Kapitola 1. - Válečný sněm

Gandalf byl opravdu překvapený. A kdybyste si našli malou chvilku a zamysleli se nad tím, dojdete k závěru, že překvapit čaroděje není úplně běžná záležitost. Čarodějové jsou totiž znalí mnohých věcí; věcí podivných a obrovských, také maličkých věcí, které, jak se zdá, není nikdo schopen spatřit, a také temných věcí, o kterých by radši nikdo nemluvil. Mohli byste si myslet, že čarodějové jsou podivná cháska. Mnoho hobitů by s vámi jistě sdílelo názor, že jediná opravdu zajímavá (a slušná) schopnost čarodějů jsou ohňostroje. Pravdou ale zůstává, že čarodějové viděli příliš, až příliš mnoho věcí a – což je ještě důležitější – pochopili, co takové věci znamenají.

Tohle jsou fakta. Dalším nezpochybnitelným faktem bylo, že Gandalfovi došla slova.

S tímhle nepočítal – tisíce a tisíce skřetů a vrrků zaměstnávaly jeho mysl; blížící se válka odvedla Gandalfovu pozornost a on mezitím ztratil přehled o tom, co se Thorinovi honí hlavou.

Gandalfovi se ulevilo, když se Thorin objevil na poradě o nadcházející válce. Samozřejmě, že pro něj vzkázali, ale Gandalf si nedělal falešné naděje, že by se Thorin objevil. A pak se Balin, Dwalin a Thorin objevili u bran tábora obyvatel Jezerního města. Trpaslíci byli oblečeni do prošívaného sametu a hruď měli chráněnou stříbrným prsním pancířem. Dwalin si nesl sekyru. Thorin ale vypadal, že celou tou záležitostí naprosto opovrhuje a Balin si nepřál nic jiného, než udržení míru mezi svým pánem a sněmem, a tak si ani jeden z nich zbraň nenesl.

Gandalf byl rád, že v Balinovi našel svého spojence. Postarší trpaslík se k Bardovi a elfímu králi choval velmi slušně a zdvořile, ale ani tvor tak moudrý jako Balin nemohl předvídat, jaké požadavky bude Thorin mít. Dwalin, na druhé straně, byl naprosto nečitelný. Stál nehnutě Thorinovi po boku, ruce měl položené na svém blyštivém pásku a ještě vůbec nepromluvil.

„Blíží se k nám válka,“ pronesl Bard, „a vy tu hodláte ztrácet čas dohadováním se o dračím pokladu.“

„Nikdy to nebyl dračí poklad,“ odvětil Thorin mrazivým hlasem. „Byl to poklad mého otce a mého děda a teď je můj, má krev mi na něj dává právo.“

„V tom máte pravdu,“ souhlasil Bard, „to nepopírám. Pořád po nás ale chcete, abychom se zdržovali tímto tématem, než abychom se dohodli na plánech na hrozící válku. Nechte nás společně bojovat a prokázat naši odvahu na bitevním poli. Poté, co budeme bojovat bok po boku, s námi jistě budete rád sdílet část vašeho pokladu.“

Thranduil měl na tváří svůj tajuplný úsměv, tichý a záhadný jako květina rozkvétající v záři půlnočního měsíce. Myšlenky elfího krále jistě zabloudily k jeho části pokladu, ale nepovažoval za nutné mluvit o svých tužbách nahlas. A přece je Gandalf dokázal odhadnout. Nemohl se pak ubránit myšlence, zda by poklad nebyl lépe umístěný na dně jezera se Šmakem.

„Nebudu se o něj dělit rád,“ odpověděl Thorin Bardovi, „ avšak přijímám vaši nabídku pomoci v boji proti většímu nepřáteli.  Za to k vám budu štědrý.“

„Jestliže přežiješ.“

Thranduilův hlas byl měkký a uhlazený; Thorin ale ztuhnul a Dwalin pevněji stiskl sekyru ve své ruce.

„Mám se obávat elfích šípů?“ zeptal se Thorin bez obalu. Bard zbledl, ale Gandalf dokázal rychle zareagovat.

