebkost jeho hlasu.

„Máš vůbec tušení, jak hluboce jsi mě zranil, Bilbo Pytlíku?“

Králův hlas byl vyrovnaný, jeho otázka zněla skoro lhostejně, ale jeho slova byla jako ostří a rozsekala Bilba na kousíčky.

„Dokážeš si představit, jak moc mě tenkrát tvoje zrada zranila?“ pokračoval Thorin, jeho sebekontrola se pomalu vytrácela. Jeho hlas byl napjatější, tělo měl ztuhlé pod všemi těžkými vrstvami oblečení a kožichem. „Víš vůbec, jak mě neustále bolí vědomí toho, co jsem ti udělal za tvou zradu?“ zeptal se Thorin divoce. „Slova, která byla vyřknuta u bran, nelze vzít zpět a já nemohu vzít zpět své činy,“ vyslovil se zuřivostí zraněného zvířete. „Jsem odsouzený k tomu, aby mě pronásledovaly. Kdybych zemřel v bitvě, svým posledním dechem bych tě žádal o odpuštění. Ale ne takto – nemám na to právo, když byl můj život ušetřen. U Mahala, ty nemůžeš… nemůžeš mi prominout,“ zasyčel Thorin ve své zuřivosti. „Rozumíš tomu? Není žádná cesta zpět, věci nikdy nebudou takové, jaké mohly být.“

Bilbovo vidění bylo rozmazané a tváře měl v jednom ohni – možná že bylo něco, co mohl říct, ale nedokázal myslet jasně.

„Musíme se vrátit,“ zamumlal Thorin a otočil hlavou směrem, odkud přijeli.

Když královy oči opět spočinuly na hobitovi, nebylo v nich nic – žádný vztek, žádný soucit. Hobit sklonil hlavu a brzy už zaslechl klapot kopyt o kameny a rozbředlý sníh. Bilbo zabočil se svým poníkem na cestu a následoval trpaslíka jako ve snu, stěží se držel v sedle.

Bilbo slyšel, jak Thorin dal strážím nové rozkazy, ale nerozuměl jim a vlastně ho vůbec nezajímaly. Nesnažil se zjistit, kam jedou, a uvědomil si, že jsou zpět v Ereboru teprve, když se ocitl ve stájích.

Slib jsem dodržela a kapitolu přidala do konce týdne. A kdy bude další? To ještě netuším. Ale budu vás průběžně informovat v shoutboardu, který najdete na úvodní stránce ;-).

Fosa