Kapitola 2. - Místo pro hobita

Kéž bych mohl všechno zaspat a vzbudit se v mé posteli, bylo to, co si Bilbo opakoval stále dokola a dokola už od začátku celé cesty. Ale něco bylo jinak. Pořád si přál vrátit se domů. Jen by k tomu tentokrát chtěl ještě zapomenout to, co se dělo. Jeho cesta nikdy neměla překřížit tu Thorinovu.

Právě teď ho drželi ve stanu elfího krále, ale dokonce i v téhle situaci si všímal s jakým vkusem a nebývalou krásou je vnitřek stanu vybaven. Byly tam bílé závěsy a zelenkavé polštáře, stříbrné mísy naplněné ovocem a na posteli osamoceně ležela přenádherná harfa ze zlata.

Jenže i tak bylo pro Bilba zhola nemožné najít klid. Když přišel do stanu, sednul si na nízkou dřevěnou stoličku a od té doby se už nepohnul ani netknul jídla. Neměl ani tušení kolik hodin už uplynulo od začátku porady. Věděl jen, že Thorin se s Balinem a Dwalinem připojili ke Gandalfovi a ostatním, aby vyjednávali o nadcházející bitvě. Koneckonců, šeptanda se po táboře velkou rychlostí rozšířila do všech jeho rohů a jeden z elfů přišel, aby se s Bilbem podělil o dobré zprávy. Bilbovo srdce v tu chvíli poskočilo v jeho hrudi nadějí, ale teď už si ničím nebyl jistý.

Co když byl Thorin až příliš tvrdohlavý, než aby se s lidmi a elfy dohodnout? A pak tu byly hrozivé zprávy o blížící se armádě skřetů a vrrků. Bilbo nebyl schopen jíst ani spát; nebyl schopen ničeho než přemýšlet o válce a válka v něm probouzela myšlenky na jeho malou, poklidnou hobití noru.

Znenadání se před stanem objevila vysoká silueta se špičatou čepicí a pak vstoupil Gandalf.

„Bilbo, můj příteli,“ řekl a Bilbovi hned bylo jasné, že něco nebylo v pořádku.

Bilbo zblednul. „Tak se nakonec nedohodli, že?“ zeptal se. „Elfové a lidé ještě mají čas na útěk, ale Thorin a jeho trpaslíci určitě neodejdou z hory!“ vykřikl s očima vytřeštěnýma strachem. „Buď je zabijí na úpatí hory, anebo zemřou žízní a hladem.“

„Ne, zůstaňte v klidu,“ přerušil ho Gandalf a přistoupil k hobitovi o pár kroků blíž. „Vzniklo spojenectví, budou bojovat bok po boku.“

Bilbovo srdce zaplavila úleva, ale Gandalfův obličej zůstal stále zamračený.

„O co tedy jde?“ zeptal se hobit.

„Thorin předložil své požadavky lidem a elfům,“ začal zvolna Gandalf.

„Určitě se hádali jako malé děti o každou maličkost,“ zažertoval Bilbo. Ale jeho vtip zůstal bez povšimnutí. Bilbo z čaroděje cítil podivný neklid. „To, co jsem provedl, je asi hodně zlé, že?“ zeptal se tiše s pohledem upřeným na své ruce. „Trpaslíci na mě musí být pořád neskutečně rozhněvaní. Jsem si jistý, že už dávno odešli z táboru bez toho, aby na mě plýtvali jedinou vlídnou myšlenkou. Ale já jsem Pytlík ze Dna Pytle a tohle stejně není místo pro mě.“

Gandalf stisknul Bilbovo rameno.

„Jste skvělý hobit, Bilbo Pytlíku, a měli by si vás vážit, ať už budete kdekoliv,“ prohlásil Gandalf lehce se třesoucím hlasem.

Bilbo zvedl oči vzhůru ke Gandalfovi, ale jeho chvála mu nepřišla nikterak přesvědčivá.

„Jste jeden z požadavků Thorina Pavézy, Bilbo,“ povzdechnul si Gandalf.

„Já...co?“ zeptal se Bilbo a zamrkal zmateně očima.

„Chce, abyste byl souzený za krádež Arcikamu,“ vysvětlil Gandalf stroze. „A elfové i lidé mu hodlají splnit jeho přání.“

Bilbo zblednul, ale nezvýšil hlas a tvář měl snad ještě zkroušenější než dříve.