„Dost už bylo hádek,“ vmísil se do jejich handrkování kouzelník. „Jsem si jist,“ ostře se podíval na Thranduila, „že král elfů nemá na mysli nic jiného než varování, jaké obrovské nebezpečí nás čeká.  Nevíme, kdo nadcházející bitvu přežije. Bardova slova jsou moudrá. Musíme stát bok po boku a bojovat proti temným časům, které nás čekají. Co je zlato a stříbro oproti míru vašeho lidu, králi Thranduile? Co je Arcikam ve srovnání s vaším rodem, Thorine Pavézo?“

Ale ani Thorin, ani Thranduil nebyl pohnut Gandalfovými slovy. Jen Dain z Železných hor se zdál být zasažen jejich významem.

„Čarodějova slova v sobě nesou pravdu, bratranče,“ přiznal Dain, prsty jedné ruky přitom pročesával své vousy. „Poklad je po právu tvůj a víš, že má sekyra slouží tobě, ale važ moudře, jak s tím naložíš. Nemáme tolik času, abychom ho mohli plýtvat na malicherné hádky o každou zlatou mísu.“

„Já plýtvám časem, Daine, bratranče?“ Thorin zněl o něco mírněji, když mluvil s Dainem, ale jeho oči zářily stále stejnou barvou, studenou jako drahokamy v měsíčním svitu. „Přišel jsem, abych si vyslechl vaši nabídku míru,“  Thorin se obrátil na Gandalfa, Barda a Thranduila. „ Stanovil jsem své požadavky. Požadavky, které jsou k vám všem štědré, vezmu-li v potaz, že každý z vás mě alespoň jedenkrát zradil. Ale mí rádci na mě naléhali, abych zůstal moudrý a neohlížel se do minulosti. A teď jsem zde s nabídkou podílu na pokladu výměnou za Arcikam. Není to to, o co jste žádali? A i přesto mě označujete za překážku ve vzniku spojenectví?“

„Chtěli jsme vyměnit Arcikam za kus pokladu, ale teď po nás ještě chcete, abychom vám dali rukojmí!“ namítl zamračeně Bard.

„Vy jim říkáte rukojmí, Barde z Dolu; já je nazývám hosty,“ odpověděl Thorin bez zaváhání. „ Myslíte si, že jsem krutý. Já to vidím jinak. Vidím to jako laskavost; nabízím vašim ženám, dětem a starším úkryt před bitvou. Po skončení bitvy vaši lidé opustí Horu s čtrnáctinou pokladu a vy budete mít příležitost ji sdílet se svými elfími přáteli.“

„Jaké záruky nám dáváte?“ zeptal se podezřívavě Bard. „Ať nad tím přemýšlím, jak chci, můžete z nich udělat otroky a nutit je do prací na obnovení vašeho domova, Králi pod Horou.“

„Budeme s nimi zacházet dobře. My nejsme elfové,“ vyštěkl Thorin. Jeho tvrdý pohled dopadl na postavu elfího krále.

„Také ale chceš, aby Arcikam byl v tvých rukách ještě před bitvou,“ poukázal Thranduil pohrdavě.

„Měl bych snad předat Arcikam do tvých rukou, elfe?“ opáčil Thorin posměšně. „ Drahokam se vrátí, kam patří – do Hory, na své právoplatné místo!“

„A k tomu se ještě tváříte, jako byste měl celou bitvu vést sám,“ zavrtěl Bard hlavou. „Víte, jak bojují trpaslíci, ale co víte o boji lidí a elfů? Nechte na králi Thranduilovi vedení elfů a na mě mých lidí. Měli bychom z našich rozdílností vytěžit to nejlepší a pak zaútočit jako jedno tělo.“

Jaký úžasný muž, ten Bard z Dolu! Gandalf se usmíval, poprvé od začátku porady. Dokonce i Thorin vypadal, že pečlivě zvažuje Bardova slova. Určitě mu bude muset dojít, že jeho požadavky nejsou nic jiného než hloupé vrtochy. Gandalf vycítil, že nastal ten správný čas na to, aby se znovu vložil do debaty.

„Dejte mu Arcikam,“ obrátil se na Thranduila a Barda, „je to srdce Hory a symbol vlády. Barde, nechte své lidi, ať přijmou přístřeší v Ereboru. Budou tam ve větším bezpečí, kdybychom prohráli boj. Králi Thranduile, přiveďte léčitele a dovezte jídlo pro naše hostitele a obyvatele Jezerního města,“ naléhal na ně Gandalf. „Ale vy, Thorine Pavézo, přijměte nedotknutelnou přísahu, že se odvděčíte lidem i elfům, kteří zítra nastoupí k boji. Budou vašimi spojenci, ne vaší armádou, avšak přátelé jsou cennější než služebníci.“

Možná že příchod a následný odchod elfích zvědů, kteří se objevili se zprávou o přibližujícím se nepříteli, do jisté míry ovlivnil jejich rozhodnutí. Najednou se všichni zdáli víc ochotni souhlasit s Gandalfem.

To, co zde ve stanu právě vznikalo, nebyl skutečný mír, ale po dobu války to postačí.

A přeci...

„Doufám, že vám je jasné, že vám nemůžeme předat Bilba Pytlíka,“ dodal Gandalf, zatímco se Bard, Dain a Thranduil dohadovali o bitvě. 

 Thorin nevypadal, že by byl překvapený tím, co mu Gandalf říká, skoro jakoby to už dlouhou dobu očekával. Byla to ta poslední z Thorinových podmínek a zároveň ta nejvíc překvapivá. Bard a Thranduil vedli s Thorinem hádky o jiných naléhavých záležitostech a blížící se bitvě a na Bilba se ve víru toho všeho zapomnělo. Kromě Gandalfa, samozřejmě; ten nezapomněl. A Thorina, jak si čaroděj povšiml při pohledu do jeho tváře.

„Zloděj okradl a zradil mě a můj rod,“ odpověděl klidným hlasem Thorin. „Musí být souzen podle našich zákonů.“

Gandalf se otřásl. Nebylo tomu poprvé, kdy si čaroděj lámal hlavu nad tím, jestli Thorin opravdu zešílel pod vlivem dračí nemoci.

Trpasličí právo je stejně tvrdé a trpké jako kov na jejich sekyrách. Trpaslíci trestají krádež dokonce i useknutím obou rukou, což je jen přirozené vyústění jejich nenasytné lásky k drahocenným věcem. Nemají ve zvyku přihlížet k polehčujícím okolnostem, zaslepeni zlatem a pýchou.

„Bilbo udělal to, co považoval za nejlepší, aby zabránil vzniku pošetilé války,“ upozornil Gandalf.

„Pošetilé?“ zopakoval Thorin o něco hlasitěji, čímž na sebe a Gandalfa znovu obrátil pozornost ostatních. „Bránit to, co je mé, je pošetilé? Měl jste mi lépe vyložit své názory před začátkem této cesty, čaroději. A lupič si měl stanovit meze svého... loupení.“

„Pan Pytlík je pod naší ochranou,“ prohlásil tiše Bard.

Až moc tiše, pomyslel si Gandalf. Bard byl dobrý muž, ale bylo zřejmé, že by neriskoval ztrátu spojenectví kvůli hobitovi. Bard i Thranduil se jistě pokusí zachránit Bilba z Thorinových spárů, ale jak dlouho bude jejich snaha trvat? Gandalf si povzdychnul.

„Nemůžete vinit Bilba ze situace, v níž se nacházíte, Thorine Pavézo. Jste zaslepený touhou po Arcikamu. Zapomněl jste snad, jak Bilbo riskoval svůj život pro ty vaše? A to nejen jednou. Baline, Dwaline,“ obrátil na ně Gandalf svůj zrak, „ nebyl vám snad Bilbo Pytlík celou dobu věrným přítelem?“

Balinovi trochu zčervenaly tváře, načež sklopil svůj pohled k zemi, Dwalin se jen ušklíbnul. Ale Thorin byl rozzuřený. Pusu měl pevně sevřenou. Bylo zřejmé, že neměl radost z připomínky svých dluhů vůči Bilbovi a nebyl zrovna nadšený myšlenkou, že by je měl probírat tady, v přítomnosti lidí a elfů.