„Chápu,“ zamumlal. „Co si o tom myslíte vy, Gandalfe?“

„To nejhorší. Nesouhlasím s nimi, ale odmítli mě poslouchat,“ přiznal čaroděj skrze zaťaté zuby. „I tak máte ještě stále šanci na útěk, Bilbo; nabízím vám pomoc,“ zamumlal a přivřel oči. „Ale už nám nezbývá mnoho času, než pro vás přijdou, můj příteli.“

„Útěk?“ zeptal se Bilbo napjatým hlasem. „Ne, s tím nemůžu souhlasit, Gandalfe. Věděl jsem, co dělám, když jsem sebral Arcikam a taky jsem věděl, co to bude znamenat pro něj. Myslím, že bych to mohl považovat za štěstí, že mě budou soudit jen za krádež a ne za zradu.“

„Nechte toho,“ zastavil ho Gandalf vyčítavě. „To, co říkáte, jsou hlouposti. Snažil jste se je všechny zachránit před Thorinovou pýchou a chamtivostí,“ připomněl Bilbovi. „Tenhle soud je hanebnost. Uvědomujete si, že budete muset zůstat v Ereboru jako vězeň? Jestliže bitvu prohrajeme, budete muset čelit skřetům. Jestliže ji vyhrajeme, budete čelit trpasličímu právu. Trestem za krádež je jedna nebo obě ruce.“

Po vyslechnutí této informace Bilbo hlasitě polknul. Po pravdě cítil, že nemá daleko od omdlení, ale místo toho se narovnal v zádech a zavrtěl hlavou.

„Thorin Pavéza má právo na to, aby soudil mé činy,“ prohlásil. „A kromě toho nesmím ohrozit spojenectví, nebo ne?“ zeptal se Bilbo a zariskoval přitom rychlý pohled na Gandalfa. „Nebudu utíkat od toho, co jsem udělal – dokonce i hobit má svou hrdost.“

Gandalf zavřel oči a na chvíli se zdál starší než kdy dřív.

„Je hrdost ten správný pojem, Bilbo Pytlíku?“

Ale malý hobit na jeho otázku neodpověděl.

                                                                                                              *

Přišel rozbřesk a s ním i Balin, který se se svým úkolem nezdál být o nic spokojenější než Gandalf. Bilbo ho zaslechl, jak říká něco o tom, že nebyl schopný prolomit Thorinovu umíněnost.

„Nese s sebou těžké břímě,“ zašeptal trpaslík.

„Ale hází ho na Bilba!“ odpověděl Gandalf rozzlobený Balinovým pokusem omlouvat pošetilé chování jeho pána. „Bilbův život je teď ve vašich rukách, Baline.“

„Vím, vím. Vše se určitě zlepší po bitvě,“ slíbil Balin, ale s jeho hlasem se zdálo být něco v nepořádku.

„Jsem připravený na odchod,“ oznámil Bilbo, který už byl unavený ze všeho toho mluvení a připravený ho utnout, co nejdříve to bude možné.

Opravdu měl Gandalfa rád, ale už jednoduše nebyl schopný snést jeho ustaraný výraz. Pokusil se vytvořit na tváři něco jako povzbuzující úsměv – nikdo mu ho neoplatil.

„Pojďme, maličký,“ pobídl ho Balin. „Už na nás čekají.“

Thranduil už se s ním rozloučil dříve, ale Bard Bilba provázel na cestě k Ereboru. V jednu chvíli ho chytil za ramena a poklekl před ním na zem tak, aby Bilbovi viděl do očí.

„Omlouvám se, Bilbo Pytlíku,“ řekl mu Bard se sklopenou hlavou. „Doufám, že se brzy znovu setkáme. Dávejte na sebe pozor!“

Bilbo Barda poplácal po rameni, ale nemohl promluvit. Spousta elfů viděla, jak to malé stvoření kráčí za zády Gandalfa a Balina, ale nikdo se ho už nepokusil zastavit.

Thorin s Dwalinem stáli u brány, kde už dávno čekal velký zástup žen, dětí a stařičkých lidí mířících k Ereboru. Bilbo věděl o dohodě mezi Thorinem a Bardem, ale i tak byl překvapený, jak vyděšeně vypadali procházející lidé. Byli to koneckonců ti samí lidé, kteří radostně a s nadějí vykřikovali Thorinovo jméno během pobytu trpaslíků a jejich zloděje v Jezerním městě. Teď ale vypadali zachmuřeně a nedůvěřivě.

„Ještě je čas vzít svá slova zpět, Thorine Pavézo,“ pronesl Gandalf, když dorazili k bráně.

„Pak mě dostatečně neznáte, čaroději,“ odpověděl Thorin pohrdavě. „Má slova jsou kameny, ne peří ponecháno na milost větru.“

„Ať vás tedy tyto kameny srazí dolů z piedestalu vaší pýchy, králi pod Horou,“ zvolal Gandalf.

Thorin vzteky zrudnul, ale neřekl už ani slovo a ani se nepodíval na hobita. Gandalf se naklonil k Bilbovi, oči měl naplněné smutkem a úplně poprvé se zdálo, jako by vypadal bezradně. Pohled na čaroděje Bilba dojal a to mu dalo sílu udělat něco, na co nikdy předtím neměl odvahu: utěšit Gandalfa. Pozvedl jednu ruku, aby jí mohl lehce přejet po čarodějově tváři.

„Znovu se setkáme a budeme šťastní!“ slíbil Bilbo.

„Ano,“ přijal Bilbův slib Gandalf, ale z jeho hlasu zněla hořkost.

A pak se jejich cesty rozdělily a Erebor se nad nimi tyčil snad ještě větší a vyšší, než se Bilbovi zdálo ve snech – Osamělá hora vyrostla do ještě gigantičtějších rozměrů než kdy dřív, poháněná hrůzou z jejího vlastního osudu. Trpaslíci pootevřeli cestu do hory dostatečně na to, aby současně mohli bez problému projít dva z Bardových lidí. Stráže z Dainových řad stály u vchodu a pozdravily Thorina úderem jejich kovových bot o zem a vykřiknutím jeho jména.

Thorin si jich sotva všimnul. Zdál se být něčím rozptýlený už od té doby, co je opustil Gandalf. Dwalin stál po jeho boku a vypadal, jako by byl očekával útok vrrků na každém kroku. Anebo možná přemýšlel o elfech, lidech a všech možných zrádcích. Stejně jako Thorin ani Dwalin Bilba nepozdravil. To jenom Balin s Bilbem prohodil pár slov. Důležitější než jejich význam se ale zdál být tón hlasu, kterým k Bilbovi promlouval.

„Je tu tolik práce, abychom z Ereboru udělali to, co býval,“ říkal mu Balin, „ale najdeme tu pro vás nějaký pokoj. Co nejvíc pohodlný jak bude v tomto politováníhodném čase možné.“

Bilbo si nebyl jistý, jestli Balin mluvil o válce nebo jestli měl dokonce na mysli nespokojenost se svým pánem. Ale bylo mu jasné, že není ten nejlepší čas na to, aby se ptal – Thorin kráčel jen pár kroků před nimi.

Po jemném doteku ranních paprsků dříve toho dne se Bilbo v chladné temnotě, která panovala v hoře, otřásl.

Jakmile vstoupili, se strachem si uvědomil, že byl na pár okamžiků oslepený, než si jeho oči přivykly na rozdílné světelné podmínky. A pak Bilbo spatřil tucty a tucty pochodní visících na zdech a trpaslíky, kteří pobíhali tam a zpátky a jejichž hlasy vnášely život do Osamělé hory.

V ohromení otevřel pusu a konečně začal rozumět, co přesně trpaslíci na Ereboru viděli.

„A vy jste to tu nazval ošklivou dírou!“ povzdychl si Balin a v jeho hlase byl slyšet náznak hrdosti.

Bilbo si moc dobře pamatoval svá vlastní slova, ale tenkrát byli on a Thorin ještě přáteli: trpaslík se tenkrát smál a slíbil mu, že Erebor bude určitě vypadat lépe po trošce umytí a vyzdobení.

Tahle vzpomínka utlumila záři celého místa a udusila Bilbovu touhu pochválit to tu.

„Můj pane, váš bratranec Dain si přeje s vámi mluvit,“ ohlásil mladý trpaslík v tu chvíli, kdy se dostali z davu obyvatel Jezerního města, kteří téměř zablokovali vchod.

Thorin odpověděl kývnutím hlavy a Bilbo si myslel, že na něj už docela zapomněl. Tahle myšlenka pro hobita nebyla úplně nepříjemná – Balin se o něj postará a možná mu najde nějakou pěknou, suchou místnost, kde bude moci zůstat. Ale veškeré Bilbovy naděje byly brzy zmařeny.

„Baline, vezmi hobita do hlavního sálu.“

 Dokonce i Dwalin se zdál být vyveden z míry Thorinovým rozkazem.

„To myslíš...“ začal Dwalin, ale pak opět ztichnul.

„Nemůžeme plýtvat se strážemi, zloděj bude hlídaný společně s pokladem,“ vysvětlil jim Thorin netrpělivě. Když se Bilbo ještě vzpamatovával z překvapení, Thorin dodal: „Existuje snad pro zloděje nějaké lepší místo?“

Poprvé od jejich strašné hádky o Arcikam se Thorin na Bilba podíval. Hobit se celý třásl a cítil, jak mu do tváří stoupá červeň. Přesně ve chvíli, kdy cítil, že víc už nesnese, Thorin uhnul pohledem.

„Já tam hobita zavedu,“ zasáhl Balin do pronikavého ticha, které se nad nimi vznášelo.