„Ušetřil jsem jeho život, když jsem ho měl shodit z hory,“ odpověděl Thorin po pár okamžicích ticha. „Poslal jsem ho za jeho přáteli,“ připomněl Gandalfovi a trochu s sebou škubnul. „A teď jen žádám o jeho postavení před soud za krádež. O soud, který by se odehrával podle našeho práva. A můžu zaručit, že naší hlavní prioritou bude vyhrát bitvu.  Mezitím bude naším hostem jako lidé z Jezerního města.“

„Je pravda, že bitevní pole není pro hobita to správné místo“ přiznal Bard, prsty si přitom přejížděl po bradě. Neměl dostatek odvahy, aby se podíval na Gandalfa, když znovu promluvil. „Jestliže je Erebor to nejbezpečnější místo pro mé lidi, proč by nemohlo být i pro hobita?“

„Protože se mu plánuje pomstít!“ odpověděl Gandalf mrazivým tónem.

„Jestliže se hobitovi něco přihodí, veškerou zodpovědnost přebírám na svoji osobu,“ prohlásil Balin.

Gandalf se ošil a pohlédl na postaršího trpaslíka. Balin byl hodnotný spojenec během vyjednávání, dokázal zkrotit Thorinův ostrý jazyk a dovedl ho k tomu, aby si i přes svou tvrdohlavost připustil výhody nabídek. Ale nikdy se s Thorinem nedohadoval kvůli Bilbovi. Čaroděj tím byl zpočátku zklamaný, ale pak zpozoroval, jak vážným a přesvědčeným dojmem Balin působí. To, co právě teď trpaslík řekl, hodlal také dodržet: hodlal se o Bilba postarat, a to i kdyby měl jít proti Thorinově vůli. Možná Bilbo nebude uvnitř Hory úplně sám, možná se najdou i tací, kteří budou připraveni ho chránit.

Jenže Gandalf stále nebyl spokojený s výsledkem. Uvažoval nad tím, kolik zrady se bude odrážet v Bilbových očích, až mu bude tlumočit rozhodnutí sněmu. Hobit byl hluboce zasažený tím, jak byl vykázán z hory a Thorinova slova a skutky ho stále sužovaly. Je možné, že to největší nebezpečí v dobrodružství Bilba Pytlíka bylo ještě stále otázkou budoucnosti? Ale Gandalfovi bylo jasné, že je marné snažit se promluvit s Thorinem. Byl ještě víc neústupný než kdy dříve. Zdálo se snazší pokusit se přesvědčit ostatní, alespoň co se tohoto problému týkalo.

„Mithrandire,“ promluvil nakonec Thranduil, „nepřipomněl jste nám právě, že válka je za branami a my bychom měli rychle sbírat síly proti nepříteli? Vážím si toho hobita, ale naším údělem je zabývat se válkou, která se blíží. Nechme ho trpasličímu právu.“

„Chcete po mně, abych se ho vzdal,“ procedil Gandalf mezi zuby.

„Každý z nás se něčeho nebo někoho vzdal, Mithrandire,“ opáčil elfí král. Jeho hlas byl jako med, ale přesto byla v jeho sladkosti hořká příchuť. „Proč byste měl být vy ušetřen?“

Gandalf měl najednou ohromné nutkání odejít, nechat celý sněm daleko za sebou – ať ty blázny v bitvě třeba pobijí!

Ale to neudělal. Chtěl jim vysvětlit, že důvod, proč za Bilba tolik bojoval, byl ten, že vyhrát válku nad skřety a vrrky bylo stejně tak důležité jako vyhrát bitvu nad jejich vlastními zrádnými touhami. Chtěl říct, že půjdou do bitvy za štěstí a mír, kterých si Bilbo cenil a vážil nade vše. A i přesto Gandalf nic z toho neřekl; všichni byli tolik zaslepení a Gandalf se ve svém životě nikdy necítil vyčerpanější.

„Bilbo Pytlík stojí za víc než všechny vaše země, zlato a zbraně,“ prohlásil trpce.

Nikdo už znovu o hobitovi nepromluvil a ani nebylo třeba – i když to nikdo nahlas nepotvrdil, bylo jasné, že hobita předají Thorinovi.