„Dávej si pozor, ať ti neproklouzne mezi prsty nebo ať se nevytratí ve vzduchu,“ řekl Thorin a Bilbo si na chvíli pomyslel, že mu četl v myšlenkách v tom krátkém okamžiku, kdy se na něj podíval. „Jsi za něj zodpovědný,“ dodal Thorin vážným hlasem.

Prsten měl Bilbo v kapse, ale neodvažoval se navléknout si ho na prst. Balin k němu byl vždy laskavý a teď jen poslouchal rozkazy svého pána a budoucího krále. Bylo by to jednodušší, kdyby ho měl odvést Dwalin, ale dokonce i v tomhle případě si Bilbo nebyl jistý, jestli by byl schopný utéct z hory. Když odmítl Gandalfovu nabídku na útěk, myslel to ze srdce. Teď byl ještě vystrašený myšlenkou na hrozící bitvu. Ale když nic jiného, tentokrát tu nebyl žádný drak, který by na něj čekal v hlavním sále. I tak v tom shledával jen malou útěchu.

Bilbo byl natolik ztracený ve svých myšlenkách, že si ani nevšiml Thorinova odchodu a Balin ho musel odstrčit kousek stranou, než ho nějací plně ozbrojení trpaslíci stihli udupat. Pak ho Balin provedl skrz Erebor, občas namířil svým prstem na tu nebo onu věc a jmenoval mu přitom spoustu dávných králů a dávných skutečností.

Bilbo nerozuměl polovině toho, co mu Balin říkal, díky hluku, který obstarali lidé přicházející do hory a všudypřítomným válečným přípravám. Ale atmosféra se trochu uklidnila v nižších poschodích hory. Bylo méně těch, kteří sem měli přístup, a všichni z nich byli trpaslíci; lidé z Jezerního města byli ubytování ve vyšších poschodích, co nejdále to bylo možné od pokladu, který byl uschován v hlavním sále.

„Kde jsou ostatní?“ zeptal se Bilbo. Balin nepotřeboval žádná další slova, aby porozuměl.

„Všichni jsme dost vytížení,“ vysvětloval. „Fili a Kili se připravují na bitvu, Oin s Gloinem kontrolují naši obranu. Dori, Nori a Ori byli určeni, aby se pokusili vytěžit co nejvíce z použitelných pokojů, zbraní, jídla a ostatních podobných věcí tady v Ereboru. Bombur a Bofur se starají o naše hosty z Jezerního města a Bifur by tam měl být s nimi.“  

Bilbo doufal, že děti pobaví sekera trčící z Bifurovy hlavy a že Bombur nechá něco k jídlu také pro lidi z Jezerního města. Ale musel se usmívat při představě, že všichni jeho přátelé se právě potýkají s tak důležitými úkoly.

A pak se za rohem objevil Ori. Nesl obrovskou kopu starých svitků a na tváři měl skvrnky od inkoustu. Když spatřil Bilba, sesypaly se mu všechny svitky z rukou na zem a ani se je nepokusil zachytit. Hobit si myslel, že Ori měl co dělat, aby ho samou radostí z jejich setkání neobjal, ale Oriho tvář žádnou radost neodrážela. To, co na jeho tváři spatřil, by se spíš dalo označit za děs.

Bilbo poklekl, aby sesbíral svitky – to mu aspoň pomůže, aby nemusel hledět na Oriho tvář. Ale Ori měl zřejmě ten samý nápad, protože se srazili hlavami a oba se svalili na tvrdou a studenou kamennou podlahu. Ori vypadal ještě víc vyděšeně, tvář měl studem a hrůzou celou červenou.

„Prosím,“ začal Bilbo. Jenže co má člověk vlastně říct, když je jeho přítel natolik vyděšený, že na něj ani nezvládne pohlédnout?

„Chlapče, pojďte se mnou,“ zamumlal Balin, když se natahoval pro hobita a pomáhal mu znovu se postavit. „A ty, Ori, buď s těmi svitky opatrnější,“ napomenul ho, i když to neznělo jako něco, co chtěl ve skutečnosti říct. Ori přikyvoval na souhlas s takovou razancí, až to vypadalo, že se mu krk rozpůlí vedví, ale nějakým způsobem zůstal vcelku a brzy už mladý trpaslík pospíchal chodbou dál.

Bilbo se cítil hrozně.

„Nenávidí mě tak jako zbytek?“ zeptal se hořce.

„Thorin směroval svou zlobu na vás, ale nejste jediný, koho zasáhl strach,“ zamumlal Balin. „Strach má tak velkou moc, maličký; neobviňujte Oriho za jeho chování, protože si jsem jistý, že se za něj bude vinit sám. A navíc není pravda, že by vás někdo z nás nenáviděl,“ domluvil starší trpaslík, ale nepohlédl na Bilba, když to říkal.

„Ani Thorin?“ zeptal se Bilbo a nebyl vůbec překvapený, když se mu nedostalo odpovědi.